art for sale, Origenes , Tyconius

• autor: Ľudovít Fulla
• rok: 1962
• materiál: glazovaná keramika
• veľkosť: 240 x 690 cm

Gallery of Pali – Artmajeur

Trikrát exkomunikovaný svedok Pravdy: kňaz Origenes

poučenie z 3.storočia

Pozor na svedkov Pravdy

lebo aj keď ich mnohorako prizabijú či až zabijú

oni zvyknú po čase ožiť a nečakane „vstať zmŕtvych“

Duša má pochopiť, či sú jednotlivé jej pohnútky dobré, alebo zlé

a jednotlivé úmysly správne alebo nesprávne,

a pokiaľ sú správne, či sa rovnomerne vzťahujú ku všetkým cnostiam

a k premýšľaniu rovnako ako k jednaniu

a či sa týkajú len vecí nutných a zreteľných.

Ďalej si má duša uvedomiť, či je ochotná sa ďalej rozvíjať

v porozumení veciam a v rozmnožovaní cností,

alebo či zostáva stáť na mieste, kam došla.

A tiež, či šľachtí len samú seba, alebo dokáže aj iným prospieť,

či už slovom náuky alebo príkladom skutkov.

Takto teda náš text vyučuje dušu v podobe ženy, aby poznala seba samú, keď hovorí:

Ak sa sama nepoznáš, ty krásna medzi ženami.

Ak v oných vyššie uvedených oblastiach nebudeš vedome viesť svoju myseľ

a nebudeš v konkrétnych prípadoch rozlišovať,

čo máš činiť, čoho sa chrániť a čo zachovať,

ale chceš si naopak počínať ľahostajne, ako si ľudia obvykle vedú,

ako oné „ženy“, medzi ktorými si krásna – ty,

ktorá si už prijala bozky Božieho Logu a uvidela tajomstvo jeho spálne -,

ak sa sama nepoznáš a chceš si počínať ľahostajne ako obecný ľud,

potom: Vyjdi po stopách stád.

To znamená – zostaň s ostatným stádom, ak po tom všetkom, čoho ti bolo dopriate,

nie si schopná ničoho vznešenejšieho a nepoznajúc seba samú sa nedokážeš od stáda oddeliť.

A pôjdeš nielen v stáde, ale dokonca až v stopách stáda:

Kto nepochopil. že a v čom je prvý, bude posledný.

Origenés: Komentár k Piesni piesní II, 5, 8.16

V roku 1512 Erasmus Rotterdamský

začal vydávať deväťzväzkové spisy Origenove

vo svojej Obrane Origena napísal

že jedna stránka Origenovho textu mu dala viac

než desať stránok od sv. Augustína

Azda najslávnejší exegéta Sv. písma

mystagóg, vzdelanec a pedagóg v staroveku

pomohol kresťanstvu položiť základy filozofie

ako sv.Pavol mu pomohol položiť základy teológie

Bol to nadpriemerný zjav medzi katolíckymi kňazmi

už za života bol slávny a obdivovaný

ale jeho podpriemerní kolegovia škrípali proti nemu zubami závisti

a neuveríte – stáročia musel byť v cirkvi onálepkovaný ako arcikacír

je to veru vhodná nominácia na kandidatúru ako

patróna cirkevných disidentov

bol súdruhmi „spolubratmi“

oficiálne zaživa kladivom kliatby prizabitý

tristo rokov po odchode na večnosť bola jeho dobrá povesť

najväčším duchovným kyjakom „dokonale“ aj zavraždená

pre istotu ho až tri krát pseudoduchovní „manekýni“

surovo exkomunikovali

Aj v našich časoch klebetné kydy o ňom dodnes po fakultách tvrdia

že bol sám sebou vykastrovaný, aby vraj takto prisprosto uchmatol ideál čistoty

a že vraj bol otcom niektorých bludárov či zmäteným mysliteľom

Všimnite si, že žiadne z týchto „ožumpárení“ pápež Benedikt XVI.

v dvoch rehabilitačných katechézach ani len nespomenul

zažil výnimočnú cirkevnú šikanu až za hrob

stáročnú – počas neuveritelných 17 storočí

Pravda je taká, že to bol jeden z najplodnejších autorov

ktorý a veľmi snažil byť pravoverným kresťanom

a mnoho zmätených orientoval iba a len ku Logosu

čiže Zmyslu bytia a pravému Kristovi

ako cisár Justinián zastrašoval pápeža i koncil

V roku 216, keď dal cisár Caracalla zavrieť alexandrijskú školu, odišiel do Palestíny, kde ho cézarejský biskup poveril výkladom Písma kňazom. Tým sa však rozpútal spor, pretože Origenov predstavený v Alexandrii, biskup Demetrios, protestoval, že je vraj neslýchané, aby laik vykladal Písmo kňazom. / Vraj mu závidel úspech, lebo nebol až tak dobrý ako on/ Origenes sa teda vracia do Alexandrie. O pätnásť rokov neskôr však bol na svojej ceste Palestínou vysvätený na kňaza, aby sa predišlo podobným sporom. Tým však vznikol nový, vážnejší spor, lebo podľa disciplíny cirkvi Origenes nemohol byť vysvätený, pretože sa sám dal vraj vykastrovať. Nakoniec ho alexandrijský biskup Demetrios exkomunikoval a túto exkomunikáciu zopakoval v roku 232 aj jeho nástupca Héraklas, Origenov žiak. 231-253: Origenes odišiel do Palestíny, kde miestny biskup ignoroval alexandrijskú exkomunikáciu.

„ Keď Vás prenasledujú v jednom meste, utečte do iného“ odporučil nám sám Ježiš

V Cézarei založil Origenes novú školu, ktorú viedol skoro dvadsať rokov. Za Deciovho prenasledovania veľa si vytrpel a po mučení nakoniec zraneniam podľahol. Zomrel v Týre v roku 253 (dátum smrti je neistý, niektorí udávajú rok 251). Origenove spisy sa nám zachovali iba v zlomku, pravdepodobne vinou sporu o origenizmus, ktorý viedol nakoniec v roku 553 na 2. konštantínopolskom koncile k posmrtnému odsúdeniu samotného Origena, a tým niekedy aj k priamemu ničeniu jeho spisov.Tento divný koncil exkomunikoval aj právoplatného pápeža, čím sa sám zaradil medzi dejinnú hanbu a tzv.lúpežnícke synody…

O žiadnom doporučovaní či zvelebovaní

fyzicky zrealizovanej kastrácie

sa v jeho spisoch

veru nedočítate…

My dnes nevieme, či urobil na sebe obriezku alebo niečo iné

Je možné, že kastráciu urobil na sebe radikálne, ale iba duchovne

Pravdepodobne tí, čo sa sami „vykastrovali“

a herecky predstierajú vraj tú „najpresvätejšiu čistotu“

na Origenovi nevedome odsudzujú iba svoj temný a nevykúpený erós

keď sa na jemu pripisovanej samokastrácii škodoradostne stáročia pochechtávajú

a jeho impozantné celoživotné biblické dielo si nevšimnú

a ako farizeji vidia na ňom iba chyby

a papagájujú o ňom iba očierňovania

Je to azda najcitovanejší autor / svätcami či pápežmi/ kresťanského staroveku

Kto si jeho osobu a dielo nevšimne, ak študuje fenomén kresťanstva

ten určite bude chudáčisko slepý tzv. selektívnou slepotou

a prezrádza iba svoj povrchný diletantizmus

Pápež Benedikt XVI.

nabral odvahu

a tohoto velikána cirkvi rehabilitoval

vo Vatikáne 25. Apríla 2007 r.

