Doráňaní z prvej línie v boji proti lži

Na pôde rehole klaretínov v Ríme vzniklo vôbec prvé centrum právnej pomoci pre obete i obvinených zo sexuálneho zneužívania. Nazýva sa Auribus a jedným z jeho cieľov je pomôcť, aby v týchto prípadoch zvíťazila spravodlivosť, a nie falošné obvinenia bez konkrétnych dôkazov.

Prečo nefunguje na Slovensku projekt Auribus? Lebo milujeme falošné obvinenia?

Tragické klamstvo v slovenskej RKC , že katolíci nemajú právo na výhradu vo svedomí, a horror z toho

Mal jej vyznať lásku pri spovedi.

Po 9 rokoch zbavený falošného osočenia

Súd vo Francúzsku odsúdil pár, ktorý falošne obvinil kňaza z pedofílie
05. 03. 2019

Francúzsko 5. marca (RV CZ) Podľa denníka Le Figaro uložil v pondelok súd v Baye na severu Francúzska trojmesačné väzenie podmienečne a 500 eur pokuty manželskému páru, ktorý falošne obvinil miestneho kňaza z pedofílie.
V marci minulého roka manželia Maria-Jeanne a Jean-Louis Martinoví informovali políciu a cirkevných predstaviteľov, že kňaz, ktorý už 20 rokov vedie miestny exercičný dom, sexuálne obťažoval ich štyri vnúčatá. Miestny biskup kňaza zosadil z funkcie a zakázal mu kontakt z neplnoletými. Prokuratúra potom začala vyšetrovanie, ktoré konštatovalo, že obvinenia sú neopodstatnené. Prokurátor sa však neuspokojil iba s očistením kňaza z obvinenia, ale zažaloval manželov Martinových zo lživých výpovedí. Počas vyšetrovania sa ukázalo, že títo ľudia prenajímali od cirkvi byt a s riaditeľom rekolekčného domu viedli spor o výšku nájomného. Ako pomstu preto vykonštruovali falošné obvinenie z pedofílie.

Pápež bol zle informovaný. Trapas storočia, 2018. Urobil však nápravu, keď sa mu vyjasnilo, povedal:

“ Celý ten systém čílskej biskupskej konferencie bol elitársky a a ocitol sa v epicentre ututlávania podvodov. A dokonca aj ničenia dôkazov“ …. čiže kriminalita im nebola cudzia? A kryli sa navzávom?!

Všetkých 34 čílskych biskupov podalo demisiu. od 32 min

Pápež bol zradcami viery dezinformovaný.

Situáciu zmenilo šetrenie razantného arcib. Charlesa Sciclunu z Malty

Kvôli covid pasom dala celá Macronova ochranka výpoveď

toto je príklad statočnej kolegiality, ktorá žiaľ nie je v matke cirkvi

Člen Švajčiarskej gardy: „Povinná vakcína – neľudský škandál!“

zo 111. člennej ochranky pápeža nekolaborabovali so systémom iba 6.

Vatikán, 18.10.2021 (LifeSiteNews) – Člen Švajčiarskej gardy, ktorý stratil zamestnanie po odmietnutí očkovania, napísal 8. októbra otvorený list vatikánskym úradníkom s protestom voči protikatolíckej povinnej vakcinácii. Gardista Pierre-André Udressy je jedným z troch gardistov, ktorí stratili prácu vo Vatikáne a museli sa vrátiť do Švajčiarska, lebo odmietli vakcínu. Povinnosť očkovania označili ako „škandalóznu a nehumánnu“. Gardista píše:

„Koľkí z mojich milých kolegov sa nešťastne podriadili medicínskemu zásahu, ku ktorému nedali plný súhlas, nútení silou, aby znova dosiahli slobodu? Pre mňa je zásadné rozhodne brániť slobodu človeka! Prečo by som sa mal nútiť do niečoho, o čom viem, že je absurdné? Kto by ma mohol prinútiť?“
Verný katolík má morálnu povinnosť vyhýbať sa medicínskych zásahom, ktoré majú spojenie s potratom, ako sú experimentálne vakcíny proti covidu. Kongregácia pre náuku viery jasne stanovuje, že proti nedovoleným vakcínam pripravovaným z buniek potratených ľudských plodov sa treba postaviť: ‚Dať sa zaočkovať nie je morálnou povinnosťou a preto to musí byť dobrovoľné. Tí, ktorí očkovanie z výhrad vo svedomí odmietajú, musia sa usilovať o to, aby sa inými prostriedkami a svojím správaním vyhýbali tomu, aby sa stali prenášačmi vírusu‘.
Mám ja ako katolík, ktorý sa riadi Magistériom Cirkvi, povinnosť bojovať proti vakcíne vo Vatikáne??? Keď človek číta citované dokumenty, musí si odpovedať áno! Z môjho pohľadu je Vatikán je nielen autoritatívny, ale zrádza verných katolíkov a oficiálnu náuku Cirkvi. Encyklika sv. Jána Pavla II. ‚Evangelium vitae‘ učí: ‚Lekári, zdravotnícky personál, ako aj osoby, ktoré riadia zdravotnícke zariadenia … majú mať zaistenú možnosť odmietnuť účasť na plánovaní, príprave a uskutočňovaní činov, namierených proti životu. Kto sa odvoláva na námietky svedomia, nemôže byť vystavený nielen trestným sankciám, ani žiadnemu inému následnému právnemu, disciplinárnemu, hmotnému či profesionálnemu postihu‘, ( E V 74).“

Vzhľadom na túto náuku sa Udressy s ľútosťou vyjadruje o postoji, ktorý Cirkev zaujala a uvádza:

„Čo je ešte desivejšie, je zanedbávanie života tam, kde by sa život mal brániť! V takej dramatickej situácii by ľudia neočakávali nič iné ako duchovnú podporu, v takej kríze im iba viera môže umožniť prijať túto situáciu. Situácia je iste ťažká na zvládnutie – sú tu hrozby vlád – ale na mnohých miestach to samé cirkevné autority ignorujú a práve oni odmietajú poskytovať duchovnú pomoc ľuďom v núdzi. A práve Vatikán v tom bol vzorom!“

Udressy označuje schválenie očkovania Vatikánom ako „najväčší škandál“ a na záver konštatuje:

„Hierarchia dospela k tomu, že potláča duchovnú a sviatostnú podporu a opúšťa ľudí v núdzi. Isté je, že v toto všetko, čo prežívame, nemá v sebe nič ľudské a už vôbec nie kresťanské a je skutočne neúnosné pozorovať ako sväté mesto Vatikán dospelo až do tohto bodu! Nech sv. Michal archanjel láskavo chráni a obraňuje Sväté mesto!“
Gardista iste nie je so svojím názorom sám.
„Hlas krvi nenarodených detí kričí k Bohu z potratom poškvrnených vakcín. Takže musíme proti tomu protestovať a začať nové hnutie v medicíne, ktoré nebude mať nijaké spojenie, ani to najvzdialenejšie s tými to zločinmi,“ uviedol napr. biskup Atanáz Schneider z Kazachstanu.

Pápež vyzval technologických gigantov – firmy Big Tech – aby urýchlili cenzúru rôznych fake news, nenávistných prejavov, konšpiračných teórií a politickej manipulácie“ a „v mene Boha“ požiadal, aby „technologickí giganti urobili rázny koniec ich šíreniu“.
Uviedol to v 38-minútovom videovom posolstve v sobotu na Svetovom stretnutí ľudových hnutí – iniciatívy pápeža, ktorá má za cieľ podporovať sociálnu spravodlivosť na celom svete. …
Vyzval aj všetky veľké farmaceutické laboratóriá, aby „poskytovali ľuďom vakcíny proti covidu ako gesto humanity“ … a povedal:
„Musíme prispôsobiť sociálno-ekonomické modely tak, aby mali ľudskú tvár, lebo mnohé modely ju stratili. Pandémia odhalila sociálne nerovnosti, ktoré postihujú národy. Technika bude dobrým nástrojom dobra, ktoré dovoľuje dialóg ako je tento a mnohé iné veci, ale nikdy nemôže nahradiť spoločenstvo, v ktorom môžeme byť zakorenení a ktoré zabezpečuje, že náš život bude plodný.“

Kňazi a veriaci podporujú biskupa odvolaného pápežom

Arecibo, Portoriko:

12.3.2022 (LifeSiteNews) 028 364 – Portorikánci vyjadrili obrovskú podporu vernému biskupovi, ktorého náhle odvolal pápež František po tom, čo bránil slobodu svedomia pri očkovaní. Kňazi, veriaci aj iní kresťanskí predstavitelia sa postavili za biskupa Daniela Fernándeza Torresa, ktorý bol vyhodený z Diecézy Arecibo bez kánonického procesu minulú stredu. Po jeho odvolaní veriaci a viacerí kňazi pripravili v stredu vešpery, modlili sa ruženec, spievali hymny a ďakovali mu za jeho vedenie diecézy.Facebookovú stránku diecézy zaplavili stovky vyjadrení podpory biskupovi a mnohí vyjadrili šokovanie z rozhodnutia pápeža. Tu je niekoľko z nich:„Nie je možné, aby jediný biskup, ktorý nezatvoril brány kostolov, musel prechádzať takým niečím! Prenasledovanie niekoho, kto korektne koná je neuveriteľné! My sme s vami, otec biskup Daniel na 100%! Nech vás Boh ochraňuje viac ako kedykoľvek s týchto smutných časoch!“„Moje srdce je zlomené z toho strašného a neuveriteľného oznámenia našej diecézy. On bol verný, chápavý, pokorný, úctivý biskup – pravý vodca Cirkvi v ťažkých časoch!“„Toto je tragické. Je mi to tak veľmi ľúto!“ napísal populárny teológ a katolícky spisovateľ Fernando Casanova a získal asi 400 súhlasných lajkov.Demonštrácia na podporu biskupa sa koná v nedeľu pred Katedrálou sv. Jána Krstiteľa s podporou ochrancov života.Španielska petícia vyzývajúca Františka, aby vrátil biskupa Fernándeza Torresa do úradu mala do soboty už 8000 podpisov a petícia LifeSiteNews dosiahla do piatka až 10 000 podpisov.Vatikán v stredu uviedol, že pápež „uvoľnil“ biskupa z pastorácie Diecézy Arecibo – no úplne bez uvedenia dôvodov.Biskup sa vyslovil, že bol k tomu nútený pre obvinenie z „neposlušnosti pápežovi a nedostatočného spoločenstva“ s biskupmi krajiny.„Nevedie sa proti mne nijaký proces, ani ma formálne z ničoho neobvinili. Jednoducho jedného dňa mi apoštolský delegát ústne oznámil, že Rím ma žiada, aby som odstúpil! Ja som to odmietol. Moje odvolanie prišlo po tom, čo som odmietol podpísať list šiestich biskupov v auguste, ktorí žiadali povinné očkovanie kléru a zamestnancov cirkvi, ako aj povolenie omší iba pre zaočkovaných. List sa odvolával na pápeža a tvrdil, že je povinnosťou dať sa zaočkovať.“Biskup Fernández Torres však vydal vyhlásenie, že katolíci môžu odmietnuť očkovanie, ak majú výhrady vo svedomí a povolil kňazom podpisovať takéto výnimky z náboženských dôvodov.„Rešpektovanie svedomia človeka je tiež katolícka náuka!“ zdôraznil biskup. …‘Bol morálnym vodcom celej krajiny’Kresťanskí predstavitelia celej krajiny ostro kritizovali náhle odvolanie biskupa Fernándeza Torresa, ktorého si ctia nielen katolíci, ale rovnako všetci kresťania v krajine.Katolícka senátorka Portorika kontaktovala aj apoštolského delegáta arcibiskupa Ghaleba M. Abdallu Badera, no nedostala odpoveď ani len na telefonát. … A povedala:„Odvolanie biskupa Torresa je poľutovaniahodné a šokujúce. A to biskupa, ktorý uznáva slobodu svedomia a koná v súlade s Magistériom Cirkvi! Biskup bol aj kľúčovým vodcom ochrancov života a rodiny, spájal katolíkov aj iných kresťanov na ostrove. Stal sa viac ako biskup – bol morálnym vodcom celej krajiny! Dosiahol jednotu ochrancov života, prirodzenej rodiny a zastával sa ochrany základných ľudských práv ako je náboženská sloboda.“Biskupa ocenil aj protestant Mario Rosario, vedúci združenia Pre život a rodinu, opísal ho ako „biskupa celého Portorika“ a povedal:„Odvolanie biskupa Torresa je nesmiernou bolesťou. Je to nespravodlivosť a je potrebné, aby pravda vyšla najavo.“ …Podobne sa vyjadrili aj mnohé ďalšie osobnosti krajiny a vyjadrovali svoju veľkú vďačnosť biskupovi. …‘Týrajú môjho otca!’Biskupa bránia aj mnohí kňazi. Vo štvrtok páter Javier Avilés z Diecézy Arecibo vyhlásil na videu:„Budeme naďalej prinášať ľuďom všetko, čo nás naučil náš otec biskup Daniel! Ďakujeme, otec biskup, že ste sa odvážili konať, keď všetci ostatní biskupi našej Cirkvi sa absolútne neozvali! Biskup Fernández Torres stál vždy tvárou v tvár k našej milovanej Cirkvi, tvárou k pravde nášho Pána Ježiša Krista! Chcem sa poďakovať biskupovi Danielovi, lebo bol ku mne vždy ako otec! Teraz týrajú môjho otca a preto ja musím svojho otca brániť! Ak si myslia, že odstránením otca biskupa Daniela niečo vyriešia, tak je mi ľúto – musím ich sklamať! Nevyriešia! Pretože všetko, čo biskup Daniel urobil, všetko, čo nás biskup Daniel naučil – v tom všetkom my budeme pokračovať!“ …

Pápež sa ospravedlnil kňazom krivo obvineným zo sexuálnych deliktov
P:3, 07. 08. 2018 10:04, ZAH

Vatikán 7. augusta (RV CZ) Pápež František prijal minulý mesiac (12. 7.) v Dome sv. Marty troch španielskych kňazov z diecézy Granada (Román, Francisco a Manuel), aby sa im ospravedlnil za krivé obvinenia zo sexuálnych deliktov, ktoré proti nim bolo vznesené pred štyrmi rokmi a z ktorého boli oslobodení vlani v marci pred štátnymi úradmi.
Na jeseň 2014 totiž pápež František dostal list od 24-ročného muža, v ktorom ich obvinil zo sexuálnych deliktov, ktorých sa mali na ňom dopustiť, keď bol miništrantom vo farnosti Juan María de Vianneimeno. Pápež ho telefonicky kontaktoval a vyzval ho, aby všetko oznámil príslušným úradom, polícii a arcibiskupovi Franciscovi Martinéz Fernándezovi, ktorému za týmto účelom sám napísal.

