Nezamýšlím,aby to,cotu řeknu,bylopovažováno zatak
moudré, že byto bylo neomylným pravidlem, neboťbyto bylo
nerozumné u věcech tak nesnadných. Poněvadž však jest
v životě duchovním mnoho cest, možná že se mi přecepodaří říci něco důležitého o některé z nich; nepochopí-li
toho, kdo jí nejdou, nepochopí toho proto, že jdou jinou; a
kdyby to nikomu neprospělo, Pán příjmemou dobrou vůli,
an ví, že nezkusila jsem sice toho všeho na sobě,ale že pozorovala jsem to na jiných duších.
Nejprve míním promluviti dle svého ubohého rozumu, v
čem tkví podstata dokonalé modlitby, neboťnalezla jsem
několik duší, které se domnívají, že vše záleží v myšlenkách, a mohou-li dlouho, ačkoli s velikým sebezáporem,
přemýšleti o Bohu, domnívají se ihned, že žijí duchovně; a
jsou-li roztržity, nemohouce jinak, třebaže myslí jen na
něco dobrého, zmocní se jich ihned velký zármutek a zdá
se jim, že jsou už ztraceny. Učení asi nebudou mítí takových domněnek a nevědomostí, ačkoli jsem je nalezla i u
některýchz nich; nás ženy však se sluší poučovati o všech
takových nevědomostech. Netvrdím, že není milostí Páně,
může-li duše neustále rozjímati o jeho dílech, a jest dobře, snaží-li se o to; ale třeba věděti, že každá obraznost
není toho přirozeněschopna, za to však jsou všechny duše s to, aby Ho milovaly, a v tom jest větší dokonalost než
v myšlenkách. Příčiny,proč naše obraznost jest tak těkavá, vypsala jsem už jinde (zdá mi se ne všechny, což není
možno, nýbrž jen některé) a nebudu o nich tudíž tady mluviti, ale ráda bych poukázala na to, že duše není přemýšlení, ani že není dobře,by si vůle od něho nechávala rozkazovati, což bylo by na velikou její škodu, jak řekla jsem
31
nahoře, poněvadž prospěch duše nezáleží v mnohém přemýšlení, nýbrž v mnohé lásce, A tážete-li se, jak dosáhne
duše této lásky, odpovídám: rozhodne-li se pracovati a
trpěti pro Boha a činí tak, kdykoli se jí naskytne.
Vskutku, duše nabude snad rozhodnosti, bude-lipřemýšleti, co dlužíme Pánu a kdo jest On a kdo jsme my;to jest
velmi záslužno a s počátku i velmi potřebno, ovšem tam,
kde nebrání tomu něco, co se týká poslušnosti a prospěchu
bližních, k čemuž zavažuje láska; neboť kdykoli se nám
naskytne poslouchati nebo prospěti bližnímu, vyžaduje to
času, který bychom tak rády věnovaly Bohu, jak (dle našeho úsudku) činíme, když přemýšlíme o něm o samotě a
kocháme se radostmi, jichž nám uděluje. Zřekneme-lise
toho z některé z těchto dvou příčin,působíme Pánu radost
a pracujeme pro něho, jak řekl sám: »Cokoli jste učinili
některému z těchto nejmenších, mně jste učinili.« A v tom,
co se týká poslušnosti, nechce, abychom se brali jinou cestou než on, aby ten, kdo miluje poslušnost následoval ho,
neboťbyl obediensusgue ad mortem,A kdyžjest tomu tak,
odkud ta nechut, již pociťujemetak často, když nestrávili
jsme drahné části dne-zcela v ústraní a pohříženíjsouce v
Boha, poněvadž bylo se nám obírati jinými věcmi? Zdá mi
se z dvou příčin: nejprve a zejména proto, že se tu přimísí
velmi jemně sebeláska a nedá nám pochopiti, že se chceme
vlastně zalíbiti více sobě než Bohu. Neboť jest jasno, počne-li duše okoušeti, »jak sladký jest Pán«, že jest pro ni
větší slastí, odpočívá-li tělo bez práce a duše se raduje.