predstavil veriacim celého sveta vo svojej audienčnej katechéze

Origena Alexandrijského

„osobu s rozhodujúcim významom pre vývoj kresťanského myslenia“

Jeho teologický prínos nazval Benedikt XVI. „nezvratným obratom“ a jeho osobu

„skutočným majstrom“

ktorého mali žiaci veľmi radi nielen ako rozhľadeného teológa, ale aj ako príkladného svedka toho, čo vyučoval. Ako píše Eusébius z Cézarey, získal preto mnohých za nasledovníkov. „Celý jeho život poznačila neprestajná túžba po mučeníctve. Mal 17 rokov, keď v desiatom roku vlády Settima Severa prepuklo v Alexandrii prenasledovanie kresťanov. Klement, jeho učiteľ, opustil mesto a jeho otec Leonidas bol uväznený. Syn vášnivo prahol po mučeníctve, ale nemohol túto túžbu uskutočniť. Napísal teda otcovi a povzbudil ho neodstúpiť od najvyššieho svedectva viery. A keď bol Leonidas sťatý, mladý Origenes pocítil, že musí prijať príklad jeho života.“ „Nič by mi neosožilo mať otca mučeníka, keby som si nezachoval dobré správanie a nerobil česť svojmu rodu, čiže mučeníctvu svojho otca a svedectvu, ktoré ho povýšilo v Kristovi,“ povedal Origenes neskôr v jednej z kázní v Cézarei. A v inej konštatoval: „Ak mi Boh dovolí byť obmytý svojou krvou a tak prijať druhý krst príjmuc Kristovu smrť, s istotou by som odišiel z tohto sveta… Ale blahoslavení sú tí, ktorí si to zaslúžia.“ Napokon sa mu toto želanie aspoň čiastočne vyplnilo, keď bol za Deciovej vlády uväznený a kruto mučený, na následky čoho potom o niekoľko rokov zomrel, keď nemal ešte 70 rokov.

Svetu zanechal svoj „teologický obrat“.

V čom spočívala táto novosť s takými závažnými dôsledkami? „V podstate súvisí so založením teológie na vykladaní Písma. Tvoriť teológiu znamenalo pre neho predovšetkým vysvetľovať, chápať Písmo; alebo môžeme tiež povedať, že jeho teológia je dokonalou symbiózou medzi teológiou a exegézou. Naozaj, poznávacím znamením Origenovej náuky sa zdá byť práve neprestajné pozvanie

prechádzať od litery k duchu Písem, a tak rásť v poznaní Boha.“

Von Balthasar nazval túto Origenovu metódu „alegorizmom“. Inšpirovali sa ním mnohí ďalší vedci, takže tradícia a magistérium sa vyformovali ako „Písmo v akcii“. Origenes spísal svoju teóriu v bohatom diele 320 kníh a 310 kázní, avšak väčšina z nich sa nezachovala. Za najznámejšiu možno označiť jeho Hexaplu, čiže text Písma zoradený v šiestich paralelných stĺpcoch: po hebrejsky hebrejským písmom, po hebrejsky v gréckom prepise a potom v štyroch rôznych gréckych prekladoch na porovnanie.

Ide o veľdielo najplodnejšieho autora prvých troch kresťanských storočí.

Jeho záber siahal od exegézy k dogmatike, od filozofie k apologetike, od asketiky k mystike. „Predstavuje základnú a globálnu víziu kresťanského života,“ povedal Benedikt XVI. a priblížil poslucháčom tzv. trojité čítanie Biblie v záujme jej lepšieho pochopenia: „Prvým bodom je presne spoznať, čo je napísané, text ako taký. Je tu význam doslovný, ale ten skrýva hĺbky, ktoré sa v prvej chvíli neobjavia; druhým rozmerom je význam morálny: čo máme robiť, aby sme žili slovo; a napokon význam duchovný, čiže jednota Písma, ktoré vo svojej celosti hovorí o Kristovi. A je to Duch Svätý, ktorý nám dáva porozumieť kristologický obsah, a teda jednotu Písma v jeho rôznosti.“ Ako Benedikt XVI. pripomenul, tieto rozličné rozmery Slova sa pokúsil vložiť do aktuálneho kontextu práve vo svojej najnovšej knihe Ježiš Nazaretský. Slovo nám totiž aj dnes vďaka svetlu Ducha Svätého ukazuje, ako žiť. V Origenovej dobe prichádzali s herézami o Svätom Písme najmä gnostici a marcioniti, ktorí sa stavali proti dvom zákonom a dospeli až k odmietaniu Starého zákona. Origenes im šikovne protirečil, keď kázal o tom, že on Starý zákon nenazýva starým, ale vidí ho vo svetle Ducha Svätého. „Zákon sa stáva Starým zákonom iba pre tých, ktorí ho chcú vnímať telesne, čiže ostávajú pri litere textu. Ale pre nás, ktorí ho chápeme a používame v Duchu a v zmysle evanjelia, je zákon stále nový a oba zákony sú pre nás novým zákonom, nie pre čas a dátum, ale pre novosť významu… No pre hriešnika a pre tých, ktorí neuznávajú zmluvu lásky, starnú aj evanjeliá (Hom. Num. 9, 14). Pozývam vás – a tým končím – prijať do svojho srdca náuku tohto veľkého učiteľa vo viere. (…) Modlime sa, aby nám Pán pomohol čítať Sväté Písmo modlitbovým spôsobom, aby nás naozaj sýtil pravým chlebom života, svojím Slovom.“

„Bez prestania sa modlí ten, kto spája modlitbu s prácou

a svoje dobré diela s modlitbou.

Len týmto spôsobom môžeme uskutočniť príkaz modliť sa bez prestania“

II.časť, Generálna audiencia:

Spoznávanie Krista a všeobecné kňazstvo v Origenovej náuke

Vatikán (2. mája, 2007)

Modlitba a Cirkev – to sú dva kľúčové body v náuke Origena Alexandrijského, o ktorom Benedikt XVI. hovoril pred týždňom v audienčnej katechéze. V stredu 2. mája sa jeho životu a dielu venoval podrobnejšie. Osobitnú pozornosť pritom venoval čítaniu Svätého písma, čo tvorí jadro Origenovej náuky. Origenes ním výrazne ovplyvnil lectio divina, čiže cirkevnú tradíciu posvätného čítania Svätého písma spojenú s modlitbou. Ako pápež pripomenul, Origenes pri všetkom bohatstve svojho teologického myslenia nepísal len čisto akademické traktáty, ale svoje exegetické a teologické diela neustále pretkával skúsenosťami a návodmi vychádzajúcimi z modlitby. „Porozumenie Svätému písmu si totiž podľa neho vyžaduje skôr osobný vzťah ku Kristovi a modlitbu, než jeho štúdium. Bol presvedčený, že prvoradou cestou k poznaniu Boha je láska a Krista nemožno skutočne spoznať, kým sa do neho nezaľúbime. V Liste Gregorovi Origenes odporúča:

,Oddávaj sa čítaniu božských Písem; venuj sa mu vytrvalo. Čítaj s úmyslom veriť a páčiť sa Bohu.