Granadský arcibiskup pár dní na to vykonal verejný úkon kajúcnosti – vrhol sa na podlahu vo svojej katedrále a prosil domnelú obeť o odpustenie. Španielska štátna televízia TVE informovala o prípade, ktorý bol vzápätí pomenovaný ako „kauza Romanones“, a odvysielala k tomu zábery otca Romána, ako práve slúži omšu. Polícia kňaza zatkla a arcibiskup zverejnil (15. 10. 2014) mená a suspenziu troch obvinených kňazov: P. Román Martínez Velázquez de Castro, P. Francisco José Martínez Campos a P. Manuel Morales Morales.

K prípadu sa pápež dokonca sám verejne vyjadril pri tlačovej konferencii počas návratu zo Štrasburgu (25. 11. 2014). Španielsky novinár Alonso Martínez Javier Maria sa vtedy pápeža spýtal, „ako vnímal správy o prípade v Granade, ktorý v istom zmyslle pomohol vyniesť na svetlo“. „Dostali sa ku mne a prečítal som si ich. Zavolal som dotyčnej osobe a povedal som: Zajtra choď za biskupom, napísal som biskupovi, aby začal pracovať a vyšetrovať. Ako som to vnímal? S veľkou bolesťou, s obrovskou bolesťou. Pravda je však pravda, a nesmieme ju skrývať,“ odpovedal vtedy pápež František.

Po takmer tri roky trvajúcom procese, počas ktorého boli traja menovaní kňazi vláčení v médiách ako zločinci, ich v marci 2017 súd v plnom rozsahu oslobodil. V novembri (29. 11. 2017) z nich bol Arcibiskupským úradom v Granade sňatý aj cirkevný trest suspenzie. Meno údajnej obete a údajného svedka, odsúdeného na zaplatenie súdnych trov z konania, médiá nikdy nezverejnili okrem iniciál D. V. On sám po rozsudku nevyužil možnosť odvolať sa na Najvyšší súd, ani nebol obvinený z krivého svedectva. O pápežskej audiencii trom španielským kňazom falošne obvineným z pederastie informovali iba sekulárne médiá, napríklad španielske a americké.

Nie je to však po prvýkrát, čo pápež prijal obete falošného obvinenia zo sexuálnych deliktov. Tento rok v júni sa pápež František počas generálnej audiencie stretol s Tomaszom Komendom, odsúdeným v Poľsku za sexuálny delikt a vraždu neplnoletej, ktorých sa nedopustil, v dôsledku mylnej expertízy súdneho znalca. Tomasz Komenda strávil vo väzení osemnásť rokov. Mesiac po svojom „zázračnom“ prepustení bol zásluhou pápežského almužníka prijatý so svojimi rodičmi Petrovým nástupcom.

Arcibiskup Viganò žiada podporovať prenasledovaných kňazov
Varuje tiež pred ‘epochálnym stretom’ v Cirkvi

USA, Dubuque, Iowa (LifeSiteNews) 2021 – videové posolstvo „Koalícii vyradených verných kňazov“:
„Takmer celý klérus a spoločenstvo Katolíckej cirkvi sa ukázalo ako spojenec nepriateľa. Pozývam verných laikov, aby podporovali kňazov, ktorí sú obeťami prenasledovania a zneužívania kánonického práva a hnaní do podzemnej cirkvi.“
Bývalý apoštolský nuncius vo Washingtone tak komentoval zhromaždenie viac ako 800 katolíkov v americkom Dubuque, v štáte Iowa, ktorí sa zišli 22. septembra, aby podporili neprávom odvolaných kňazov v USA.
„Sú to kňazi, ktorí jednoducho zostali verní hlásaniu pravej viery a pravej kompletnej náuky Cirkvi a pokúšali sa odporovať zneužívaniu moci zblúdilých biskupov a poskytovali podporu nevinným verným kňazských služobníkom svätej Matky Cirkvi.“
Jeden z týchto hrdinských kňazov páter James Altman hovoril o vážnej kríze zasahujúcej Cirkev a povedal, že katolícka hierarchia zlyhala vo vážnom záväzku svojho apoštolského poslania a najmä na Západe je do veľkej miery skorumpovaná.
Arcibiskup Viganò:
„Zrada týchto prelátov viedla epochálnemu stretu v Cirkvi. Títo biskupi ako súčasť tajnej cirkvi sa úplne podriadila tajnému štátu. Táto zrada si vyžaduje odvážnych kňazov a laikov. Čelíme vojne so zlom, epochálnemu stretu, v ktorom naši generáli nielen že nevedú armádu, ale v podstate prikazujú zložiť zbrane a bezpodmienečne sa podriadiť a odstraňujú odvážnych bojovníkov a trestajú najlojálnejších veliteľov. Celý personál Katolíckej cirkvi sa ukázal ako spojenec nepriateľa a je sám nepriateľom tých, ktorých by mal brániť, je nepriateľom Krista a tých, ktorí mu slúžia a oslavujú ho pod jeho vlajkou.“ … Odstránením tiary z hlavy mystického Tela a jeho námestníka urobili z Cirkvi istý druh parlamentnej republiky v mene kolegiality a synodality. Náš Pán Ježiš Kristus už nie je uznávaný ako Kráľ národov! Už nie je dokonca uznávaný ani ako Kráľ svojej Cirkvi, v ktorej cieľ – oslava Boha a spása duší – bol nahradený oslavou človeka s dôsledkom zatratenia duší.“
Arcibiskup potom opísal zvrátenosť v morálke vedúcej k tomu, že predošlé zlá sa vyhlásili za „cnosti“. Všetky súčasné akcie modernistickej cirkvi, zasahujúce diecézy sú charakterizované zvrátením toho, čo sa doposiaľ učilo a nám odovzdávalo:
„Veľká apostáza bola predpovedaná vo Svätom písme a nemala by nás zastihnúť nepripravených. Katolíci musia mať v prvom rade nadprirodzený pohľad, ktorým dokážu pochopiť, že súčasné udalosti dovolil Boh. A Cirkev nikdy nemôže byť premožená svojimi nepriateľmi,“ povzbudil arcibiskup. Poukázal na Zjavenie sv. Jána a na schválené súkromné zjavenia a povedal:
„Koniec časov je potrebný, aby sa nakoniec oddelilo zrno od kúkoľa a tak sa nám ukázalo, kto stojí s Kristom a kto proti nemu. Utrpenie verných katolíkov je aj spravodlivým trestom za storočia nevernosti katolíkov a časti hierarchie. Tie korenili v odklone od morálky a náuky Cirkvi a v kompromisoch so sekulárnou mentalitou a s nepriateľmi nášho Pána.“
„V rámci moderného prenasledovania a smerovania do podzemnej cirkvi vyhlasujú verných katolíkov za bláznov alebo chorých a verných kňazov zbavujú úradu a ich pastoračnej služby v Cirkvi.
Je naším právom nielen neposlúchať nelegitímne príkazy, ale aj ozývať sa a formovať iniciatívy na ochranu obetí pred vlkmi v ovčom rúchu. … Ak ste verní bratia v Kristovi, tak si budete navzájom pomáhať a vítať u seba prenasledovaných kňazov, ponúkať im ubytovanie a pripravíte domáci oltár, okolo ktorého sa môžete schádzať s priateľmi. …“
„Modlitby k Božiemu majestátu na príhovor Kráľovnej nebies a obety povedú k obráteniu nepriateľov Cirkvi. … Zasväcujme seba, svoje rodiny, spoločenstvá, národ a svätú Cirkev Najsvätejšiemu Ježišovmu Srdcu a Nepoškvrnenému Srdcu Panny Márie a tak privedieme Najsvätejšiu Trojicu k súcitu a ukončeniu tejto strašnej pohromy a trestu, alebo aspoň k jeho skráteniu a urýchleniu víťazstva Kráľa kráľov nad satanom – nepriateľom ľudského pokolenia,“ povedal na záver arcibiskup Viganò.

Trikrát exkomunikovaný svedok Pravdy: kňaz Origenes

poučenie z 3.storočia

Pozor na svedkov Pravdy
lebo aj keď ich mnohorako prizabijú či až zabijú
oni zvyknú po čase ožiť a nečakane „vstať zmŕtvych“

Duša má pochopiť, či sú jednotlivé jej pohnútky dobré, alebo zlé
a jednotlivé úmysly správne alebo nesprávne,
a pokiaľ sú správne, či sa rovnomerne vzťahujú ku všetkým cnostiam
a k premýšľaniu rovnako ako k jednaniu
a či sa týkajú len vecí nutných a zreteľných.
Ďalej si má duša uvedomiť, či je ochotná sa ďalej rozvíjať
v porozumení veciam a v rozmnožovaní cností,
alebo či zostáva stáť na mieste, kam došla.
A tiež, či šľachtí len samú seba, alebo dokáže aj iným prospieť,
či už slovom náuky alebo príkladom skutkov.

Takto teda náš text vyučuje dušu v podobe ženy, aby poznala seba samú, keď hovorí:
Ak sa sama nepoznáš, ty krásna medzi ženami.
Ak v oných vyššie uvedených oblastiach nebudeš vedome viesť svoju myseľ
a nebudeš v konkrétnych prípadoch rozlišovať,
čo máš činiť, čoho sa chrániť a čo zachovať,
ale chceš si naopak počínať ľahostajne, ako si ľudia obvykle vedú,
ako oné „ženy“, medzi ktorými si krásna – ty,
ktorá si už prijala bozky Božieho Logu a uvidela tajomstvo jeho spálne -,
ak sa sama nepoznáš a chceš si počínať ľahostajne ako obecný ľud,
potom: Vyjdi po stopách stád.
To znamená – zostaň s ostatným stádom, ak po tom všetkom, čoho ti bolo dopriate,
nie si schopná ničoho vznešenejšieho a nepoznajúc seba samú sa nedokážeš od stáda oddeliť.
A pôjdeš nielen v stáde, ale dokonca až v stopách stáda:
Kto nepochopil. že a v čom je prvý, bude posledný.

Origenés: Komentár k Piesni piesní II, 5, 8.16
V roku 1512 Erasmus Rotterdamský

začal vydávať deväťzväzkové spisy Origenove

vo svojej Obrane Origena napísal

že jedna stránka Origenovho textu mu dala viac

než desať stránok od sv. Augustína

Azda najslávnejší exegéta Sv. písma

mystagóg, vzdelanec a pedagóg v staroveku

pomohol kresťanstvu položiť základy filozofie

ako sv.Pavol mu pomohol položiť základy teológie

Bol to nadpriemerný zjav medzi katolíckymi kňazmi

už za života bol slávny a obdivovaný

ale jeho podpriemerní kolegovia škrípali proti nemu zubami závisti

a neuveríte – stáročia musel byť v cirkvi onálepkovaný ako arcikacír

je to veru vhodná nominácia na kandidatúru ako

patróna cirkevných disidentov
imgres

bol súdruhmi „spolubratmi“
oficiálne zaživa kladivom kliatby prizabitý
tristo rokov po odchode na večnosť bola jeho dobrá povesť
najväčším duchovným kyjakom „dokonale“ aj zavraždená
pre istotu ho až tri krát pseudoduchovní „manekýni“
surovo exkomunikovali
Aj v našich časoch klebetné kydy o ňom dodnes po fakultách tvrdia

že bol sám sebou vykastrovaný, aby vraj takto prisprosto uchmatol ideál čistoty

a že vraj bol otcom niektorých bludárov či zmäteným mysliteľom

Všimnite si, že žiadne z týchto „ožumpárení“ pápež Benedikt XVI.

v dvoch rehabilitačných katechézach ani len nespomenul

zažil výnimočnú cirkevnú šikanu až za hrob
stáročnú – počas neuveritelných

17. storočí
    Pravda je taká, že to bol jeden z najplodnejších autorov

ktorý a veľmi snažil byť pravoverným kresťanom

a mnoho zmätených orientoval iba a len ku Logosu

čiže Zmyslu bytia a pravému Kristovi

ako cisár Justinián zastrašoval pápeža i koncil

V roku 216, keď dal cisár Caracalla zavrieť alexandrijskú školu, odišiel do Palestíny, kde ho cézarejský biskup poveril výkladom Písma kňazom. Tým sa však rozpútal spor, pretože Origenov predstavený v Alexandrii, biskup Demetrios, protestoval, že je vraj neslýchané, aby laik vykladal Písmo kňazom. / Vraj mu závidel úspech, lebo nebol až tak dobrý ako on/ Origenes sa teda vracia do Alexandrie. O pätnásť rokov neskôr však bol na svojej ceste Palestínou vysvätený na kňaza, aby sa predišlo podobným sporom. Tým však vznikol nový, vážnejší spor, lebo podľa disciplíny cirkvi Origenes nemohol byť vysvätený, pretože sa sám dal vraj vykastrovať. Nakoniec ho alexandrijský biskup Demetrios exkomunikoval a túto exkomunikáciu zopakoval v roku 232 aj jeho nástupca Héraklas, Origenov žiak. 231-253: Origenes odišiel do Palestíny, kde miestny biskup ignoroval alexandrijskú exkomunikáciu.