Ó té lásky těch, kteří v pravdě milují tohoto Pána a
poznávají jeho povahu! Jak málo mohou odpočívati, vidíli, že mohou jen maličko přispěti, aby jediná duše prospívala a milovala více Boha, nebo abyji nějak utěšilí nebo
zbavili nějakého nebezpečí! Jak protiví se jim tu vlastní
jejich klidl A když nemůže duše ničeho vykonati, útočíc
skutky, modlitbami na Pána, pro ty mnohé duše, jež s lítostí vidí hynouti: ztrácí svou rozkoš a považuje tuto ztrá32
tu za zisk, poněvadž nemyslí, jak by se zalíbila sobě, nýbrž jak by konala lépe vůli Páně, tak má se to i s poslušností. Bylo by smutné, kdyby nám Bůh rozkázal zřejmě,
abychom se podjali něčeho důležitého, a my bychom nechtěli než patřiti na něho, poněvadž se nám to více líbí,
Pěkné to prospívání v lásce Boží, vázati Bohu ruce domněním, že nemůže nás zdokonalovati než jednou cestou!
Znám několik duší, s nimiž jsem se stýkala, a jež — nemluvíc ani, jak jsem řekla, o tom, co jsem zkusila — poučily mne o této pravdě, když mne velmi bolelo, že mám
málo pokdy: a proto litovala jsem jich též, vidouc,že jsou
stále zaneprázdněny pracemi a mnoha věcmi,jež jim přikazovala poslušnost; myslila jsem sama pro sebe, ano i
říkala jsem jim to, že není možno, aby za takového shonu
rostl duch, neboťtehdy nebyljejich duchovníživot veliký,
Ó Pane, jak se liší tvé cesty od našich domyslův. A poněvadž si nežádáš od duše, jež se už rozhodla milovati Tebe
a odevzdala se do tvých rukou, ničeho jiného, než aby poslouchala a poučovala se dobře,čímby Ti mohla více sloužiti, a toužila po tom, nepotřebujehledati cest, ani jich voliti, neboťtvá vůlejest už její vůlí. Ty, Pane můj, bereš si
na péči,abys ji vedl, kde by lépe prospívala. A ačkoli představený nepečuje,jak by prospívala naše duše,’nýbrž aby
se vykonaly práce,jež dlejeho úsudku prospívají klášterní
obci, Ty, Bože můj, se jí ujímáš a řídíšduši a všechno,čím
se obírá, tak že nevědouce ani jak, tím, že posloucháme
věrně pro Boha, co káží představení, nabýváme ducha a
prospíváme velmi, že se potom až divíme.
Tak bylo tomu u jednoho člověka, s nímž jsem nedávno
mluvila ; poslušnost přetěžovalaho asi patnáct roků povinnostmi a úřadytak, že nepamatoval, aby za všeckata léta
byl měl pro sebe jeden den, ačkoli pečoval seč byl, aby se
aspoň chvílioddával denně modlitběazachovalsičisté svědomí. Jest to duše, jež ze všech, které jsem poznala, nejvíce milujeposlušnosta právě proto přitahujek ní všechny,
33
snimižsestýká, Pánho za to odměnil,neboťnevědajak, našel v soběonu drahocennou a vytouženou svobodu duševní,
jakou mají duše dokonalé a v níž tkví všechnoštěstí, po
němž možno toužiti v tomto životě, neboť netoužíce po ničem,máme všechno. Takové duše se nebojí ničeho,netouží
po ničem na zemi, utrpení jich nepomatou, radostijich nerozruší, slovem, nic na světě jim nemůže odníti klidu, poněvadž závisí jediné na Bohu; a poněvadž jeho nemůže jim
nikdo odníti, bolest může jim působiti jen bázeň, aby neztratili Boha, neboť všechno ostatní na světě zdá se jim,
jakoby nebylo, poněvadž to ani nebuduje, ani neboříjejich
spokojenosti,
Ó šťastné poslušnosti a roztržitosti pro ni, že takovéhozisku dobyla! Poznala jsem nejen tuto,ale i jinétakové duše, jichž neviděla jsem několik a mnoholet, a když jsem se
jich tázala, čím se zabývaly, odpovídaly, že konaly neustále to,co velelaposlušnost a láska. Zároveň však jsem
pozorovala, že v životě duchovním vyspělytak, až jsem nad
tím žasla. Proto, dcery mé, nepozbývejte mysli; ale když
zaneprázdní vás poslušnost něčím zevnějším,vězte,že Pán
jest třebas i v kuchyní a mezi hrnci a pomáhá vám vnitřně
i na venek