Ak sa počas čítania ocitneš pred zavretou bránou, búchaj a otvorí ti strážca, o ktorom Ježiš povedal: Strážca mu otvorí. Venuj sa teda posvätnému čítaniu, s neoblomnou vernosťou a vierou v Boha hľadaj zmysel božských Písem, ktorý je v nich ukrytý. Nesmieš sa však uspokojiť s búchaním a hľadaním, lebo na pochopenie Božích vecí nevyhnutne potrebuješ modlitbu. Spasiteľ nám práve preto, aby nás k nej povzbudil, povedal: Hľadajte a nájdete, klopte a otvoria vám, ale zároveň dodal: Proste a dostanete .“ Táto náuka predstavuje priekopnícky čin Origena v dejinách lectio divina. Milánsky biskup Ambróz, ktorý sa naučil čítať Sväté písmo práve od Origena, potom posvätné čítanie zaviedol na Západe, odovzdal ho Augustínovi a mníšskej tradícii. Ako sme už povedali, podľa Origena najvyšší stupeň poznania Boha pramení v láske. Aj medzi ľuďmi je to tak: jeden môže poznať druhého do hĺbky, iba ak je medzi nimi láska, ak si navzájom otvárajú srdcia. Origenes na to našiel výrečný príklad vo výklade hebrejského slova spoznať, ktoré sa používa aj na pomenovanie aktu ľudskej lásky: ,Adam poznal Evu, svoju ženu, a ona počala’ (Gn 4, 1). Tým sa vyjadruje, že jednota v láske poskytuje najautentickejšie poznanie. Ako sú muž a žena dvaja v jednom tele, tak sa aj Boh a veriaci stávajú dvoma v jednom duchu.“ Svätý otec povedal, že Origenova modlitba týmto spôsobom dosahuje najvyššiu úroveň mystiky. Ako príklad citoval jeho vyznanie zachované v prvej z Homílií o Piesni piesní, kde Origenes vyznal: „Často – Boh je mi svedkom – som cítil, že Ženích sa ku mne veľmi priblížil; potom však náhle odišiel a ja som nemohol nájsť, čo som hľadal. Túžba po jeho príchode ma uchvátila znova, opäť sa vrátil a ukázal sa mi, a keď som ho držal v rukách, hľa, zasa mi unikol, a len čo sa mi stratil, znova ma podnietil hľadať ho “ V tejto súvislosti Svätý otec pripomenul slová svojho predchodcu Jána Pavla II. z apoštolského listu Novo millennio ineunte, kde hovoril, že „modlitba ako pravý a vlastný dialóg lásky môže pokročiť tak, že napokon ľudskú osobu úplne zaujme božský Miláčik, ona sa stane vnímavou na vnuknutia Ducha Svätého a ako Božie dieťa oddanou Srdcu nebeského Otca… Ide o cestu úplne závislú od milosti, ktorá

však vyžaduje silné duchovné nasadenie a pozná aj bolestné očisťovania (,tmavú noc‘). Rozličnými možnými spôsobmi však vedie k nevýslovnej radosti, prežívanej mystikmi ako ,manželský zväzok‘ “

Benedikt XVI. povedal, že ďalšou dôležitou časťou Origenovej náuky bola náuka o Cirkvi, zvlášť o všeobecnom kňazstve veriacich. „Origenes v tejto súvislosti pripomínal zákaz, ktorý Pán uložil Áronovi po smrti jeho dvoch synov, ,že nesmie vstúpiť v ľubovoľnom čase do svätyne za oponou, čo je pred zľutovnicou na arche‘ (Lv 16, 2), a vo svojej deviatej Homílii na Leviticus takto varoval veriacich: ,To je doklad toho, že ak niekto vstupuje do svätyne bez povinnej prípravy, bez veľkňazského odevu a predpísaných obiet, aby sa páčil Bohu, zomrie… To sa týka nás všetkých. Prikazuje nám to totiž vedieť, ako máme pristupovať k Božiemu oltáru. Alebo nevieš, že aj tebe, čiže celej Božej Cirkvi a veriacemu ľudu, bolo udelené kňazstvo? Počúvaj, ako sa Peter prihovára veriacim: vyvolený rod, kráľovské kňazstvo, svätý národ, ľud určený na vlastníctvo.

Ty máš teda kňazstvo, lebo si kňazským pokolením, a preto musíš ponúkať Bohu obetu…

No aby si ju mohol prinášať dôstojne, potrebuješ čisté rúcho odlišné od bežného odevu, aký nosia ostatní ľudia, a nevyhnutne potrebuješ božský oheň’ (tamtiež).“ Po citáte pápež pokračoval vlastnými slovami: „Takže na jednej strane ,prepásané bedrá‘ a ,kňazský odev‘, čiže čistý a čestný život, a na druhej strane ,lampa stále zažatá‘, čiže viera a znalosť Písem, sa stávajú neodmysliteľnými podmienkami na vykonávanie všeobecného kňazstva, ktoré si vyžaduje čistý a čestný život, vieru a znalosť Písem. Pravdaže, tieto podmienky sú ešte nutnejšie pre služobné kňazstvo. Podľa Origena tieto podmienky – čiže celkové vedenie života, ale najmä prijímanie a štúdium slova – vytvárajú pravú ,hierarchiu svätosti‘ vo všeobecnom kňazstve kresťanov.

Na vrchol tejto cesty k dokonalosti Origenes kládol mučeníctvo.

Hovoril o ,ohni na zápalnú obetu‘, čiže o viere a znalosti Písem, ktorý nikdy nesmie vyhasnúť na oltári toho, kto vykonáva kňazskú službu.“ V daždi, ktorý sa spustil na účastníkov generálnej audiencie na Svätopeterskom námestí, náš pápež povzbudil pútnikov, aby aj vodu prijali ako znak požehnania – najmä keď sa teraz toľko hovorí o suchu. Svoj prejav však v jeho dôsledku skrátil a dodal len, že táto neúnavná púť dokonalosti sa týka nás všetkých, ak sa pohľad našich sŕdc upiera na kontempláciu Múdrosti a Pravdy, ktorou je Ježiš Kristus. Benedikt XVI. použil slová evanjelistu Lukáša, ktorý hovorí, že keď Ježiš kázal v Nazarete, „oči všetkých v synagóge sa upreli na neho“ (Lk 4, 20), a vyzval všetkých, aby aj napriek nepriaznivému počasiu upreli oči na Krista a tak nastúpili na pevnú a správnu cestu. Pochválený buď Ježiš Kristus!“

96

Prvé Cirkevné dejiny od biskupa Eusebia

Kniha VI.

PRONÁSLEDOVÁNÍ ZA SEVERA

Také Severus vyvolal pronásledování proti křesťanům. V tomto pronásledování vydali bojovníci za pravou Boží úctu na všech místech vznešené svědectví svou mučednickou smrtí. Obzvlášť početní byli v Alexandrii. Z celého Egypta a Théb1 byli posláni na velké bojiště bojovat pro Boha ti nejlepší bojovníci. Svou velkou statečností při rozličných mučeních a při rozličných způsobech smrti získali u Boha vítěznou korunu. Mezi nimi byl i Origenův otec Leonides. Byl sťat a zanechal mladičkého syna. Jakou lásku měl tento syn pro Boží slovo, to by se zde mělo krátce uvést. Tím spíše, poněvadž všichni o něm mluví.

Thebais je horní část Egypta s hlavním městem Théby.

Nahoru!

ORIGENOVA HORLIVOST V JEHO MLÁDÍ

Kdyby chtěl někdo podrobně vypsat život tohoto muže, měl by k tomu bohatou látku. Vylíčení jeho života by si vyžádalo celou knihu. My zatím nyní chceme stručně, pokud možno málo slovy se o něm zmínit z toho, co známe z několika dopisů a ze zpráv od jeho dosud žijících žáků.