„ Keď Vás prenasledujú v jednom meste, utečte do iného“ odporučil nám sám Ježiš

V Cézarei založil Origenes novú školu, ktorú viedol skoro dvadsať rokov. Za Deciovho prenasledovania veľa si vytrpel a po mučení nakoniec zraneniam podľahol. Zomrel v Týre v roku 253 (dátum smrti je neistý, niektorí udávajú rok 251). Origenove spisy sa nám zachovali iba v zlomku, pravdepodobne vinou sporu o origenizmus, ktorý viedol nakoniec v roku 553 na 2. konštantínopolskom koncile k posmrtnému odsúdeniu samotného Origena, a tým niekedy aj k priamemu ničeniu jeho spisov.Tento divný koncil exkomunikoval aj právoplatného pápeža, čím sa sám zaradil medzi dejinnú hanbu a tzv.lúpežnícke synody…

O žiadnom doporučovaní či zvelebovaní
fyzicky zrealizovanej kastrácie
sa v jeho spisoch
veru nedočítate…
My dnes nevieme, či urobil na sebe obriezku alebo niečo iné

Je možné, že kastráciu urobil na sebe radikálne, ale iba duchovne

Pravdepodobne tí, čo sa sami „vykastrovali“

a herecky predstierajú vraj tú „najpresvätejšiu čistotu“

na Origenovi nevedome odsudzujú iba svoj temný a nevykúpený erós
keď sa na jemu pripisovanej samokastrácii škodoradostne stáročia pochechtávajú

a jeho impozantné celoživotné biblické dielo si nevšimnú

a ako farizeji vidia na ňom iba chyby

a papagájujú o ňom iba očierňovania

Je to azda najcitovanejší autor / svätcami či pápežmi/ kresťanského staroveku

Kto si jeho osobu a dielo nevšimne, ak študuje fenomén kresťanstva

ten určite bude chudáčisko slepý tzv. selektívnou slepotou

a prezrádza iba svoj povrchný diletantizmus

A010205_KEL_ZELEZNY5_V

Pápež Benedikt XVI.
nabral odvahu
a tohoto velikána cirkvi rehabilitoval
vo Vatikáne 25. Apríla 2007 r.
predstavil veriacim celého sveta vo svojej audienčnej katechéze

Origena Alexandrijského
„osobu s rozhodujúcim významom pre vývoj kresťanského myslenia“
Jeho teologický prínos nazval Benedikt XVI. „nezvratným obratom“ a jeho osobu

„skutočným majstrom“
ktorého mali žiaci veľmi radi nielen ako rozhľadeného teológa, ale aj ako príkladného svedka toho, čo vyučoval. Ako píše Eusébius z Cézarey, získal preto mnohých za nasledovníkov. „Celý jeho život poznačila neprestajná túžba po mučeníctve. Mal 17 rokov, keď v desiatom roku vlády Settima Severa prepuklo v Alexandrii prenasledovanie kresťanov. Klement, jeho učiteľ, opustil mesto a jeho otec Leonidas bol uväznený. Syn vášnivo prahol po mučeníctve, ale nemohol túto túžbu uskutočniť. Napísal teda otcovi a povzbudil ho neodstúpiť od najvyššieho svedectva viery. A keď bol Leonidas sťatý, mladý Origenes pocítil, že musí prijať príklad jeho života.“ „Nič by mi neosožilo mať otca mučeníka, keby som si nezachoval dobré správanie a nerobil česť svojmu rodu, čiže mučeníctvu svojho otca a svedectvu, ktoré ho povýšilo v Kristovi,“ povedal Origenes neskôr v jednej z kázní v Cézarei. A v inej konštatoval: „Ak mi Boh dovolí byť obmytý svojou krvou a tak prijať druhý krst príjmuc Kristovu smrť, s istotou by som odišiel z tohto sveta… Ale blahoslavení sú tí, ktorí si to zaslúžia.“ Napokon sa mu toto želanie aspoň čiastočne vyplnilo, keď bol za Deciovej vlády uväznený a kruto mučený, na následky čoho potom o niekoľko rokov zomrel, keď nemal ešte 70 rokov.

Svetu zanechal svoj „teologický obrat“.
V čom spočívala táto novosť s takými závažnými dôsledkami? „V podstate súvisí so založením teológie na vykladaní Písma. Tvoriť teológiu znamenalo pre neho predovšetkým vysvetľovať, chápať Písmo; alebo môžeme tiež povedať, že jeho teológia je dokonalou symbiózou medzi teológiou a exegézou. Naozaj, poznávacím znamením Origenovej náuky sa zdá byť práve neprestajné pozvanie

prechádzať od litery k duchu Písem, a tak rásť v poznaní Boha.“

Von Balthasar nazval túto Origenovu metódu „alegorizmom“. Inšpirovali sa ním mnohí ďalší vedci, takže tradícia a magistérium sa vyformovali ako „Písmo v akcii“. Origenes spísal svoju teóriu v bohatom diele 320 kníh a 310 kázní, avšak väčšina z nich sa nezachovala. Za najznámejšiu možno označiť jeho Hexaplu, čiže text Písma zoradený v šiestich paralelných stĺpcoch: po hebrejsky hebrejským písmom, po hebrejsky v gréckom prepise a potom v štyroch rôznych gréckych prekladoch na porovnanie.

Ide o veľdielo najplodnejšieho autora prvých troch kresťanských storočí.

Jeho záber siahal od exegézy k dogmatike, od filozofie k apologetike, od asketiky k mystike. „Predstavuje základnú a globálnu víziu kresťanského života,“ povedal Benedikt XVI. a priblížil poslucháčom tzv. trojité čítanie Biblie v záujme jej lepšieho pochopenia: „Prvým bodom je presne spoznať, čo je napísané, text ako taký. Je tu význam doslovný, ale ten skrýva hĺbky, ktoré sa v prvej chvíli neobjavia; druhým rozmerom je význam morálny: čo máme robiť, aby sme žili slovo; a napokon význam duchovný, čiže jednota Písma, ktoré vo svojej celosti hovorí o Kristovi. A je to Duch Svätý, ktorý nám dáva porozumieť kristologický obsah, a teda jednotu Písma v jeho rôznosti.“ Ako Benedikt XVI. pripomenul, tieto rozličné rozmery Slova sa pokúsil vložiť do aktuálneho kontextu práve vo svojej najnovšej knihe Ježiš Nazaretský. Slovo nám totiž aj dnes vďaka svetlu Ducha Svätého ukazuje, ako žiť. V Origenovej dobe prichádzali s herézami o Svätom Písme najmä gnostici a marcioniti, ktorí sa stavali proti dvom zákonom a dospeli až k odmietaniu Starého zákona. Origenes im šikovne protirečil, keď kázal o tom, že on Starý zákon nenazýva starým, ale vidí ho vo svetle Ducha Svätého. „Zákon sa stáva Starým zákonom iba pre tých, ktorí ho chcú vnímať telesne, čiže ostávajú pri litere textu. Ale pre nás, ktorí ho chápeme a používame v Duchu a v zmysle evanjelia, je zákon stále nový a oba zákony sú pre nás novým zákonom, nie pre čas a dátum, ale pre novosť významu… No pre hriešnika a pre tých, ktorí neuznávajú zmluvu lásky, starnú aj evanjeliá (Hom. Num. 9, 14). Pozývam vás – a tým končím – prijať do svojho srdca náuku tohto veľkého učiteľa vo viere. (…) Modlime sa, aby nám Pán pomohol čítať Sväté Písmo modlitbovým spôsobom, aby nás naozaj sýtil pravým chlebom života, svojím Slovom.“

„Bez prestania sa modlí ten, kto spája modlitbu s prácou

a svoje dobré diela s modlitbou.

Len týmto spôsobom môžeme uskutočniť príkaz modliť sa bez prestania“

Origenes

II.časť, Generálna audiencia:

Spoznávanie Krista a všeobecné kňazstvo v Origenovej náuke

Vatikán (2. mája, 2007)

Modlitba a Cirkev – to sú dva kľúčové body v náuke Origena Alexandrijského, o ktorom Benedikt XVI. hovoril pred týždňom v audienčnej katechéze. V stredu 2. mája sa jeho životu a dielu venoval podrobnejšie. Osobitnú pozornosť pritom venoval čítaniu Svätého písma, čo tvorí jadro Origenovej náuky. Origenes ním výrazne ovplyvnil lectio divina, čiže cirkevnú tradíciu posvätného čítania Svätého písma spojenú s modlitbou. Ako pápež pripomenul, Origenes pri všetkom bohatstve svojho teologického myslenia nepísal len čisto akademické traktáty, ale svoje exegetické a teologické diela neustále pretkával skúsenosťami a návodmi vychádzajúcimi z modlitby. „Porozumenie Svätému písmu si totiž podľa neho vyžaduje skôr osobný vzťah ku Kristovi a modlitbu, než jeho štúdium. Bol presvedčený, že prvoradou cestou k poznaniu Boha je láska a Krista nemožno skutočne spoznať, kým sa do neho nezaľúbime. V Liste Gregorovi Origenes odporúča:

,Oddávaj sa čítaniu božských Písem; venuj sa mu vytrvalo. Čítaj s úmyslom veriť a páčiť sa Bohu.

Ak sa počas čítania ocitneš pred zavretou bránou, búchaj a otvorí ti strážca, o ktorom Ježiš povedal: Strážca mu otvorí. Venuj sa teda posvätnému čítaniu, s neoblomnou vernosťou a vierou v Boha hľadaj zmysel božských Písem, ktorý je v nich ukrytý. Nesmieš sa však uspokojiť s búchaním a hľadaním, lebo na pochopenie Božích vecí nevyhnutne potrebuješ modlitbu. Spasiteľ nám práve preto, aby nás k nej povzbudil, povedal: Hľadajte a nájdete, klopte a otvoria vám, ale zároveň dodal: Proste a dostanete .“ Táto náuka predstavuje priekopnícky čin Origena v dejinách lectio divina. Milánsky biskup Ambróz, ktorý sa naučil čítať Sväté písmo práve od Origena, potom posvätné čítanie zaviedol na Západe, odovzdal ho Augustínovi a mníšskej tradícii. Ako sme už povedali, podľa Origena najvyšší stupeň poznania Boha pramení v láske. Aj medzi ľuďmi je to tak: jeden môže poznať druhého do hĺbky, iba ak je medzi nimi láska, ak si navzájom otvárajú srdcia. Origenes na to našiel výrečný príklad vo výklade hebrejského slova spoznať, ktoré sa používa aj na pomenovanie aktu ľudskej lásky: ,Adam poznal Evu, svoju ženu, a ona počala’ (Gn 4, 1). Tým sa vyjadruje, že jednota v láske poskytuje najautentickejšie poznanie. Ako sú muž a žena dvaja v jednom tele, tak sa aj Boh a veriaci stávajú dvoma v jednom duchu.“ Svätý otec povedal, že Origenova modlitba týmto spôsobom dosahuje najvyššiu úroveň mystiky. Ako príklad citoval jeho vyznanie zachované v prvej z Homílií o Piesni piesní, kde Origenes vyznal: „Často – Boh je mi svedkom – som cítil, že Ženích sa ku mne veľmi priblížil; potom však náhle odišiel a ja som nemohol nájsť, čo som hľadal. Túžba po jeho príchode ma uchvátila znova, opäť sa vrátil a ukázal sa mi, a keď som ho držal v rukách, hľa, zasa mi unikol, a len čo sa mi stratil, znova ma podnietil hľadať ho “ V tejto súvislosti Svätý otec pripomenul slová svojho predchodcu Jána Pavla II. z apoštolského listu Novo millennio ineunte, kde hovoril, že „modlitba ako pravý a vlastný dialóg lásky môže pokročiť tak, že napokon ľudskú osobu úplne zaujme božský Miláčik, ona sa stane vnímavou na vnuknutia Ducha Svätého a ako Božie dieťa oddanou Srdcu nebeského Otca… Ide o cestu úplne závislú od milosti, ktorá

však vyžaduje silné duchovné nasadenie a pozná aj bolestné očisťovania (,tmavú noc‘). Rozličnými možnými spôsobmi však vedie k nevýslovnej radosti, prežívanej mystikmi ako ,manželský zväzok‘ “

Benedikt XVI. povedal, že ďalšou dôležitou časťou Origenovej náuky bola náuka o Cirkvi, zvlášť o všeobecnom kňazstve veriacich. „Origenes v tejto súvislosti pripomínal zákaz, ktorý Pán uložil Áronovi po smrti jeho dvoch synov, ,že nesmie vstúpiť v ľubovoľnom čase do svätyne za oponou, čo je pred zľutovnicou na arche‘ (Lv 16, 2), a vo svojej deviatej Homílii na Leviticus takto varoval veriacich: ,To je doklad toho, že ak niekto vstupuje do svätyne bez povinnej prípravy, bez veľkňazského odevu a predpísaných obiet, aby sa páčil Bohu, zomrie… To sa týka nás všetkých. Prikazuje nám to totiž vedieť, ako máme pristupovať k Božiemu oltáru. Alebo nevieš, že aj tebe, čiže celej Božej Cirkvi a veriacemu ľudu, bolo udelené kňazstvo? Počúvaj, ako sa Peter prihovára veriacim: vyvolený rod, kráľovské kňazstvo, svätý národ, ľud určený na vlastníctvo.