Myslím, že bude dobré vylíčit Origenův2 život, abych tak řekl, od samé kolébky. Bylo to desátého roku Severovy vlády a za místodržícího v Alexandrii a nad ostatním Egyptem Lata a za Demetria jako nástupce Luliana, který právě dostal biskupský stolec nad tamními křesťanskými obcemi, když vyšlehl mocný plamen pronásledování a tisíce mučedníků obdrželo mučednickou korunu. Duše ještě velmi mladého Origena tak toužila po mučednictví, že byl ochoten jít vstříc nebezpečí a dobrovolně se vrhnout do boje. Konec jeho života by nebyl býval tak daleko, kdyby Boží prozřetelnost prostřednictvím jeho matky se k dobru mnohých nepostavila proti jeho úmyslu. Matka jej totiž napřed prosila, aby šetřil její mateřskou lásku. Když však po zprávě, že jeho otec byl zatčen a je ve vězení, viděla, že to jej ještě více utvrdilo v jeho předsevztí být mučedníkem, schovala všechny jeho šaty a nutila jej zůstat doma. Při jeho touze po mučednictví přes své mládí neměl klidu. Napsal svému otci, poněvadž mu nic jiného nezbývalo, dopis, v němž jej povzbuzuje k mučednictví. Doslovně jej vybízel těmito slovy: „Chraň se kvůli mně změnit své smýšlení“.

To by mohlo být první zkouškou rozumu a pravého náboženského Origenova smýšlení v jeho dětství. Vždyť se učil znát Písmo svaté, a to byl dobrý základ jeho víry. Tomu Origenes věnoval nemalé úsilí, poněvadž jeho otec vedle výuky obvyklým školním předmětům právě na znalost Písma kladl velký důraz. Otec jej povzbuzoval, aby především před řeckou vědou se věnoval výuce náboženství. Origenes se musil každý den naučit několika místům z Písma svatého a je nazpaměť odříkat. Pro chlapce to nebylo nic obtížného a s radostí tak činil. Nespokojil se prostě s povrchním čtením svatých Písem, ale chtěl ještě víc. Hledal v nich hlubší smysl, takže dokonce svého otce častoval otázkami, co tím chce Bohem dané Písmo říci. Otec mu to naoko sice vytkl a napomenul jej, aby nepátral po tom, co je nad jeho věk, sám se v tichosti radoval a velmi za to děkoval Bohu původci všeho dobrého, že mu dal milost stát se otcem takového dítěte. Ano, vypráví se, že se často přiblížil k spícímu chlapci a s úctou políbil jeho odhalená prsa jako chrám, v němž si Duch Svatý připravuje svůj příbytek. Byl šťastný, že má takové dítě.

Toto a jiné se vypráví o Origenovi, když byl ještě chlapcem. Když však nyní jeho otec zemřel jako mučedník, zůstal ještě ani ne sedmnáctiletý se svou matkou a šesti mladšími sestrami. Jmění jeho otce připadlo císařské pokladně a on se svými nejbližšími se ocitl v bídě. Bůh se však postaral. Origenes byl přátelsky přijat bohatou a zároveň vznešenou paní a u ní nalezl obživu. Tatu paní se také starala o velmi známého muže patřícího tehdy v Alexandrii k heretikům. Ten pocházel z Antiochie. Uvedená paní jej považovala jako za svého syna a věnovala mu obzvláštní péči. Origenes byl přinucen s ním žít. To byla doba, kdy podal nejpádnější důkaz své pravověrnosti. U Pavla – tak se jmenoval ten muž -, který slul svou učeností, se scházelo velmi mnoho nejen heretiků, ale i našich. Origenes se však nikdy nedal pohnout k tomu, aby se s ním společně modlil. Již od mládí totiž dbal na předpisy církve, a jak jednou sám říká, ošklivil si heretické učení. Poněvadž od svého otce byl již uveden do řecké vědy3 a po otcově smrti se jí horlivě věnoval, získal ne nevýznamnou znalost v oborech gramatiků. Tím si pak také nedlouho po otcově smrti vzhledem k svému věku získal velmi bohaté živobytí.

Origenes nar. kolem r. 185 pravděpodobně v Alexandrii. Zemřel r. 253/54.

Gramatika, rétorika a matematika. Později se rozlišovalo: trivium (gramatika, dialektika, rétorika) a quadrivium (aritmetika, geometrie, musica a astronomie).

ORIGENES JIŽ OD MLÁDÍ UČIL BOŽÍMU SLOVU

Při tomto zaměstnání přicházeli k Origenovi, jak sám jednou ve svých spisech řekl, někteří pohané, aby slyšeli Boží slovo. V Alexandrii tehdy nebylo nikoho, kdo by vyučoval křesťanským pravdám, poněvadž všichni uprchli před hrozícím pronásledováním. Plutarchos4 byl první, kdo po příkladném životě byl ozdoben vznešeným mučednictvím. Druhý Heraklas, Plutarchův bratr dával rovněž zářivý příklad života a přísnosti hodný filozofa. Po Demetriově smrti se mu proto dostalo cti usednout na biskupský stolec v Alexandrii. Origenovi bylo 18 let, když se stal představeným katechetické školy. V době pronásledování za alexandrijského místodržícího Aquily sklízel v tomto úřadě velké úspěchy. Svou ochotou pomáhat všem svatým mučedníkům známým i neznámým si získal u všech věřících velké jmého. Stýkal se totiž se svatými mučedníky nejen když byli ve vězení a dosud nebyl nad nimi vynesen ortel smrti, nýbrž i když byli vedeni na smrt. Za velkou svou odvahu hrozilo mu velké nebezpečí. Vždyť, poněvadž odvážně přicházel k odsouzeným a beze strachu líbal mučedníky, by byl nejednou ukamenován rozhněvaným kolem stojícím pohanským davem, kdyby jej nechránila Boží moc a pod jejíž ochranou zázračně neunikl. Tato božská nebeská milost jej však mnohokrát chránila jednou zde, jindy v mnoha nástrahách, které mu tehdy pro jeho neobyčejnou horlivost a statečné hlásání Kristovy nauky byly nastraženy. Vskutku nevěřící byli proti němu tak rozzlobeni, že se srotili s vojáky před domem, kde se zdržoval, protože tam vyučoval velké množství lidí základům svaté víry. Ano, ponenáhlu začali jej tak pronásledovat, že celé město nebylo pro něj dost velké. Musil prchat z jednoho domu do druhého a odevšad byl vyhnán kvůli velkému počtu těch, kteří jeho prostřednictvím přijali božské učení a zvláště proto, že jeho mravní chování přinášelo nejkrásnější plody té nejstarší filozofie. Jeho život, jak se říká, odpovídal totiž tomu, čemu učil. Spolupůsobením Boží moci přiváděl nespočet lidí, aby jej napodobovali.

Poněvadž nyní Origenes viděl, že mu stále přibývá žáků a pouze jemu že biskup křesťanské obce svěřil katechetickou školu, považoval vyučování gramatických oborů za neslučitelné s vyučováním božských věd. Bez rozmyšlení se vzdal vyučování v gramatických oborech, které nyní považoval za neužitečné, a věnoval se posvátným vědám. Aby nepotřeboval podporu od jiných po zralé úvaze prodal všechny spisy starých spisovatelů a spokojil se denně se 4 oboly, které mu musil kupující zaplatit (za knihu). Takto se zřekl filozofie, kterou se po mnoha let zaměstnával, a všeho co jej v mládí vábilo. Celý den pilně vyučoval a větší část noci, jak jen to bylo možné při jeho přísném způsobu života, se trvale věnoval studiu svatých Písem. Postil se a dobu spánku ne v posteli, ale na holé zemi omezil na nejmenší míru. Především však dbal oněch evangelijních rad Spasitelových nemít ani dva kabáty ani obuv a nenechat se znepokojovat starostmi o budoucnost. Více než se dalo čekat od jeho věku ochotně snášel neoblečen zimu. Dostal se až na vrchol evangelické chudoby. Jeho nejbližší okolí žaslo nad takovým jednáním. Velmi mnozí, kteří by mu něco ze svého rádi dali za to, že se tak obětuje pro vyučování náboženství, byli z toho velmi smutní. On však nepolevil ve svém umrtvování. Ano, po mnoho let, aniž by jednou použil obuv, chodil bos. Stejně tak po dlouhou řadu let se nenapil vína. Zdržoval se i jiných věcí ne nutných k životu, takže nakonec bylo nebezpečí, že si oslabí či zcela zničí žaludek.

Origenes svým velkolepým příkladem moudrého života přirozeně sváděl mnohé ze svých žáků, aby jej napodobovali. Ano, sami pohané, a to muži vzdělaní a filozofové se účastnili jeho vyučování. Prostřednictvím něho uvěřili upřímně v Boží Slovo a v době tehdejšího pronásledování se tak vyznamenali, že někteří z nich byli zatčeni a zemřeli mučednickou smrtí.

Plutarchus. Není to ovšem ten významný řecký spisovatel Plutarch, který byl učitelem císaře Hadriana a prokurátorem v Řecku a který zemřel kolem r. 120 po Kr.

ORIGENOVI ŽÁCI, KTEŘÍ ZEMŘELI MUČEDNICKOU SMRTÍ

Prvním z nich byl krátce předtím uvedený Plutarchus. Když byl veden na smrt, jen málo chybělo, že by Origena, který zůstal u Plutarcha až do poslední chvíle, zabili jeho spoluobčané, protože se domnívali, že zavinil Plutarchovu smrt. Boží prozřetelnost jej také tehdy zachránila. Po Plutarchovi druhým mučedníkem z Origenových žáků se stal Serenus. Tento osvědčil svou víru ohněm. Z této školy třetím mučedníkem se stal Heraklides a čtvrtým Heron. Heraklides byl ještě katechumenem, Herom před nedávnem byl pokřtěn. Oba byli sťati. Krom těchto z téže školy jako pátý bojovník za víru je ještě jiný Serenus. Velmi statečně snášel mučení a měl být sťat. Z žen Herais jako ještě katechumenka se rozloučila se životem, jak někde Origenes říká, křtem ohněm.

SMĚLÝ ORIGENÚV ČIN

Když Origenes tehdy řídil v Alexandrii katechetickou školu, učinil něco, co velmi svědčí o jeho ještě nezralém jinošském rozumu, stejně však také o jeho víře a zdrženlivosti. Vzal doslovně slova „Jsou obřezaní, kteří se sami obřezali pro nebeské království“ (Mt 19,12), příliš mladý to přehnal a výrok Spasitelův na sobě uskutečnil. Věřil, že takto jednak splní slovo Pána, jednak nebudou mít nevěřící žádný důvod k pomluvě. V tak mladém věku vyučoval totiž náboženství nejen muže, ale i ženy. Myslel si, že se o jeho činu většina jemu svěřených žáků nedozví. Čin, jak si to přál, nebylo možno utajit. Biskup tamní křesťanské obce Demetrius se o tom dozvěděl. Obdivoval Origena pro jeho smělý čin, chválil jeho horlivost a skutečnou víru. Povzbuzoval jej, aby byl dobré mysli, a vyzval jej, aby ještě horlivěji učil. Tak tehdy mínil Demetrius. Nedlouho potom však, když viděl, že Origenes má dobré výsledky a všichni si jej velmi váží, udělal něco, co by neměl udělat. Snažil se totiž v jednom dopise biskupům celého světa vylíčit Origenův čin jako nejvýš převrácený. Podnět k tomu dali vynikající a vážení palestinští biskupové z Caesareje a Jeruzaléma, kteří ho uznali za hodného nejvyšších poct a vysvětili jej na kněze. Když nyní Origenes požíval velké vážnosti, všichni lidé to o něm věděli a vážili si jej pro jeho ctnosti a moudrost, Demetrius, když nic jiného mu nemohl vytknout, vytkl mu, co dávno ve svém mládí učinil, a odvážil se obvinit i ty, kteří Origena povýšili na kněžství. Toto se stalo až později. Tehdy však Origenes v Alexandrii učil ve dne v noci nerušeně všechny, kdo k němu přicházeli a nerušeně se také po celou tu dobu věnoval studiu náboženství a svým žákům. Po 18leté Severově vládě nastoupil jeho syn Antoninus.6 V této době byl jeruzalémským biskupem zmíněný Alexander. Byl jedním z těch, kteří se statečně chovali při pronásledování a Boží prozřetelností zůstali naživu a pro své vznešené vyznání Krista byl: považováni za hodny biskupského stolce. Byl nástupcem Narcisovým na biskupském stolci.

Marcus Aurelius Antoninus Bassianus Caracalla 211-217. Přezdívku Caracalla dostal proto, že nosil dlouhý gallský plášt‘ sešitý z mnoha kusů rozličné barvy.

Adamantius – tak se jmenoval Origenes – byl v Římě, když tam římskou církev řídil biskup Zephyrinus. Jak někde sám říká, přál si vidět prastarou římskou církev. Po nedlouhém pobytu se vrátil zase do Alexandrie. Zde se znovu se vší horlivostí ujal svého katechetického poslání, poněvadž tamní biskup Demetrius jej tehdy ještě k tomu pobízel, ano, skorem prosil, aby tu neúnavně pracoval ku prospěchu bratří

HERACLAS

Origenes viděl, že jeho síly nestačí k důkladnému studiu teologie, k probádání a vyložení svatých Písem a k tomu ještě ke katechetickému vyučování těch, kteří k němu přicházeli a nenechali jej ani chvilku si odpočinout. Vždyť jeden za druhým od rána do večera navštěvovali jeho školu. Proto si je rozdělil a z kruhu svých přátel si vybral za pomocníka Herakla, který dobře znal teologii, byl vzdělaný a znal filozofii. Jemu přenechal první poučení těch, kteří byli ještě vyučováni základům víry, sám si ponechal výuku pokročilejších.

ORIGENOVA HORLIVOST PRO PÍSMO SVATÉ

Origenes se věnoval studiu svatých Písem velmi horlivě a svědomitě. Naučil se i hebrejsky, takže s židovskými původními texty zacházel jako s vlastními. Mimo texty, které se nacházely u Židů a mimo texty sedmdesáti mužů, kteří přeložili svatá Písma (Septuaginta), pátral i po jiných vydáních. A skutečně našel některé jako překlady všeobecné známého Aquily, Symmacha a Thehodotiona. Vypátral je na několika neznámých místech, kde byly již dlouho ukryty, a přinesl je na denní světlo. Poněvadž neznal jejich původce, poznamenal jen to, že je nalezl v Nikopolis vedle Aktia, jiné zase na jiném místě. Ano, k hexaplám žalmů mimo čtyři známá vydání přijal nejen pátý a šestý, nýbrž i sedmý překlad. U jednoho z nich znovu poznamenává, že jej našel v Jerichu v nějakém sudu v době Severova syna Antonina (Caracally). Toto všechno dal do jednoho svazku, rozdělil na verše, položil vedle sebe současně překlad s hebrejským textem a zanechal nám tím rukopisy tak zvané hexaply. Také ještě uspořádal texty Aquily, Symmacha a Theodotiona a překlad Septuaginty do tak zvané tetraply.