Ty máš teda kňazstvo, lebo si kňazským pokolením, a preto musíš ponúkať Bohu obetu…

No aby si ju mohol prinášať dôstojne, potrebuješ čisté rúcho odlišné od bežného odevu, aký nosia ostatní ľudia, a nevyhnutne potrebuješ božský oheň’ (tamtiež).“ Po citáte pápež pokračoval vlastnými slovami: „Takže na jednej strane ,prepásané bedrá‘ a ,kňazský odev‘, čiže čistý a čestný život, a na druhej strane ,lampa stále zažatá‘, čiže viera a znalosť Písem, sa stávajú neodmysliteľnými podmienkami na vykonávanie všeobecného kňazstva, ktoré si vyžaduje čistý a čestný život, vieru a znalosť Písem. Pravdaže, tieto podmienky sú ešte nutnejšie pre služobné kňazstvo. Podľa Origena tieto podmienky – čiže celkové vedenie života, ale najmä prijímanie a štúdium slova – vytvárajú pravú ,hierarchiu svätosti‘ vo všeobecnom kňazstve kresťanov.

Na vrchol tejto cesty k dokonalosti Origenes kládol mučeníctvo.

Hovoril o ,ohni na zápalnú obetu‘, čiže o viere a znalosti Písem, ktorý nikdy nesmie vyhasnúť na oltári toho, kto vykonáva kňazskú službu.“ V daždi, ktorý sa spustil na účastníkov generálnej audiencie na Svätopeterskom námestí, náš pápež povzbudil pútnikov, aby aj vodu prijali ako znak požehnania – najmä keď sa teraz toľko hovorí o suchu. Svoj prejav však v jeho dôsledku skrátil a dodal len, že táto neúnavná púť dokonalosti sa týka nás všetkých, ak sa pohľad našich sŕdc upiera na kontempláciu Múdrosti a Pravdy, ktorou je Ježiš Kristus. Benedikt XVI. použil slová evanjelistu Lukáša, ktorý hovorí, že keď Ježiš kázal v Nazarete, „oči všetkých v synagóge sa upreli na neho“ (Lk 4, 20), a vyzval všetkých, aby aj napriek nepriaznivému počasiu upreli oči na Krista a tak nastúpili na pevnú a správnu cestu. Pochválený buď Ježiš Kristus!“

96

Prvé Cirkevné dejiny od biskupa Eusebia
Kniha VI.

1. PRONÁSLEDOVÁNÍ ZA SEVERA

Také Severus vyvolal pronásledování proti křesťanům. V tomto pronásledování vydali bojovníci za pravou Boží úctu na všech místech vznešené svědectví svou mučednickou smrtí. Obzvlášť početní byli v Alexandrii. Z celého Egypta a Théb1 byli posláni na velké bojiště bojovat pro Boha ti nejlepší bojovníci. Svou velkou statečností při rozličných mučeních a při rozličných způsobech smrti získali u Boha vítěznou korunu. Mezi nimi byl i Origenův otec Leonides. Byl sťat a zanechal mladičkého syna. Jakou lásku měl tento syn pro Boží slovo, to by se zde mělo krátce uvést. Tím spíše, poněvadž všichni o něm mluví.

1. Thebais je horní část Egypta s hlavním městem Théby.

Nahoru!

2. ORIGENOVA HORLIVOST V JEHO MLÁDÍ

Kdyby chtěl někdo podrobně vypsat život tohoto muže, měl by k tomu bohatou látku. Vylíčení jeho života by si vyžádalo celou knihu. My zatím nyní chceme stručně, pokud možno málo slovy se o něm zmínit z toho, co známe z několika dopisů a ze zpráv od jeho dosud žijících žáků.
Myslím, že bude dobré vylíčit Origenův2 život, abych tak řekl, od samé kolébky. Bylo to desátého roku Severovy vlády a za místodržícího v Alexandrii a nad ostatním Egyptem Lata a za Demetria jako nástupce Luliana, který právě dostal biskupský stolec nad tamními křesťanskými obcemi, když vyšlehl mocný plamen pronásledování a tisíce mučedníků obdrželo mučednickou korunu. Duše ještě velmi mladého Origena tak toužila po mučednictví, že byl ochoten jít vstříc nebezpečí a dobrovolně se vrhnout do boje. Konec jeho života by nebyl býval tak daleko, kdyby Boží prozřetelnost prostřednictvím jeho matky se k dobru mnohých nepostavila proti jeho úmyslu. Matka jej totiž napřed prosila, aby šetřil její mateřskou lásku. Když však po zprávě, že jeho otec byl zatčen a je ve vězení, viděla, že to jej ještě více utvrdilo v jeho předsevztí být mučedníkem, schovala všechny jeho šaty a nutila jej zůstat doma. Při jeho touze po mučednictví přes své mládí neměl klidu. Napsal svému otci, poněvadž mu nic jiného nezbývalo, dopis, v němž jej povzbuzuje k mučednictví. Doslovně jej vybízel těmito slovy: „Chraň se kvůli mně změnit své smýšlení“.
To by mohlo být první zkouškou rozumu a pravého náboženského Origenova smýšlení v jeho dětství. Vždyť se učil znát Písmo svaté, a to byl dobrý základ jeho víry. Tomu Origenes věnoval nemalé úsilí, poněvadž jeho otec vedle výuky obvyklým školním předmětům právě na znalost Písma kladl velký důraz. Otec jej povzbuzoval, aby především před řeckou vědou se věnoval výuce náboženství. Origenes se musil každý den naučit několika místům z Písma svatého a je nazpaměť odříkat. Pro chlapce to nebylo nic obtížného a s radostí tak činil. Nespokojil se prostě s povrchním čtením svatých Písem, ale chtěl ještě víc. Hledal v nich hlubší smysl, takže dokonce svého otce častoval otázkami, co tím chce Bohem dané Písmo říci. Otec mu to naoko sice vytkl a napomenul jej, aby nepátral po tom, co je nad jeho věk, sám se v tichosti radoval a velmi za to děkoval Bohu původci všeho dobrého, že mu dal milost stát se otcem takového dítěte. Ano, vypráví se, že se často přiblížil k spícímu chlapci a s úctou políbil jeho odhalená prsa jako chrám, v němž si Duch Svatý připravuje svůj příbytek. Byl šťastný, že má takové dítě.
Toto a jiné se vypráví o Origenovi, když byl ještě chlapcem. Když však nyní jeho otec zemřel jako mučedník, zůstal ještě ani ne sedmnáctiletý se svou matkou a šesti mladšími sestrami. Jmění jeho otce připadlo císařské pokladně a on se svými nejbližšími se ocitl v bídě. Bůh se však postaral. Origenes byl přátelsky přijat bohatou a zároveň vznešenou paní a u ní nalezl obživu. Tatu paní se také starala o velmi známého muže patřícího tehdy v Alexandrii k heretikům. Ten pocházel z Antiochie. Uvedená paní jej považovala jako za svého syna a věnovala mu obzvláštní péči. Origenes byl přinucen s ním žít. To byla doba, kdy podal nejpádnější důkaz své pravověrnosti. U Pavla – tak se jmenoval ten muž -, který slul svou učeností, se scházelo velmi mnoho nejen heretiků, ale i našich. Origenes se však nikdy nedal pohnout k tomu, aby se s ním společně modlil. Již od mládí totiž dbal na předpisy církve, a jak jednou sám říká, ošklivil si heretické učení. Poněvadž od svého otce byl již uveden do řecké vědy3 a po otcově smrti se jí horlivě věnoval, získal ne nevýznamnou znalost v oborech gramatiků. Tím si pak také nedlouho po otcově smrti vzhledem k svému věku získal velmi bohaté živobytí.

2. Origenes nar. kolem r. 185 pravděpodobně v Alexandrii. Zemřel r. 253/54.
3. Gramatika, rétorika a matematika. Později se rozlišovalo: trivium (gramatika, dialektika, rétorika) a quadrivium (aritmetika, geometrie, musica a astronomie).
4. ORIGENES JIŽ OD MLÁDÍ UČIL BOŽÍMU SLOVU

Při tomto zaměstnání přicházeli k Origenovi, jak sám jednou ve svých spisech řekl, někteří pohané, aby slyšeli Boží slovo. V Alexandrii tehdy nebylo nikoho, kdo by vyučoval křesťanským pravdám, poněvadž všichni uprchli před hrozícím pronásledováním. Plutarchos4 byl první, kdo po příkladném životě byl ozdoben vznešeným mučednictvím. Druhý Heraklas, Plutarchův bratr dával rovněž zářivý příklad života a přísnosti hodný filozofa. Po Demetriově smrti se mu proto dostalo cti usednout na biskupský stolec v Alexandrii. Origenovi bylo 18 let, když se stal představeným katechetické školy. V době pronásledování za alexandrijského místodržícího Aquily sklízel v tomto úřadě velké úspěchy. Svou ochotou pomáhat všem svatým mučedníkům známým i neznámým si získal u všech věřících velké jmého. Stýkal se totiž se svatými mučedníky nejen když byli ve vězení a dosud nebyl nad nimi vynesen ortel smrti, nýbrž i když byli vedeni na smrt. Za velkou svou odvahu hrozilo mu velké nebezpečí. Vždyť, poněvadž odvážně přicházel k odsouzeným a beze strachu líbal mučedníky, by byl nejednou ukamenován rozhněvaným kolem stojícím pohanským davem, kdyby jej nechránila Boží moc a pod jejíž ochranou zázračně neunikl. Tato božská nebeská milost jej však mnohokrát chránila jednou zde, jindy v mnoha nástrahách, které mu tehdy pro jeho neobyčejnou horlivost a statečné hlásání Kristovy nauky byly nastraženy. Vskutku nevěřící byli proti němu tak rozzlobeni, že se srotili s vojáky před domem, kde se zdržoval, protože tam vyučoval velké množství lidí základům svaté víry. Ano, ponenáhlu začali jej tak pronásledovat, že celé město nebylo pro něj dost velké. Musil prchat z jednoho domu do druhého a odevšad byl vyhnán kvůli velkému počtu těch, kteří jeho prostřednictvím přijali božské učení a zvláště proto, že jeho mravní chování přinášelo nejkrásnější plody té nejstarší filozofie. Jeho život, jak se říká, odpovídal totiž tomu, čemu učil. Spolupůsobením Boží moci přiváděl nespočet lidí, aby jej napodobovali.
Poněvadž nyní Origenes viděl, že mu stále přibývá žáků a pouze jemu že biskup křesťanské obce svěřil katechetickou školu, považoval vyučování gramatických oborů za neslučitelné s vyučováním božských věd. Bez rozmyšlení se vzdal vyučování v gramatických oborech, které nyní považoval za neužitečné, a věnoval se posvátným vědám. Aby nepotřeboval podporu od jiných po zralé úvaze prodal všechny spisy starých spisovatelů a spokojil se denně se 4 oboly, které mu musil kupující zaplatit (za knihu). Takto se zřekl filozofie, kterou se po mnoha let zaměstnával, a všeho co jej v mládí vábilo. Celý den pilně vyučoval a větší část noci, jak jen to bylo možné při jeho přísném způsobu života, se trvale věnoval studiu svatých Písem. Postil se a dobu spánku ne v posteli, ale na holé zemi omezil na nejmenší míru. Především však dbal oněch evangelijních rad Spasitelových nemít ani dva kabáty ani obuv a nenechat se znepokojovat starostmi o budoucnost. Více než se dalo čekat od jeho věku ochotně snášel neoblečen zimu. Dostal se až na vrchol evangelické chudoby. Jeho nejbližší okolí žaslo nad takovým jednáním. Velmi mnozí, kteří by mu něco ze svého rádi dali za to, že se tak obětuje pro vyučování náboženství, byli z toho velmi smutní. On však nepolevil ve svém umrtvování. Ano, po mnoho let, aniž by jednou použil obuv, chodil bos. Stejně tak po dlouhou řadu let se nenapil vína. Zdržoval se i jiných věcí ne nutných k životu, takže nakonec bylo nebezpečí, že si oslabí či zcela zničí žaludek.
Origenes svým velkolepým příkladem moudrého života přirozeně sváděl mnohé ze svých žáků, aby jej napodobovali. Ano, sami pohané, a to muži vzdělaní a filozofové se účastnili jeho vyučování. Prostřednictvím něho uvěřili upřímně v Boží Slovo a v době tehdejšího pronásledování se tak vyznamenali, že někteří z nich byli zatčeni a zemřeli mučednickou smrtí.

4. Plutarchus. Není to ovšem ten významný řecký spisovatel Plutarch, který byl učitelem císaře Hadriana a prokurátorem v Řecku a který zemřel kolem r. 120 po Kr.
5. ORIGENOVI ŽÁCI, KTEŘÍ ZEMŘELI MUČEDNICKOU SMRTÍ

Prvním z nich byl krátce předtím uvedený Plutarchus. Když byl veden na smrt, jen málo chybělo, že by Origena, který zůstal u Plutarcha až do poslední chvíle, zabili jeho spoluobčané, protože se domnívali, že zavinil Plutarchovu smrt. Boží prozřetelnost jej také tehdy zachránila. Po Plutarchovi druhým mučedníkem z Origenových žáků se stal Serenus. Tento osvědčil svou víru ohněm. Z této školy třetím mučedníkem se stal Heraklides a čtvrtým Heron. Heraklides byl ještě katechumenem, Herom před nedávnem byl pokřtěn. Oba byli sťati. Krom těchto z téže školy jako pátý bojovník za víru je ještě jiný Serenus. Velmi statečně snášel mučení a měl být sťat. Z žen Herais jako ještě katechumenka se rozloučila se životem, jak někde Origenes říká, křtem ohněm.