SVÉDECTVÍ POHANÚ O ORIGENOVI

O vynikající Origenově znalosti v těchto vědách svědčí i ti řečtí filozofové, kteří v té době žili. V jejich spisech často shledáváme zmínku o tomto muži. Jednou věnují mu svá vlastní díla, jindy zase mu posílají jako svému učiteli k posouzení své vlastní práce. Proč bych měl o tom mluvit, když i Porphyrius,7 který žil na Sicilii ještě v naší době, mu dává takové svědectví? Porphyrius vydal spisy proti nám a snaží se v nich potupit svatá Písma. Při tom uvádí ty, kteří vykládali Písmo. A poněvadž proti věroučným článkům nebyl schopen přinést žádné obvinění, z nedostatku důkazů utíká se k nadávání a urážkám vykladačů, mezi nimi zvláště napadá Origena, o kterém říká že ho poznal v mládí. I když se snaží jej pomlouvat, vlastně jej doporučuje. Jednou když nic jiného o něm nemohl říci, řekne aspoň pravdu. Jindy zase, kde si myslí, že zůstane neodhalen, pomáhá si lží. Jindy zase jej obviňuje, že je křesťanem, jindy zase líčí jeho horlivost pro filozofické vědy. Slyš jeho vlastní slova! „Někteří místo aby se zřekli ubohých židovských spisů, snaží se vykládat Písma tak, aby obhajovala onu cizí sektu a navíc ještě aby schvalovala a chválila její učení. Vždyť i jasná slova Mojžíšova chlubně vydávají za obraz a zbožňují je jako Boží výroky plné skrytých tajemstvích a takovými výklady podlamují soudnost duše“.

O něco dále pak říká Porphyrius: „Druh této nesmyslnosti možno vidět na muži, se kterým jsem se setkal v nejrannějším mládí. Tehdy si získal velkou slávu, stejně tak i nyní svými spisy, které zanechal, je ve velké vážnosti. Myslím tím Origena, jehož věhlas při vyučování sahá velmi daleko. Tento Origenes byl totiž žákem Ammonia, největšího filozofa naší doby. Origenes ve vědeckém poznání měl z vyučování svého učitele velký užitek, co se týče správné životní cesty šel však opačným směrem než Ammonius. Ammonius vychován křesťanskými rodiči, jakmile však začal pěstovat filozofii, záhy jako křesťan začal žít životem odpovídajícím státním zákonům. Origenes naopak vychován pohanskými rodiči jako pohan zabloudil do barbarské tvrdošíjnosti. Tím zneuctil sebe i své dosažené poznatky. Vždyť jeho život byl životem křesťana a tím i protizákonný. Co se týče jeho názorů na věci a božství, podřídil představy Řeků cizím mýtům. Jeho stálým společníkem byl Plato. Spisy Numenia, Kronia, Apollophana, Longina, Moderata, Nikomacha a nejvýznačnějších mužů mezi pythagorovci měl denně v rukou. Také používal spisy stoika Chairona a Cornuta. Od těchto se učil alegorickému výkladu řeckých tajemstev a přenášel je pak na židovské spisy.“

Toto říká Porphyrius ve 3. knize svého spisu proti křesťanům. Co v tomto spisu říká o píli a učennosti Origena, je plně oprávněné. Nemá však pravdu, říká-li, že Origenes přešel od pohanů ke křesťanům a Ammonius8 od pravé úcty k pohanům. Jak jinak to mohl tvrdit, když psal proti křesťanům? Origenes přece, jak jsme dříve uvedli,

zůstal věrný křesťanskému učení, které zdělil od svých předků a Ammonius si nauku božské filozofie uchoval věrně a nezfalšovaně až do konce svého života. To dokazují ještě dnes jeho spisy, kterých si většina velmi váží, jako ku příkladu spis O shodě mezi Mojžíšem a Ježíšem (De consensu Mosi et Jesu) jakož i jiné spisy, které dosud mají přátelé dobra a krásna. Toto budiž zde uvedeno jako důkaz pomluv onoho lháře i jako důkaz bohatých Origenových znalostí, dokonce i jeho znalostí v řeckých vědách. Origenes sám se v jednom dopise hájí proti těm, kteří mu předhazovali jeho horlení pro vědu. ,Když jsem se zcela oddal Božímu slovu poněvadž pověst o mých znalostech se daleko roznesla, přicházeli ke mně jednak heretikové, jednak takoví, kteří studovali řecké vědy, zvláště filozofové. Proto jsem se rozhodl prošetřit si učení heretiků i názory filozofů na pravdu. Činil jsem tak po vzoru Pantaena, který přede mnou byl nemálo zběhlý v oněch vědách, jednak po vzoru Heracla, který je nyní knězem alexandrijské církve. S tímto jsem se setkal u učitele filozofie, u něhož se učil o pět let dříve než já. Ten odložil svůj dřívější šat a oblékl si plášť filozofů a ten si podržel až do dneška! Do dneška rovněž nepřestal horlivě studovat řecké knihy.“ To říká Origenes aby se ospravedlnil, že studuje řecké vědy.

V tu dobu, kdy Origenes dlel v Alexandrii, přinesl jakýsi voják biskupu tamní křesťanské obce Demetriovi a tehdejšímu místodržícímu v Egyptě listy od místodržícího v Arabii, aby mu co možno nejdříve poslali Origena, aby mu vysvětlil své učení. Origenes přišel do Arabie. V krátké době splnil tam účel svého poslání a vrátil se zase do Alexandrie. Brzy na to vypukly v Alexandrii ne bezvýznamné vojenské šarvátky. Uprchl tedy tajně z Alexandrie, poněvadž se mu pobyt zde nezdál dost bezpečný, a odešel do Palestiny, a sice do Caesareje. Tady jej prosili biskupové této krajiny, aby křesťanským obcím přednášel a vykládal svatá Písma, ačkoli ještě nebyl knězem.

To vysvítá i z toho, co jerusalémský biskup Alexander a caesarejský biskup I Theoktistos napsali biskupu Demetriovi, kde hájili Origena. „Ve svém dopise píšeš“, říkají „že nikdy nebylo slyšet a ještě dnes se nestalo, že by laik přednášel v přítomnosti ~biskupů. Nevím, jak můžeš říci takovou nepravdu. Vždyť kde jsou lidé, kteří jsou schopni být svým bratřím užiteční jsou také od svatých biskupů vyzváni přednášet lidu, jako v Lanarde Euelpis z N,eonu v Ikoniu Paulinus z Celsu a v Synadě Theodorus z Attiky. Tito přednášeli našim blaženým bratřím. Je pravděpodobné, že se tak stalo i na jiných místech, ale to my nevíme“. Takové vážnosti požíval zmíněný Origenes nejen u domácích, ale i vzdálených biskupů. Poněvadž Demetrius jej písemně povolal znovu zpět a prostřednictví diakona výslovně trval na jeho návratu do Alexandrie, vrátil se a ujal se svého obvyklého úřadu.

Porphyrius se narodil v Tyru ve Fénicii r. 233 po Kr. Ve 30 letech odešel

do Říma do školy neoplatonika Plotina. Delší dobu se zdržoval také na Sicilii, vrátil se však zpět a zemřel ve vysokém stáří.

Ammonius byl Origenovým žákem.

ORIGENOVA HORLIVOST ŽÁDÁ KNĚŽSKÉ SVÉCENÍ

V této době začal Origenes psát také své komentáře ke svatým Písmům, k čemuž jej všemi možnými námitkami velmi horlivě vybízel Ambrosius. Ambrosius se neomezil jen na slova a prosby, ale také mu pomáhal i finančně. Vždyť Origenes diktoval více než sedmi stenografům, kteří se po určité době střídali. Nemenší počet byl i těch, kteří to předpisovali na čisto, krom několika dívek cvičících se v krasopise. V tom všem mu velmi bohatě finančně pomáhal. Ano, dokonce sám s nepopsatelnou horlivostí se účastnil na této namáhavé práci na svatých Písmech a tím Origena obzvlášť nutil k napsání komentáře.

Mezitím po Urbanovi, který 8 let spravoval biskupství v římské církvi, nastoupil Pontianus. V Antiochii pak Fileta vystřídal Zebenus. V jejich době přijal Origenes, když kvůli nutným církevním záležitostem se odebral do Řecka, na své cestě Palestinou kněžské svěcení v Caesarei od okolních biskupů. Vylíčit pobouření,15 které kvůli tomu nastalo, a rozhodnutí, která představení církví při tom vydali, jakož i všechno ostatní, co Origenes ve svém mládí pro božské slovo udělal, to by si vyžadovalo vlastní knihu. V druhé knize své Apologie, kterou jsem napsal kvůli němu, jsem to dostatečně vyložil.

Biskup Demetrios z Alexandrie svolal synodu biskupů proti Origenovi. Origena zbavil duchovní hodnosti a exkomunikoval jej. Na druhé synodě oznámil toto rozhodnutí. Všichni biskupové až na biskupa z Achaje, Fenicie, Palestiny a Arabie uznali toto rozhodnutí.

EXEGETICKÉ ORIGENOVY KNIHY, KTERÉ NAPSAL V ALEXANDRII

K předchozímu nutno dodat, že Origenes, jak poznamenává v 6. knize svých komentářů k Janovu evangeliu, pět prvních knih napsal za svého pobytu v Alexandrii. Z jeho celého díla o tomto evangeliu se zachovalo jen 22 knih. V 9. knize svých komentářů ke Genesi – vcelku je jich 12 – uvádí dále, že v Alexandrii vypracoval nejen prvních 8 knih, nýbrž i komentář k prvním 25 žalmům a komentář k Nářkům (Jeremiášovým), z něhož se nám zachovalo 5 částí. Zmiňuje se tu také o svých knihách o zmrtvýchvstání. Jsou dvě. Mezitím napsal před svou cestou z Alexandrie též 4 knihy o Základech (De principiis) a za vlády Alexandra v témže městě 10 knih s titulem Stromata. Toto dokazují jeho vlastnoruční poznámky, které připsal na začátku svého díla.

ORIGENŮV SEZNAM KANONICKÝCH KNIH

Při svém výkladu prvního žalmu uvádí Origenes seznam svatých knih Starého Zákona. Doslovně tam píše: „Je třeba poznamenat, že podle tradice Hebreů je 22 knih Starého zákona. Tolik, kolik je písmen.“ Pak o trochu dále pokračuje: Těch 22 knih podle Hebreů jsou: Kniha uváděná u nás pod titulem Genesis má u Hebreů název podle začátku knihy ‚Berešiď – ‚Na začátku‘. Exodus, u Hebreů Vellesmoth, to znamená Jména. Leviticus, u Hebreů Vaicra, to znamená A volal mne. Numeri, u Hebreů Hammisfacodim. Deuteronomium, u Hebreů Ellehabdabarim, což znamená Toto jsou slova. Josua, syn Nauma, hebrejsky Jehošua ben Nun. Soudci a Ruth dohromady v jedné knize pod názvem Sofetim. První a druhá kniha Králů tvoří u nich jeden svazek pod názvem Samuel – Bohem povolaný. Třetí a čtvrtá kniha Králů rovněž v jednom svazku pod názvem Vammelech David – Král David. První a druhá kniha Paralipomenon, u Hebreů v jednom svazku pod názvem Dibre Haiiamim – Deníky. První a druhá kniha Esdráše v jednom svazku pod názvem Esra – Pomocník. Kniha Žalmů, hebrejsky Séfer Thillim, Přísloví Šalamounova, hebrejsky Misloth. Kazatel, hebrejsky Kohelet. Velepíseň hebrejsky Sirhasirim, Izaiáš, hebrejsky Jesaia. Jeremiáš a Nářky s listem v jedné knize, hebrejsky Irmia. Daniel, hebrejsky Daniel. Ezechiel, hebrejsky Ieezkel. Job, hebrejsky Job. Ester, hebrejsky Ester. Mimo tyto uvádí ještě knihy Makabejské pod názvem Sarbet Sarbaneel. Tyto uvádí v dříve uvedeném spise.

V první knize svých komentářů k Matoušovu evangeliu dosvědčuje svou věrnost církevnímu kánonu. Zná jen 4 evangelia. Jeho slova zní: „Podle tradice v Boží církvi pod nebem byly přijaty bez odporu jedině čtyři evangelia. Dozvěděl jsem se, že Matoušovo evangelium, dřívějšího celníka a potom apoštola Ježíše Krista bylo napsáno první a že je napsal pro věřící ze židovství v hebrejském jazyce. Druhé je evangelium Marka, který je napsal podle Petrových kázání. Proto také jej Petr ve svém katolickém listu nazývá svým synem. „Pozdravuje vás spolu vyvolená církev v Babylonu a Marek, můj syn“, píše v tom listu. Třetím evangeliem je evangelium podle Lukáše, bylo potvrzeno Pavlem a napsal je pro věřící z pohanství. Posledním je Janovo evangelium. V 5. knize Výkladů Janova evangelia říká o listech apoštolů toto: „Bůh uznal Pavla za služebníka Nové úmluvy ne pouze slovy, ale svým Duchem. Pavel šířil evangelium od Jeruzaléma až do Illyrika. Nepsal však všem církvím, ve kterých učil. Dokonce i těm, kterým psal, poslal jen několik málo řádků. Petr však, na kterém je zbudována Kristova církev a kterou nepřemohou pekelné brány, zanechal jen jeden uznávaný list. Má být však od něho i druhý list. Je totiž o tom pochybnost. Co mám říci o Janovi, který spočíval na hrudi Pána? Tento nám zanechal jedno evangelium, přiznává však, že by toho mohl napsat více, že by to však svět nemohl obsáhnout (J 21,25). Mimo to napsal o tajemném zjevení s příkazem mlčet a nepsat o hlasech sedmi hromů. Také zanechal jeden list o několika málo řádcích. Možná že napsal i druhý a třetí list. Vždyť ne všichni je považují za pravé. Oba nemají ani 100 řádků.“ Konečně se Origenes ve svých homiliích vyjadřuje o listu Židům takto: „Způsob osaní listu Židům postrádá oné vyjadřovací prostoty vlastní apoštolovi. Sám říká, že není zběhlý v řeči (2 K 11,6), to znamená, ve vyjadřování. List Židům je však psán krásnou řečtinou. To by mohl dosvědčit každý, kdo dovede posoudit rozdíl ve vyjadřování. Kromě toho obsahuje obdivuhodné myšlenky, které nejsou nijak horší než u všeobecně uznávaných spisů apoštolů. S tím musí souhlasit každý, kdo pozorně čte spisy apoštolů“. K tomu krátce na to připojuje: Abych vyslovil svůj názor, myslím, že myšlenky jsou apoštola, vyjadřování a celá skladba že patří někomu jinému, který si zapamatoval, co učitel řekl, zapsal a blíže to osvětlil. Jestliže obec považuje tento list za Pavlův, možno s tím souhlasit. Vždyť ne bez důvodů považovali předkové tento list za Pavlovo dílo. Kdo však list napsal, to ví jen Bůh. Spisovatelé, jejichž spisy se nám zachovaly, jedni jej připisují římskému biskupu Klementovi, druzí autoru evangelia a Skutků apoštolů Lukášovi.“ Tolik o tom.

HERACLAS BISKUPEM V ALEXANDRII

V desátém roce zmíněné vlády (císaře Alexandra Severa) odešel Origenes z Alexandrie do Caesareje a tamní katechetickou školu přenechal Heraclovi. Brzy na to zemřel po 43letém spravování alexandrijské církve biskup Demetrios. Po něm nastoupil Heraclas. V kappadocké Caesareji se tehdy těšil velké vážnosti biskup Firmilianus.