8. SMĚLÝ ORIGENÚV ČIN

Když Origenes tehdy řídil v Alexandrii katechetickou školu, učinil něco, co velmi svědčí o jeho ještě nezralém jinošském rozumu, stejně však také o jeho víře a zdrženlivosti. Vzal doslovně slova „Jsou obřezaní, kteří se sami obřezali pro nebeské království“ (Mt 19,12), příliš mladý to přehnal a výrok Spasitelův na sobě uskutečnil. Věřil, že takto jednak splní slovo Pána, jednak nebudou mít nevěřící žádný důvod k pomluvě. V tak mladém věku vyučoval totiž náboženství nejen muže, ale i ženy. Myslel si, že se o jeho činu většina jemu svěřených žáků nedozví. Čin, jak si to přál, nebylo možno utajit. Biskup tamní křesťanské obce Demetrius se o tom dozvěděl. Obdivoval Origena pro jeho smělý čin, chválil jeho horlivost a skutečnou víru. Povzbuzoval jej, aby byl dobré mysli, a vyzval jej, aby ještě horlivěji učil. Tak tehdy mínil Demetrius. Nedlouho potom však, když viděl, že Origenes má dobré výsledky a všichni si jej velmi váží, udělal něco, co by neměl udělat. Snažil se totiž v jednom dopise biskupům celého světa vylíčit Origenův čin jako nejvýš převrácený. Podnět k tomu dali vynikající a vážení palestinští biskupové z Caesareje a Jeruzaléma, kteří ho uznali za hodného nejvyšších poct a vysvětili jej na kněze. Když nyní Origenes požíval velké vážnosti, všichni lidé to o něm věděli a vážili si jej pro jeho ctnosti a moudrost, Demetrius, když nic jiného mu nemohl vytknout, vytkl mu, co dávno ve svém mládí učinil, a odvážil se obvinit i ty, kteří Origena povýšili na kněžství. Toto se stalo až později. Tehdy však Origenes v Alexandrii učil ve dne v noci nerušeně všechny, kdo k němu přicházeli a nerušeně se také po celou tu dobu věnoval studiu náboženství a svým žákům. Po 18leté Severově vládě nastoupil jeho syn Antoninus.6 V této době byl jeruzalémským biskupem zmíněný Alexander. Byl jedním z těch, kteří se statečně chovali při pronásledování a Boží prozřetelností zůstali naživu a pro své vznešené vyznání Krista byl: považováni za hodny biskupského stolce. Byl nástupcem Narcisovým na biskupském stolci.

6. Marcus Aurelius Antoninus Bassianus Caracalla 211-217. Přezdívku Caracalla dostal proto, že nosil dlouhý gallský plášt‘ sešitý z mnoha kusů rozličné barvy.

Adamantius – tak se jmenoval Origenes – byl v Římě, když tam římskou církev řídil biskup Zephyrinus. Jak někde sám říká, přál si vidět prastarou římskou církev. Po nedlouhém pobytu se vrátil zase do Alexandrie. Zde se znovu se vší horlivostí ujal svého katechetického poslání, poněvadž tamní biskup Demetrius jej tehdy ještě k tomu pobízel, ano, skorem prosil, aby tu neúnavně pracoval ku prospěchu bratří

15. HERACLAS

Origenes viděl, že jeho síly nestačí k důkladnému studiu teologie, k probádání a vyložení svatých Písem a k tomu ještě ke katechetickému vyučování těch, kteří k němu přicházeli a nenechali jej ani chvilku si odpočinout. Vždyť jeden za druhým od rána do večera navštěvovali jeho školu. Proto si je rozdělil a z kruhu svých přátel si vybral za pomocníka Herakla, který dobře znal teologii, byl vzdělaný a znal filozofii. Jemu přenechal první poučení těch, kteří byli ještě vyučováni základům víry, sám si ponechal výuku pokročilejších.

16. ORIGENOVA HORLIVOST PRO PÍSMO SVATÉ

Origenes se věnoval studiu svatých Písem velmi horlivě a svědomitě. Naučil se i hebrejsky, takže s židovskými původními texty zacházel jako s vlastními. Mimo texty, které se nacházely u Židů a mimo texty sedmdesáti mužů, kteří přeložili svatá Písma (Septuaginta), pátral i po jiných vydáních. A skutečně našel některé jako překlady všeobecné známého Aquily, Symmacha a Thehodotiona. Vypátral je na několika neznámých místech, kde byly již dlouho ukryty, a přinesl je na denní světlo. Poněvadž neznal jejich původce, poznamenal jen to, že je nalezl v Nikopolis vedle Aktia, jiné zase na jiném místě. Ano, k hexaplám žalmů mimo čtyři známá vydání přijal nejen pátý a šestý, nýbrž i sedmý překlad. U jednoho z nich znovu poznamenává, že jej našel v Jerichu v nějakém sudu v době Severova syna Antonina (Caracally). Toto všechno dal do jednoho svazku, rozdělil na verše, položil vedle sebe současně překlad s hebrejským textem a zanechal nám tím rukopisy tak zvané hexaply. Také ještě uspořádal texty Aquily, Symmacha a Theodotiona a překlad Septuaginty do tak zvané tetraply.

19. SVÉDECTVÍ POHANÚ O ORIGENOVI

O vynikající Origenově znalosti v těchto vědách svědčí i ti řečtí filozofové, kteří v té době žili. V jejich spisech často shledáváme zmínku o tomto muži. Jednou věnují mu svá vlastní díla, jindy zase mu posílají jako svému učiteli k posouzení své vlastní práce. Proč bych měl o tom mluvit, když i Porphyrius,7 který žil na Sicilii ještě v naší době, mu dává takové svědectví? Porphyrius vydal spisy proti nám a snaží se v nich potupit svatá Písma. Při tom uvádí ty, kteří vykládali Písmo. A poněvadž proti věroučným článkům nebyl schopen přinést žádné obvinění, z nedostatku důkazů utíká se k nadávání a urážkám vykladačů, mezi nimi zvláště napadá Origena, o kterém říká že ho poznal v mládí. I když se snaží jej pomlouvat, vlastně jej doporučuje. Jednou když nic jiného o něm nemohl říci, řekne aspoň pravdu. Jindy zase, kde si myslí, že zůstane neodhalen, pomáhá si lží. Jindy zase jej obviňuje, že je křesťanem, jindy zase líčí jeho horlivost pro filozofické vědy. Slyš jeho vlastní slova! „Někteří místo aby se zřekli ubohých židovských spisů, snaží se vykládat Písma tak, aby obhajovala onu cizí sektu a navíc ještě aby schvalovala a chválila její učení. Vždyť i jasná slova Mojžíšova chlubně vydávají za obraz a zbožňují je jako Boží výroky plné skrytých tajemstvích a takovými výklady podlamují soudnost duše“.
O něco dále pak říká Porphyrius: „Druh této nesmyslnosti možno vidět na muži, se kterým jsem se setkal v nejrannějším mládí. Tehdy si získal velkou slávu, stejně tak i nyní svými spisy, které zanechal, je ve velké vážnosti. Myslím tím Origena, jehož věhlas při vyučování sahá velmi daleko. Tento Origenes byl totiž žákem Ammonia, největšího filozofa naší doby. Origenes ve vědeckém poznání měl z vyučování svého učitele velký užitek, co se týče správné životní cesty šel však opačným směrem než Ammonius. Ammonius vychován křesťanskými rodiči, jakmile však začal pěstovat filozofii, záhy jako křesťan začal žít životem odpovídajícím státním zákonům. Origenes naopak vychován pohanskými rodiči jako pohan zabloudil do barbarské tvrdošíjnosti. Tím zneuctil sebe i své dosažené poznatky. Vždyť jeho život byl životem křesťana a tím i protizákonný. Co se týče jeho názorů na věci a božství, podřídil představy Řeků cizím mýtům. Jeho stálým společníkem byl Plato. Spisy Numenia, Kronia, Apollophana, Longina, Moderata, Nikomacha a nejvýznačnějších mužů mezi pythagorovci měl denně v rukou. Také používal spisy stoika Chairona a Cornuta. Od těchto se učil alegorickému výkladu řeckých tajemstev a přenášel je pak na židovské spisy.“
Toto říká Porphyrius ve 3. knize svého spisu proti křesťanům. Co v tomto spisu říká o píli a učennosti Origena, je plně oprávněné. Nemá však pravdu, říká-li, že Origenes přešel od pohanů ke křesťanům a Ammonius8 od pravé úcty k pohanům. Jak jinak to mohl tvrdit, když psal proti křesťanům? Origenes přece, jak jsme dříve uvedli,
zůstal věrný křesťanskému učení, které zdělil od svých předků a Ammonius si nauku božské filozofie uchoval věrně a nezfalšovaně až do konce svého života. To dokazují ještě dnes jeho spisy, kterých si většina velmi váží, jako ku příkladu spis O shodě mezi Mojžíšem a Ježíšem (De consensu Mosi et Jesu) jakož i jiné spisy, které dosud mají přátelé dobra a krásna. Toto budiž zde uvedeno jako důkaz pomluv onoho lháře i jako důkaz bohatých Origenových znalostí, dokonce i jeho znalostí v řeckých vědách. Origenes sám se v jednom dopise hájí proti těm, kteří mu předhazovali jeho horlení pro vědu. ,Když jsem se zcela oddal Božímu slovu poněvadž pověst o mých znalostech se daleko roznesla, přicházeli ke mně jednak heretikové, jednak takoví, kteří studovali řecké vědy, zvláště filozofové. Proto jsem se rozhodl prošetřit si učení heretiků i názory filozofů na pravdu. Činil jsem tak po vzoru Pantaena, který přede mnou byl nemálo zběhlý v oněch vědách, jednak po vzoru Heracla, který je nyní knězem alexandrijské církve. S tímto jsem se setkal u učitele filozofie, u něhož se učil o pět let dříve než já. Ten odložil svůj dřívější šat a oblékl si plášť filozofů a ten si podržel až do dneška! Do dneška rovněž nepřestal horlivě studovat řecké knihy.“ To říká Origenes aby se ospravedlnil, že studuje řecké vědy.
V tu dobu, kdy Origenes dlel v Alexandrii, přinesl jakýsi voják biskupu tamní křesťanské obce Demetriovi a tehdejšímu místodržícímu v Egyptě listy od místodržícího v Arabii, aby mu co možno nejdříve poslali Origena, aby mu vysvětlil své učení. Origenes přišel do Arabie. V krátké době splnil tam účel svého poslání a vrátil se zase do Alexandrie. Brzy na to vypukly v Alexandrii ne bezvýznamné vojenské šarvátky. Uprchl tedy tajně z Alexandrie, poněvadž se mu pobyt zde nezdál dost bezpečný, a odešel do Palestiny, a sice do Caesareje. Tady jej prosili biskupové této krajiny, aby křesťanským obcím přednášel a vykládal svatá Písma, ačkoli ještě nebyl knězem.
To vysvítá i z toho, co jerusalémský biskup Alexander a caesarejský biskup I Theoktistos napsali biskupu Demetriovi, kde hájili Origena. „Ve svém dopise píšeš“, říkají „že nikdy nebylo slyšet a ještě dnes se nestalo, že by laik přednášel v přítomnosti ~biskupů. Nevím, jak můžeš říci takovou nepravdu. Vždyť kde jsou lidé, kteří jsou schopni být svým bratřím užiteční jsou také od svatých biskupů vyzváni přednášet lidu, jako v Lanarde Euelpis z N,eonu v Ikoniu Paulinus z Celsu a v Synadě Theodorus z Attiky. Tito přednášeli našim blaženým bratřím. Je pravděpodobné, že se tak stalo i na jiných místech, ale to my nevíme“. Takové vážnosti požíval zmíněný Origenes nejen u domácích, ale i vzdálených biskupů. Poněvadž Demetrius jej písemně povolal znovu zpět a prostřednictví diakona výslovně trval na jeho návratu do Alexandrie, vrátil se a ujal se svého obvyklého úřadu.

7. Porphyrius se narodil v Tyru ve Fénicii r. 233 po Kr. Ve 30 letech odešel
   do Říma do školy neoplatonika Plotina. Delší dobu se zdržoval také na Sicilii, vrátil se však zpět a zemřel ve vysokém stáří.
8. Ammonius byl Origenovým žákem.
9. ORIGENOVA HORLIVOST ŽÁDÁ KNĚŽSKÉ SVÉCENÍ

V této době začal Origenes psát také své komentáře ke svatým Písmům, k čemuž jej všemi možnými námitkami velmi horlivě vybízel Ambrosius. Ambrosius se neomezil jen na slova a prosby, ale také mu pomáhal i finančně. Vždyť Origenes diktoval více než sedmi stenografům, kteří se po určité době střídali. Nemenší počet byl i těch, kteří to předpisovali na čisto, krom několika dívek cvičících se v krasopise. V tom všem mu velmi bohatě finančně pomáhal. Ano, dokonce sám s nepopsatelnou horlivostí se účastnil na této namáhavé práci na svatých Písmech a tím Origena obzvlášť nutil k napsání komentáře.
Mezitím po Urbanovi, který 8 let spravoval biskupství v římské církvi, nastoupil Pontianus. V Antiochii pak Fileta vystřídal Zebenus. V jejich době přijal Origenes, když kvůli nutným církevním záležitostem se odebral do Řecka, na své cestě Palestinou kněžské svěcení v Caesarei od okolních biskupů. Vylíčit pobouření,15 které kvůli tomu nastalo, a rozhodnutí, která představení církví při tom vydali, jakož i všechno ostatní, co Origenes ve svém mládí pro božské slovo udělal, to by si vyžadovalo vlastní knihu. V druhé knize své Apologie, kterou jsem napsal kvůli němu, jsem to dostatečně vyložil.

15. Biskup Demetrios z Alexandrie svolal synodu biskupů proti Origenovi. Origena zbavil duchovní hodnosti a exkomunikoval jej. Na druhé synodě oznámil toto rozhodnutí. Všichni biskupové až na biskupa z Achaje, Fenicie, Palestiny a Arabie uznali toto rozhodnutí.
16. EXEGETICKÉ ORIGENOVY KNIHY, KTERÉ NAPSAL V ALEXANDRII

K předchozímu nutno dodat, že Origenes, jak poznamenává v 6. knize svých komentářů k Janovu evangeliu, pět prvních knih napsal za svého pobytu v Alexandrii. Z jeho celého díla o tomto evangeliu se zachovalo jen 22 knih. V 9. knize svých komentářů ke Genesi – vcelku je jich 12 – uvádí dále, že v Alexandrii vypracoval nejen prvních 8 knih, nýbrž i komentář k prvním 25 žalmům a komentář k Nářkům (Jeremiášovým), z něhož se nám zachovalo 5 částí. Zmiňuje se tu také o svých knihách o zmrtvýchvstání. Jsou dvě. Mezitím napsal před svou cestou z Alexandrie též 4 knihy o Základech (De principiis) a za vlády Alexandra v témže městě 10 knih s titulem Stromata. Toto dokazují jeho vlastnoruční poznámky, které připsal na začátku svého díla.

25. ORIGENŮV SEZNAM KANONICKÝCH KNIH

Při svém výkladu prvního žalmu uvádí Origenes seznam svatých knih Starého Zákona. Doslovně tam píše: „Je třeba poznamenat, že podle tradice Hebreů je 22 knih Starého zákona. Tolik, kolik je písmen.“ Pak o trochu dále pokračuje: Těch 22 knih podle Hebreů jsou: Kniha uváděná u nás pod titulem Genesis má u Hebreů název podle začátku knihy ‚Berešiď – ‚Na začátku‘. Exodus, u Hebreů Vellesmoth, to znamená Jména. Leviticus, u Hebreů Vaicra, to znamená A volal mne. Numeri, u Hebreů Hammisfacodim. Deuteronomium, u Hebreů Ellehabdabarim, což znamená Toto jsou slova. Josua, syn Nauma, hebrejsky Jehošua ben Nun. Soudci a Ruth dohromady v jedné knize pod názvem Sofetim. První a druhá kniha Králů tvoří u nich jeden svazek pod názvem Samuel – Bohem povolaný. Třetí a čtvrtá kniha Králů rovněž v jednom svazku pod názvem Vammelech David – Král David. První a druhá kniha Paralipomenon, u Hebreů v jednom svazku pod názvem Dibre Haiiamim – Deníky. První a druhá kniha Esdráše v jednom svazku pod názvem Esra – Pomocník. Kniha Žalmů, hebrejsky Séfer Thillim, Přísloví Šalamounova, hebrejsky Misloth. Kazatel, hebrejsky Kohelet. Velepíseň hebrejsky Sirhasirim, Izaiáš, hebrejsky Jesaia. Jeremiáš a Nářky s listem v jedné knize, hebrejsky Irmia. Daniel, hebrejsky Daniel. Ezechiel, hebrejsky Ieezkel. Job, hebrejsky Job. Ester, hebrejsky Ester. Mimo tyto uvádí ještě knihy Makabejské pod názvem Sarbet Sarbaneel. Tyto uvádí v dříve uvedeném spise.
V první knize svých komentářů k Matoušovu evangeliu dosvědčuje svou věrnost církevnímu kánonu. Zná jen 4 evangelia. Jeho slova zní: „Podle tradice v Boží církvi pod nebem byly přijaty bez odporu jedině čtyři evangelia. Dozvěděl jsem se, že Matoušovo evangelium, dřívějšího celníka a potom apoštola Ježíše Krista bylo napsáno první a že je napsal pro věřící ze židovství v hebrejském jazyce. Druhé je evangelium Marka, který je napsal podle Petrových kázání. Proto také jej Petr ve svém katolickém listu nazývá svým synem. „Pozdravuje vás spolu vyvolená církev v Babylonu a Marek, můj syn“, píše v tom listu. Třetím evangeliem je evangelium podle Lukáše, bylo potvrzeno Pavlem a napsal je pro věřící z pohanství. Posledním je Janovo evangelium. V 5. knize Výkladů Janova evangelia říká o listech apoštolů toto: „Bůh uznal Pavla za služebníka Nové úmluvy ne pouze slovy, ale svým Duchem. Pavel šířil evangelium od Jeruzaléma až do Illyrika. Nepsal však všem církvím, ve kterých učil. Dokonce i těm, kterým psal, poslal jen několik málo řádků. Petr však, na kterém je zbudována Kristova církev a kterou nepřemohou pekelné brány, zanechal jen jeden uznávaný list. Má být však od něho i druhý list. Je totiž o tom pochybnost. Co mám říci o Janovi, který spočíval na hrudi Pána? Tento nám zanechal jedno evangelium, přiznává však, že by toho mohl napsat více, že by to však svět nemohl obsáhnout (J 21,25). Mimo to napsal o tajemném zjevení s příkazem mlčet a nepsat o hlasech sedmi hromů. Také zanechal jeden list o několika málo řádcích. Možná že napsal i druhý a třetí list. Vždyť ne všichni je považují za pravé. Oba nemají ani 100 řádků.“ Konečně se Origenes ve svých homiliích vyjadřuje o listu Židům takto: „Způsob osaní listu Židům postrádá oné vyjadřovací prostoty vlastní apoštolovi. Sám říká, že není zběhlý v řeči (2 K 11,6), to znamená, ve vyjadřování. List Židům je však psán krásnou řečtinou. To by mohl dosvědčit každý, kdo dovede posoudit rozdíl ve vyjadřování. Kromě toho obsahuje obdivuhodné myšlenky, které nejsou nijak horší než u všeobecně uznávaných spisů apoštolů. S tím musí souhlasit každý, kdo pozorně čte spisy apoštolů“. K tomu krátce na to připojuje: Abych vyslovil svůj názor, myslím, že myšlenky jsou apoštola, vyjadřování a celá skladba že patří někomu jinému, který si zapamatoval, co učitel řekl, zapsal a blíže to osvětlil. Jestliže obec považuje tento list za Pavlův, možno s tím souhlasit. Vždyť ne bez důvodů považovali předkové tento list za Pavlovo dílo. Kdo však list napsal, to ví jen Bůh. Spisovatelé, jejichž spisy se nám zachovaly, jedni jej připisují římskému biskupu Klementovi, druzí autoru evangelia a Skutků apoštolů Lukášovi.“ Tolik o tom.

26. HERACLAS BISKUPEM V ALEXANDRII

V desátém roce zmíněné vlády (císaře Alexandra Severa) odešel Origenes z Alexandrie do Caesareje a tamní katechetickou školu přenechal Heraclovi. Brzy na to zemřel po 43letém spravování alexandrijské církve biskup Demetrios. Po něm nastoupil Heraclas. V kappadocké Caesareji se tehdy těšil velké vážnosti biskup Firmilianus.

27. BISKUPOVÉ SI VÁŽÍ ORIGENA

Firmilianus byl Origenovi tak nakloněn, že nejen jej povolal ku prospěchu církví do své provincie, nýbrž také sám k němu cestoval do Judeje a strávil u něho nějaký čas, aby se zdokonalil v božských vědách. Rovněž jeruzalémský biskup Alexander a caesarejský biskup Theoktistos považovali jej takřka celou dobu za svého jediného učitele a dovolili mu, aby vykládal Písmo svaté a učil i ostatním církevním vědám.

28. PRONÁSLEDOVÁNÍ ZA MAXIMINA

Po 13leté vládě římského císaře Alexandra nastoupil jako císař Maximinus.16 Tento z nenávisti k Alexandrovu domu skládajícího se snad z křesťanů rozpoutal pronásledování. Rozkázal však zabíjet jen představené křesťanských obcí, poněvadž je považoval za původce evangelijního učení. Tehdy vydal Origenes svůj spis o mučednictví a věnoval jej Ambrosiovi a knězi caesarejské obce Protokletovi. Oba se totiž při pronásledování ocitli v nemalém nebezpečí, avšak prý se vyznamenali svým vyznáním Krista. Maximinus však nevládl déle než 3 roky. Origenes tuto dobu pronásledování připomíná v 22. knize svých komentářů k Janovi jakož i v různých dopisech.

16. Maximinus Thrax 235-238. Po celou dobu jeho vlády bylo pronásledování křest’anů. Podnět k pronásledování zavdalo zemětřesení, které svalovali na křest’any.
17. FABIANUS OBDIVUHODNÝM ZPŮSOBEM URČEN ZA ŘÍMSKÉHO BISKUPA

Když Gordianus17 převzal po Maximinovi vládu nad římskou říši, nastoupil po Pontianovi, který byl 6 let biskupem římské církve, Anteros. Ten řídil církev jen jeden měsíc. Po něm se stal biskupem Fabianus. Tento Fabianus po Anterově smrti měl současně s jinými přijít do Říma a za svého pobytu zde zázračným způsobem božskou milostí a nebe dosáhl biskupské hodnosti. Jak se totiž ostatní bratří shromáždili k volbě budoucího biskupa, míhali se jim před očima velmi vážení a slavní muži, avšak na Fabiana, který tam také byl, nikdo nepomyslil. Tu slétla najednou, jak se vypráví, s výše holubice a posadila se na jeho hlavu, jako tomu bylo při seslání Ducha Svatého u Spasitele. Na to prohlásil všechen lid jako by veden Duchem Svatým nadšeně jednohlasně, že Fabianus je hoden biskupské důstojnosti, uchopil jej a bez váhání jej posadil na biskupský stolec.
V této době zemřel také antiochijský biskup Zebinos a Babylas se stal jeho nástupcem. V Alexandrii převzal po Demetriovi biskupskou hodnost Heraclas. Tamní katechetická škola byla svěřena Dionysiovi,18 který byl rovněž jedním z Origenových žáků.

17. Gordianus 238-244.
18. Dionysius (Veliký) se stal v r. 247/48 alexandrijským biskupem. Pro svůj pevný charakter je nazýván Veliký. Za Deciova pronásledování se zachránil útěkem, za Valeriana poslán do vyhnanství v Libyi. Z jeho spisů se zachovalo jen několik málo zbytků. Zemřel 264/65.
19. ORIGENOVI ŽÁCI

V době, kdy se Origenes v Caesarei věnoval obvyklému zaměstnání, přicházelo k němu nejen mnoho obyvatel té krajiny, nýbrž i bezpočet žáků z daleka, kteří opustili svou vlast. Mezi nimi víme o velmi znamenitém Theodorovi, o daleko proslaveném biskupovi naší doby Gregoriovi19 a jeho bratru Athenodorovi. Oba se s mimořádnou pílí věnovali řeckým a římským vědám. Origenes jim vléval lásku k filozofii a pohnul je zaměnit své dřívější zaměstnání za studium teologie. Po l5letém styku s ním tak pokročili v teologii, že oba, ač velmi mladí, byli ustanoveni biskupy obcí v Pontu.

19. Gregorius Thaumaturgos, narozen v Neocaesarei v Pontu. Se svým bratrem Athenodorem byl v Caesarei Origenovým žákem. Zde byli oba bratří získáni pro křest’anství. Brzy po svém návratu do vlasti (r. 238) se stal neocaesarijským biskupem. V Caesarei také kolem r. 270 zemřel.
20. AFRICANUS

V této době byl slavným také Africanus,20 který napsal spis s názvem „Různé Kestoi „. Existuje také jeho dopis Origenovi, ve kterém zpochybnil jako nepravou a vybásněnou událost se Suzanou u Daniela. Origenes mu na to podrobně odpověděl. Od Africana je ještě Chronografia v pěti knihách, kterou velmi podrobně vypracoval, a zachovala se až do naší doby. V ní říká, že odcestoval do Alexandrie, aby se tu setkal s velmi slavným Heraclem, o němž jsme řekli, že se vyznamenal obzvláště ve filozofii a ostatních řeckých vědách a že obdržel biskupský stolec tamní křesťanské obce. Dále je zachován ještě jiný jeho dopis Aristidovi o rozdílnosti rodokmenu Kristu u Matouše a Lukáše. V něm velmi jasně ukazuje na shodu evangelistů podle zprávy, která se nám zachovala a o které jsem již dříve mluvil na patřičném místě v první knize této práce.

20. Sextus Julius Africanus (+ po r. 240), narozen v Jeruzalémě. V Alexandrii poslouchal Herakla, byl Origenovým přítelem. Měl rovněž styky s císařem Alexandrem Severem, v jehož službách zřídil v Římě v Pantheonu veřejnou knihovnu.
21. ORIGENOVY KOMENTÁŘE NAPSANÉ V PALESTINSKÉ CAESAREI

V této době vydal Origenes své komentáře k Izaiášovi a Ezechielovi. Z komentáře k Izaiášovi se zachovalo 30 svazků z třetiny Izaišáe až po podoby čtvernožců na poušti. Z Ezechiela 25 svazků. Krom tohoto nenapsal již žádný komentář k celému proroku. Když se zdržoval v Athénách, dokončil svůj komentář k Ezechielovi a začal komentář k Velepísni. Ten dovedl až k 5. knize. Když se vrátil do Caesareie dokončil toto dílo, které obsahuje 10 knih.
Mám ještě uvádět zde přesný seznam spisů tohoto muže? To by vyžadovalo celou knihu, a já jsem takový seznam uvedl v životopisu našeho současníka svatého mučedníka Pamphila. Když jsme totiž tam ukazovali na Pamphilovu velkou horlivost pro teologii, uvedli jsme také seznam všech Origenových knih a seznam knih jiných církevních spisovatelů. Kdo chce, může z toho podrobně poznat spisy Origenovy, které se zachovaly až do naší doby. Nyní však musím pokračovat ve vyprávění.

33. BERYLLŮV BLUD

Krátce předtím zmíněný Beryllus, biskup v arabské Bosře, se pokusil zavést církevním pravidlům víry odporující názory. Odvážil se totiž tvrdit, že náš Spasitel a Pán neexistoval před svým příchodem mezi lidi, ani že nemá vlastní božství, nýbrž že v něm přebývá božství Otce. Velmi mnoho biskupů nařídilo proti němu vyšetřování. Mezi jinými byl povolán také Origenes. Origenes si nejprve s ním pohovořil, aby poznal jeho názor. Jakmile však poznal jeho učení, jasně mu vysvětlil jeho blud, přesvědčivě odůvodnil každý článek víry a tím jej přivedl k dřívější pravověrnosti.
Písemná jednání s Beryllem a jednání synody kvůli tomu svolané jsou po ruce. V nich se nacházejí současně také Origenovy otázky na Berylla, pohovory konané v jeho obci a jiné, co tehdy tomu předcházelo. Kromě toho nejstarší občané naší doby vyprávějí ještě stovky jiných věcí o Origenovi. Myslím si však, že to nepatří k tomu, co jsme si předsevzali. Co však je nutné vědět, to možno poznat i z mé obhajoby Origena (Apologia) a svatého mučedníka Pamphila, kterou jsme velmi pečlivě vypracovali kvůli zlomyslným žalobcům.

34. CÍSAŘ PHILIPPUS21

Po Gordianovi, který spravoval římskou říši plných 6 let, nastoupil Philippus současně se svým synem Philippem. O tomto císaři se povídá, že byl křesťanem a že o poslední velikonoční vigilii se chtěl účastnit s lidmi modliteb v obci. Nebyl mu však tamním biskupem dovolen přístup dříve, dokud se nevyzná ze svých hříchů a nepřipojí se k hříšníkům nacházejícím se v místě, určeném pro kajícníky. Vždyť kvůli mnohým zločinům, kterých se dopustil, kdyby tak neučinil, nikdy by nebyl připuštěn. Císař prý bez odmlouvání to splnil a tím prokázal upřímnost svého bohabojného smýšlení.

21. Filipus Arab 244-49. Dal zabít mladšího Gordiana.
22. DIONYSIUS NÁSTUPCEM BISKUPA HERACLA

Ve třetím roce Philippovy vlády zemřel Heraclas. Byl představeným alexandrijské církve 16 let. Biskupskou hodnost po něm převzal Dionysius.

36. DALŠÍ ORIGENOVY SPISY

Tehdy se pochopitelně stále víc šířila víra a křesťanské učení se těšilo velké svobodě. Více než šedesátiletý Origenes, který dlouhým cvikem získal velkou výmluvnost, musil konečně připustit, aby stenografové psali jeho řeči, které měl před křesťankou obcí. Dříve to nikdy nepřipustil. V této době napsal také 8 knih proti spisu epikurejce Celsa,22 napsaného proti nám podtitulem „Pravdivé učení“. Dále napsal 25 homilií na Matoušovo evangelium a homilie na 12 proroků, z nichž jsme našli jen 25 homilií. Od něho je také list císaři Philippovi, druhý manželce císaře Seveře a mimo to mnoho jiným rozličným osobám. Ty se zachovaly. Mnohé z nich jsme nalezli roztroušeně uchované u různých lidí. Jejich počet je přes sto. Svázali jsme je do jedné knihy, aby byly uchovány před dalším rozptýlením. Konečně Origenes napsal také římskému biskupu Fabianovi a velmi mnoha jiným církevním představeným o své pravověrnosti. Důkazy o tom bys našel v 6. knize námi napsané Obhajoby Origena.

22. Celsus, filozof z epikurejské školy žil v pol. 2. stol. Napsal pravděpodobně za Marc Aurelia spis „Logos alethés – Pravdivé Slovo“. Sto let zůstal tento spis nepovšimnut, až konečně Origenes na podnět svého přítele Ambrosia vyvrátil všechny jeho námitky proti křest’anství se strany Židů i pohanů.
23. ROZKOL MEZI ARABY

V této době vystoupili v Arabii23 zase jiní s učením naprosto odlišným od pravdy. Tvrdili, že lidská duše umírá v tomto světě současně s tělem v okamžiku smrti a současně s tělem že se rozpadá, při zmrtvýchvstání že však spolu s tělem oživne. Tehdy byla také svolána významná synoda a Origenes byl na ni znovu pozván. Před celým shromážděním mluvil tak přesvědčivě, že ti co zastávali tento blud, změnili svůj názor.

23. Arabie – tehdejší území říše na Sinajském poloostrově.
24. HEREZE HELCESAITŮ

Tehdy vznikl i jiný blud, tak zvaná hereze helcesaitů,24 který však hned po svém vzniku zase zanikl. Origenes se o něm zmiňuje v homilii na 82 žalm, kterou měl před křesťanskou obcí, takto: „V přítomné době kdosi přišel a chlubil se, že může obhájit bezbožný a bohaprázdný názor helcesaitů, kteří teprve před nedávnem povstali v obcích. Chci však vám ukázat, kolik zlého tato sekta tvrdí, aby se nedali strhnout. Z každé části svatého Písma něco vytrhne, něco zase uznává, a to z Písma Starého Zákona i z evangelia. Apoštola (Pavla) však zcela zavrhuje. Hereze říká, že nezáleží na tom, zda křesťan zapře Krista či nikoli; rozumný člověk že v době soužení Krista zapírá ústy, ne však srdcem. Také mají knihu, která podle jejich tvrzení spadla s nebe. Kdo se podle ní řídí a jí věří, dosáhne odpuštění, ale jiné než dává Kristus“. Tolik o tom.

24. Sekta helcesaitů s rozličnými teosofickými názory vytvořila se z ebionitů. Od této sekty pravděpodobně pocházejí asi z konce 2. st. tak zvané Klementiny.
25. PRONÁSLEDOVÁNÍ ZA DECIA A ORIGENOVO UTRPENÍ V NĚM

Po 17leté Philippově vládě nastoupil Decius.25 Tento z nenávisti k Philippovi začal pronásledovat křesťanské obce. Za něho zemřel v Í2ímě mučednickou smrtí Fabianus a Cornelius se stal jeho nástupce v biskupském úřadě. V Palestině biskup jerusalémské obce Alexander byl kvůli Kristu postaven před soud místodržícího. Složil však znovu vynikající vyznání a jako velmi vážený stařec, jehož skráně zdobily ctihodné šediny, byl potom uvržen do vězení. Zde po tomto svém krásném a vznešeném vyznání víry před soudem místodržícího zemřel a jeho nástupcem v biskupské důstojnosti v Jeruzalémě byl určen Mazabanes. Stejným způsobem jako Alexander zemřel v Antiochii ve vězení Bybylas, když před tím vyznal svou víru. Po něm.se stal biskupem tamní církve Fabius. Co a kolik nyní však Origenes při tomto pronásledování vytrpěl a jaké bylo z toho východisko, když zlý duch bojoval proti němu všemi prostředky, mocí, lstí a násilím? Obzvláště na něho se vrhl zloduch. Kolik utrpení protrpěl tento muž kvůli Kristovu učení. Jaká to byla muka, když byl připoután za krk v koutu vězení a jeho nohy po několik dní byly v kládě napjaty až do čtvrtého otvoru. Hrozili mu upálením.26 Vše, co mohl proti němu nepřítel vymyslit, to statečně snášel. Soudce přes všechno toto dbal o to, aby jej nezabil. A přece zanechal Origenes pro ty, kteří potřebují útěchu, velmi užitečné spisy. Toto všechno pravdivě a podrobně obsahu,jí velmi četné dopisy tohoto muže.

25. Decius 250-53.
26. Origenes toto trpěl v Caesarei v r. 250 jako 65letý. O 4 roky později zemřel v Tyru pravděpodobně na následky mučení. /nar.185 a +253/254/

Byl jednou z největších křesťanských osobností starověku. Na stránkách Revue Theofil přinášíme úryvky z Origenova apologeticky zaměřeného spisu „Proti Celsovi“ (Contra Celsum), v němž se systematicky ohrazuje vůči protikřesťanským výtkám filosofa Celsa, uvedeným v jeho díle „Pravdivé slovo“. Origenes se tak tímto spisem řadí po bok apologetů, jako byli sv. Justin, Athenagoras, Tertullian a další.

origenes-m.jpgBezesporu nejplodnějším spisovatelem křesťanského starověku je Origenes. O jeho životě jsme dost podrobně zpraveni. Narodil se kolem r. 185 asi v Alexandrii. Jeho rodiče již byli křesťany. Mučednická smrt jeho otce (r. 202/203) a v důsledku toho konfiskace veškerého jmění přivedla rodinu do bídy. Origenes pomáhal vyučováním živit sourozence. Vyučoval jako soukromý učitel filozofii i teologii. Příjmy z učitelské činnosti byly pravděpodobné dost velké, když si mohl r. 212 dovolit cestu do Říma, aby uviděl „prastarou římskou církev“. Zde se seznámil s Hippolytem. Když r. 215 císař Caracalla vtrhl do Alexandrie a připravil tam krvavou lázeň zejména filozofům a jejich školám, odešel Origenes se svými přáteli do palestinské Caesareje. Zde na přání biskupaTheoktista a jeruzalémského biskupa Alexandra kázal na křesťanských shromážděních. Kolem r. 217 jej biskup Demetrios povolal zpět do Alexandrie, aby zde učil nakatechetické škole. Elementární katechetiku přenechal svému žákovi Heraklovi a sám vyučuje pokročilé filozofii a teologii. Zvláštní péči věnoval studiu Písma sv. a jeho exegesi. Na své cestě do Řecka, kde měl vyjednávat s tamními bludaři, se na přání svých přátel biskupů dal v Caesareji vysvětit na kněze. Poněvadž se ve své rigoróznosti před tím sám dobrovolně učinil eunuchem[1], jeho biskup Demetrios, když se dozvěděl o jeho vysvěcení, jej po jednání na dvou syno­dách zbavil učitelského úřadu, jeho kněžství prohlásil za neplatné, dokonce iexkomunikoval a vykázal z Alexandrie. S tímto postupem souhlasily i ostat­ní církevní obce s výjimkou církevních obcí v Palestině, Arábii, Fénicii a Achaji. Že neučil v církevním duchu, to mu bylo vytýkáno až později. Po svém odchodu z Alexandrie se natrvalo usadil v Caesareji a založil tu školu podobnou alexandrijské. Za císaře Decia byl pravděpodobně v Caesareji uvězněn a mučen. Zemřel r. 253/254 na následky mučení ve věku 70 let pravděpodobně v Tyru.

Origenes byl již za svého života považován za nejlepšího teologa řecké církve. Žádné jméno v křesťanském starověku nebylo však tak sporné jako jeho. Odvolávají se na něho heretici, učí se od něho pravověrní učitelé. Že Origenes chtěl být pravověrným křesťanem, dokazuje i to, že bludné učení považoval za horší než mravní pochybení. Tuto jeho rozpornost je možné hledat v jeho zálibě pro příliš alegorický výklad Písma i ve vlivu platónské filozofie.

Z jeho přečetných literárních prací uvádíme průřez spisu Proti Celsovi. Je to nejlepší přednicejská apologie.

Origenes napsal tento spis o 8 knihách, když mu bylo více než 60 let, na prosbu svého přítele. Podnět k tomu dal platónský filozof Celsus svým spisem Pravdivé slovo. Byl to pamflet proti křesťanství, napsaný asi o 70 let dříve. Celsus prohlašuje Krista za obyčejného podvodníka a všechno mimo­řádné v Kristově životě za výmysl prvních Kristových přívrženců, a rychlé rozšíření křesťanství přičítá strachu prostých lidí z posledního soudu a pekel­ného ohně. Origenes vyvrací větu za větou tento Celsův spis. Klidně, důstoj­ně s vědomím vědecké převahy, i když jeho důkazy nejsou právě nejpádnější. Pro pravdivost křesťanství se odvolává na četná uzdravení nemocných a na mravní čistotu věřících. I když se Celsův spis nezachoval, máme jeho hlavní části zachovány v tomto Origenově spisu. Spis je napsán kolem r. 248.

Proti Celsovi (Contra Celsum, EP 510-536)
1,2

Kdyby někdo z řecké školy, kterou si dobře osvojil, přešel k nám, ten nejen usoudí, že je pravdou, co věříme, ale bude se snažit nauku lépe poznat a doplnit si, co nám zdánlivě chybí, a tím po způsobu řeckých škol dokáže pravdivost křesťanství.

1,3

Co se týče křesťanů, toto: Římský senát, vládci různých dob, vojáci, lidé i příbuzní těch, kteří uvěřili, vyhlásili křesťanům boj. Křesťanství by bylo přemoženo tolika nepřátelskými nástrahami, kdyby nad ně nevynikalo v síle Boží moci. Ono však zvítězilo nad celým světem, který se proti němu stavěl.

1,4

Kdyby neměli všichni podle obecného mínění zdravý názor na mravnost, nebyli by spravedlivě potrestáni ti, kdo na sebe přivolávají Boží soud. Proto není nic divného, že Bůh zasel do lidských duší to, čemu učil skrze proroky a Spasitele. Nikdo se na Božím soudu nemůže vymlouvat, protože Boží vůle je vepsána do jeho srdce.

1,9

Celsus říká, že někteří křesťané nemluví ani nechtějí, aby se mluvilo o tom, čemu věří. Prý říkají: „Neptej se, ale věř – víra tvá tě zachrání.“ Prý také říkají: „Světská moudrost je špatná, pošetilost však dobrá.“ K tomu je třeba říci: Kdyby všichni kupříkladu zanechali svých povinností, které jim život ukládá, a jen filozofovali, nebylo by pro nikoho nic snazšího než toto. Nechci se chlubit, ale v křesťanství se najde nemálo výkladů toho, čemu věříme, výkladů prorockých obrazů a evangelijních podobenství i nesmírně mnoho jiných výkladů toho, co se předobrazně stalo či bylo ustanoveno. Jestliže je nemožné, aby to všichni znali buď proto, že jim to život nedovo­luje nebo nemají patřičné schopnosti, takže jen někteří se tomu věnují, najde se lepší cesta, která by mohla mnohým pomoci než ta, kterou dal lidem Kristus? Známe mnoho těch, kteří uvěřili a kteří se zbavili špíny špatnosti, ve které se dříve brodili. Co je lepší: Nechat ty, kteří uvěřili bez hledání důvodů, při víře, že hříchy budou potrestány a dobré skutky odměněny či nechat je, aby pohrdali prostou vírou, dokud nenajdou důvody, aby mohli uvěřit? Je známo, že většina těch – až na malé výjimky -, kteří hledali víru rozumovou cestou, nedosáhli toho, čeho dosáhli ti, kteří uvěřili prostou vírou, a zůstávají takovými, jakými byli dříve.

1,11

Když všechno lidské spočívá na víře, není tedy rozumnější věřit Bohu? Což ten, kdo někam pluje, kdo se žení, vychovává děti či zasévá do země semeno, nevěří, že to, co dělá, bude lepší, ač tomu možná bude opačně a někdy tomu tak opravdu je?

1,23

Oč je rozhodně lepší, aby člověk, když vidí krásně uspořádaný řád světa, místo všech těch výmyslů uctíval jednoho Stvořitele jednoho světa, který se mu zcela podrobuje a proto nemůže být dílem mnoha stvořitelů.

1,26

Copak Ježíš mohl v tolika málo letech rozsít po celém světě své slovo a nauku bez Boží moci? Na četných místech našeho světa získal pro svou nauku ne pouze několik Řeků, barbarů, moudrých i prostých, kteří až na smrt zápasili o křesťanství a nezapřeli je, což nikdo neučinil pro jinou nauku. Kdo to vše dobře zváží, uzná, že bez Boha lidé nic dobrého neudělají. Tím spíše to bude možné tvrdit o Ježíši. Bude-li kdo srovnávat dřívější mravy těch, kteří přijali Kristovu nauku, s jejich nynějšími mravy, jakým neváza­nostem, bezprávím a vášním byli oddáni dříve, než podle Celsa a jemu po­dobných bylí oklamáni a přijali nauku podle Celsa lidskému životu zhoub­nou, pozná, že ti, kteří přijali Kristovu nauku, stali se lepšími, šlechetnějšími a vyrovnanějšími, takže někteří z opravdu čisté lásky a čistým srdcem uctívají Boha a zdržují se i dovolených radostí.

1,27

Kdyby někdo šel dále, uvidí, že Ježíš se odvážil i toho, co je nad lidské síly, a čeho se odvážil, toho také dosáhl. Od samého začátku nikdo nemohl zabránit, aby se Ježíšova nauka nerozšířila po celém světě: Ani vládci, ani jejich vojevůdci či jim podřízení správcové, ani kdokoliv, abych tak řekl, z těch, kteří měli jakoukoliv moc, ani ti, kteří vládli ve městech, ani vojá­ci ani prostí lidé. Ty všechny přemohla jeho nauka, poněvadž je Boží naukou, a té nelze odporovat.

1,68

Celsus vycítil, že se bude mluvit o velkých Ježíšových zázracích – o několika jsme mluvili -, a na oko přiznává, že jsou pravdivá uzdravení, vzkříšení z mrtvých či nasycení množství lidí několika chleby a ještě bylo sebráno mnoho drobtů. Podle jeho názoru prý to byla šikovnost apoštolů, říká tedy: „Nuže, uvěříme, že jsi to dokázal.“ Hned však dodává, že totéž činí kouzelníci slibující vždy větší a větší zázraky, a co činí, že se naučili od Egypťanů. … Nikdo z kejklířů však tím, co dělá, nevede k nápravě mravů, ani nevychovává užaslé diváky k Boží bázni a k úctě k Bohu, ani se nepokou­ší přemluvit diváky žít tak, aby byli Bohem ospravedlněni,

2,9

Židům vytýkáme, že Ježíše nepovažovali za Boha, ač o něm na mnoha místech svědčili proroci jako o tom, který má velkou moc i že je Bohem jako Bůh Otcem všech. Tvrdíme však, že jemu Otec řekl: „Učiňme člověka, aby byl našim obrazem podle naší podoby“ (Gn 1,26). Tvrdíme, že Slovo učinilo vše, co mu Otec nařídil. Z mnoha míst v evangeliu je jasné, že ten, který v Ježíši říká: „Já jsem cesta, pravda a život“ (J 14,6), není někdo, kdo by neměl tělo a duši. Toto jsme řekli ne proto, že bychom rozli­šovali Božího Syna a Ježíše. Z Božího řízení se Boží Slovo a duše i tělo Ježíše staly jedním.

2,15

Jestliže evangelisté byli pravdomluvní, ale podle Celsa napsali bajky, nenapsali by, že Petr zapřel nebo že se Ježíšovi učedníci pohoršovali. Kdo by napsal, i kdyby to byla pravda, že se to stalo? Jestliže chtěli poslucha­če evangelia učit pohrdat smrtí, když jde o přiznání se ke křesťanství, s největší pravděpodobností by to bylo asi třeba lidem zamlčet.

2,16

My neříkáme, že Kristus zdánlivě trpěl, aby nebylo lží, nýbrž pravdou i jeho zmrtvýchvstání. Jestliže vstal z mrtvých, kdo skutečně zemřel, tedy skutečně vstal z mrtvých. Kdo by však zdánlivě zemřel, nevstal byl skutečně z mrtvých.

2,20

Celsus se domnívá, že se to stalo po nějakém předchozím Božím rozhodnutí, poněvadž to bylo předpovězeno. My s tím nesouhlasíme. Říká­me, že prorokující nebyl příčinou toho, co se stalo – když předpověděl, co se stane -, ale že to, co se stane, stane se, i kdyby to nebylo předpovězeno, a předpovídajícímu to bylo důvodem, proč to předpověděl. Předpovídající asi předem ví, že ze dvou možností – stát se a nestát se – jedno se stane. Neříkáme, že by záleželo na předpovídajícím, že se něco stane či nestane asi v tom smyslu, jako kdyby řekl: Takto se to stane a ne jinak.

2,50

Smyslem zázraků Krista i jeho učedníků nebylo klamat, ale za­chránit duše. Kdo by řekl, že je dílem klamu, jestliže se život denně stává lepší a špatností denně víc a více ubývá?

2,60

Podle Celsa se některým o tom, co si přáli, aby se stalo, zdálo ve snu a sen považovali za skutečnost. Věřit, že se jim to zdálo ve snu, je ne­rozumné, leda že by neměli zdravý rozum nebo to byli šílenci.

3,27

Ty, který víš, co je napsáno o Aristeovi i co se vypráví o Ježíši, pohleď, co každý z obou i teď učinil pro nápravu mravů a pro úctu k nej­vyššímu Bohu. Mohl bys však věřit, že to, co se uvádí o Ježíšovi, se stalo bez Boha? To nelze říci o Aristeovi Prokonnesijském.

3,29

Boží církve řídící se Kristovou naukou ve srovnání s čistě lidskými shromážděními, s nimiž společně žijí, jsou „jako světla ve vesmíru“ (Flp 2,15). Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v církvi považováni za špatné, jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?

3,51

Kdo hřeší a zvláště kdo nemravně žijí, ty křesťané vylučují ze svého společenství. Ty, kteří se oddali hříšnému životu či jinak se nedůstojně chovají, křesťané oplakávají jako mrtvé pro Boha. Jestliže změnili své cho­vání, přivádějí je zpět jako z mrtvých vstalé. Přece však je přijímají nazpět váhavěji, než je přijímali na počátku. Kteří po vyznání víry klesli, těm nesvěřují žádné řízení a vedení církve.

3,62

Tedy Bůh-Slovo byl seslán, aby se stal takřka lékařem hříšníků. Celsus se ptá: „Proč nebyl poslán k těm, kteří nezhřešili? Což nehřešit je něco špatného?“ Na to odpovídáme: Jestliže Celsus těmi, kteří jsou bez hříchu, rozumí ty, kteří již nehřeší, byl tedy náš Spasitel poslán i k těmto, ale ne jako lékař. Kdyby však těmi bez hříchu rozuměl ty, kteří nikdy ne­hřešili – Celsus nerozlišuje ve své řeči přesně oba výrazy -, odpovídáme na to, že je nemožné, aby člověk nikdy nezhřešil. Toto však říkáme s výjimkou Ježíše jako člověka, protože tento člověk nehřešil (1P 2,22).

5,22

Nikdo nás nesmí podezřívat, že patříme k oněm takzvaným křes­ťanům, kteří v rozporu s naukou Písem odmítají vzkříšení z mrtvých. My neříkáme, že rozpadlé tělo znovu dostane původní podobu, jako mělo dříve, jako nedostane svou dřívější podobu rozpadlé obilné zrno. My však tvrdíme, že jako z obilného zrna vyroste klas, tak i v těle je něco, co se nerozpadá a čím tělo vstane v neporušitelnosti (1K 15,42).

5,23

Je-li třeba to upřesnit, řekneme toto: V obecně chápané lidské přirozenosti něco převyšuje tuto přirozenost. To kdysi učinil Bůh, když povýšil člověka nad tuto lidskou přirozenost a nabídl mu účast na lepší a Bohu bližší přirozenosti a chce, aby takový zůstal, pokud zachráněný svými skutky ukáže, že takovým být chce.

6,10

Charakteristickou vlastností božství je ohlašování budoucích skutečností, což není v lidské moci. Podle výsledku by se dalo soudit, že původcem této předpovědi je Boží Duch.

6,11

Kdyby historie vyprávěla o více takových, kteří se jako Ježíš narodili jako Boží synové, nebylo by mezi nimi velkého rozdílu, protože každý z nich by se prohlašoval za Božího Syna a dovolával se svědectví těch, kdo v něho uvěřili. Tu by bylo na místě ono Celsovo: „I když jedni uvádějí tohoto, druzí onoho, přece všichni mluví stejně: Věř, chceš-li být zachráněn, nebo odejdi“ a podobně. Ježíš však, kterého hlásají po celém světě, přišel k lidskému pokolení jako jediný Boží Syn.

6,62

Celsus tvrdí, že v Bohu není nic z toho, co víme. Jestliže tomu „z toho, co víme“ rozumíme v širším významu, víme mnoho z toho, co je v něm. V něm je totiž ctnost, blaženost, božství. Kdybychom tomu „z toho, co víme“ rozuměli v užším významu – protože všechno, co víme, je méně než Bůh – není absurdní připustit, že Bůh nemá nic z toho, co víme. Co je totiž v Bohu, to převyšuje všechno, co ví nejen člověk, ale i bytost vyšší než člověk.

7,17

Máme-li na mysli u Ježíše to, co učinil jako Bůh, pak tyto skuteč­nosti neodporují představám o Bohu. Jako člověk především vynikal více než každý člověk nejvyšší účastí na jeho Slovu a na jeho moudrosti. Jako moudrý a dokonalý učinil všechno, co bylo třeba učinit pro všechny lidi a rozumové bytosti. Není na tom nic absurdního, že zemřel jako člověk. Jeho smrt byla nejen příkladem smrti pro poslušnost k Bohu, ale byl to též počátek záhuby zla a ďábla, který si podmanil celou zemi.

7,37

Kdo ví, že Bůh je neviditelný a že jsou neviditelné i některé bytos­ti nadané rozumem, neřekne jako ten, který obhajoval vzkříšení: „Jak poznají Boha, když jej nelze smysly postihnout“ nebo „Jak je možno poznat něco, co se vymyká smyslovému poznání?“ Nejen pro dychtivé po poznání, ale i pro prosté lidí je napsáno, že „neviditelné Boží vlastnosti lze poznat od stvoření světa ze stvořených věcí“ (Ř 1,20). Z toho plyne, že lidé zde na zemi mají od věcí smysly poznatelných postupovat až k tomu, co je poznatelné jen rozumem, a nezůstávat jen u toho, co je jen smysly poznatelné.

7,46

„Neviditelné Boží vlastnosti od stvoření světa“, to je ty, které je možné poznat jen rozumem, „lze poznat ze stvořených věcí“. Ti, kdo jdou dále, nezastaví se při hledání toho, co je neviditelné, jen u stvořených věcí ve světě, ale dostatečně jimi poučeni a po jejich pochopení dostávají se až k věčné Boží moci. Stručně řečeno: Dostávají se až k jeho božství. Pochopili, že laskavý Bůh „zjevil pravdu a to, co je o něm známo“ (Ř 1,18-19) nejen těm, kteří mu náležejí, ale i těm, kteří jsou mimo pravou víru a neuctívají ho. Kdo však z těch, kteří se Boží prozřetelností dostali až k poznání takových věcí, dělají něco nehodného tohoto poznání a „potlačují pravdu svou ne­spravedlností“ (Ř 1,18), i po tomto poznání nemohou nalézt u Boha omluvu.

8,12

Ctíme tedy Otce pravdy i Syna jako Pravdu, který má dvě přiro­zenosti. Na základě jedné z nich má stejné smýšlení, jednotu a tutéž vůli jako Otec, takže kdo vidí Syna, který je „odleskem jeho slávy a výraz jeho podsta­ty“ (Žd 1,3), vidí Boha v tom, který je obrazem Boha.

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vyd.