BISKUPOVÉ SI VÁŽÍ ORIGENA

Firmilianus byl Origenovi tak nakloněn, že nejen jej povolal ku prospěchu církví do své provincie, nýbrž také sám k němu cestoval do Judeje a strávil u něho nějaký čas, aby se zdokonalil v božských vědách. Rovněž jeruzalémský biskup Alexander a caesarejský biskup Theoktistos považovali jej takřka celou dobu za svého jediného učitele a dovolili mu, aby vykládal Písmo svaté a učil i ostatním církevním vědám.

PRONÁSLEDOVÁNÍ ZA MAXIMINA

Po 13leté vládě římského císaře Alexandra nastoupil jako císař Maximinus.16 Tento z nenávisti k Alexandrovu domu skládajícího se snad z křesťanů rozpoutal pronásledování. Rozkázal však zabíjet jen představené křesťanských obcí, poněvadž je považoval za původce evangelijního učení. Tehdy vydal Origenes svůj spis o mučednictví a věnoval jej Ambrosiovi a knězi caesarejské obce Protokletovi. Oba se totiž při pronásledování ocitli v nemalém nebezpečí, avšak prý se vyznamenali svým vyznáním Krista. Maximinus však nevládl déle než 3 roky. Origenes tuto dobu pronásledování připomíná v 22. knize svých komentářů k Janovi jakož i v různých dopisech.

Maximinus Thrax 235-238. Po celou dobu jeho vlády bylo pronásledování křest’anů. Podnět k pronásledování zavdalo zemětřesení, které svalovali na křest’any.

FABIANUS OBDIVUHODNÝM ZPŮSOBEM URČEN ZA ŘÍMSKÉHO BISKUPA

Když Gordianus17 převzal po Maximinovi vládu nad římskou říši, nastoupil po Pontianovi, který byl 6 let biskupem římské církve, Anteros. Ten řídil církev jen jeden měsíc. Po něm se stal biskupem Fabianus. Tento Fabianus po Anterově smrti měl současně s jinými přijít do Říma a za svého pobytu zde zázračným způsobem božskou milostí a nebe dosáhl biskupské hodnosti. Jak se totiž ostatní bratří shromáždili k volbě budoucího biskupa, míhali se jim před očima velmi vážení a slavní muži, avšak na Fabiana, který tam také byl, nikdo nepomyslil. Tu slétla najednou, jak se vypráví, s výše holubice a posadila se na jeho hlavu, jako tomu bylo při seslání Ducha Svatého u Spasitele. Na to prohlásil všechen lid jako by veden Duchem Svatým nadšeně jednohlasně, že Fabianus je hoden biskupské důstojnosti, uchopil jej a bez váhání jej posadil na biskupský stolec.

V této době zemřel také antiochijský biskup Zebinos a Babylas se stal jeho nástupcem. V Alexandrii převzal po Demetriovi biskupskou hodnost Heraclas. Tamní katechetická škola byla svěřena Dionysiovi,18 který byl rovněž jedním z Origenových žáků.

Gordianus 238-244.

Dionysius (Veliký) se stal v r. 247/48 alexandrijským biskupem. Pro svůj pevný charakter je nazýván Veliký. Za Deciova pronásledování se zachránil útěkem, za Valeriana poslán do vyhnanství v Libyi. Z jeho spisů se zachovalo jen několik málo zbytků. Zemřel 264/65.

ORIGENOVI ŽÁCI

V době, kdy se Origenes v Caesarei věnoval obvyklému zaměstnání, přicházelo k němu nejen mnoho obyvatel té krajiny, nýbrž i bezpočet žáků z daleka, kteří opustili svou vlast. Mezi nimi víme o velmi znamenitém Theodorovi, o daleko proslaveném biskupovi naší doby Gregoriovi19 a jeho bratru Athenodorovi. Oba se s mimořádnou pílí věnovali řeckým a římským vědám. Origenes jim vléval lásku k filozofii a pohnul je zaměnit své dřívější zaměstnání za studium teologie. Po l5letém styku s ním tak pokročili v teologii, že oba, ač velmi mladí, byli ustanoveni biskupy obcí v Pontu.

Gregorius Thaumaturgos, narozen v Neocaesarei v Pontu. Se svým bratrem Athenodorem byl v Caesarei Origenovým žákem. Zde byli oba bratří získáni pro křest’anství. Brzy po svém návratu do vlasti (r. 238) se stal neocaesarijským biskupem. V Caesarei také kolem r. 270 zemřel.

AFRICANUS

V této době byl slavným také Africanus,20 který napsal spis s názvem „Různé Kestoi „. Existuje také jeho dopis Origenovi, ve kterém zpochybnil jako nepravou a vybásněnou událost se Suzanou u Daniela. Origenes mu na to podrobně odpověděl. Od Africana je ještě Chronografia v pěti knihách, kterou velmi podrobně vypracoval, a zachovala se až do naší doby. V ní říká, že odcestoval do Alexandrie, aby se tu setkal s velmi slavným Heraclem, o němž jsme řekli, že se vyznamenal obzvláště ve filozofii a ostatních řeckých vědách a že obdržel biskupský stolec tamní křesťanské obce. Dále je zachován ještě jiný jeho dopis Aristidovi o rozdílnosti rodokmenu Kristu u Matouše a Lukáše. V něm velmi jasně ukazuje na shodu evangelistů podle zprávy, která se nám zachovala a o které jsem již dříve mluvil na patřičném místě v první knize této práce.

Sextus Julius Africanus (+ po r. 240), narozen v Jeruzalémě. V Alexandrii poslouchal Herakla, byl Origenovým přítelem. Měl rovněž styky s císařem Alexandrem Severem, v jehož službách zřídil v Římě v Pantheonu veřejnou knihovnu.

ORIGENOVY KOMENTÁŘE NAPSANÉ V PALESTINSKÉ CAESAREI

V této době vydal Origenes své komentáře k Izaiášovi a Ezechielovi. Z komentáře k Izaiášovi se zachovalo 30 svazků z třetiny Izaišáe až po podoby čtvernožců na poušti. Z Ezechiela 25 svazků. Krom tohoto nenapsal již žádný komentář k celému proroku. Když se zdržoval v Athénách, dokončil svůj komentář k Ezechielovi a začal komentář k Velepísni. Ten dovedl až k 5. knize. Když se vrátil do Caesareie dokončil toto dílo, které obsahuje 10 knih.

Mám ještě uvádět zde přesný seznam spisů tohoto muže? To by vyžadovalo celou knihu, a já jsem takový seznam uvedl v životopisu našeho současníka svatého mučedníka Pamphila. Když jsme totiž tam ukazovali na Pamphilovu velkou horlivost pro teologii, uvedli jsme také seznam všech Origenových knih a seznam knih jiných církevních spisovatelů. Kdo chce, může z toho podrobně poznat spisy Origenovy, které se zachovaly až do naší doby. Nyní však musím pokračovat ve vyprávění.

BERYLLŮV BLUD

Krátce předtím zmíněný Beryllus, biskup v arabské Bosře, se pokusil zavést církevním pravidlům víry odporující názory. Odvážil se totiž tvrdit, že náš Spasitel a Pán neexistoval před svým příchodem mezi lidi, ani že nemá vlastní božství, nýbrž že v něm přebývá božství Otce. Velmi mnoho biskupů nařídilo proti němu vyšetřování. Mezi jinými byl povolán také Origenes. Origenes si nejprve s ním pohovořil, aby poznal jeho názor. Jakmile však poznal jeho učení, jasně mu vysvětlil jeho blud, přesvědčivě odůvodnil každý článek víry a tím jej přivedl k dřívější pravověrnosti.

Písemná jednání s Beryllem a jednání synody kvůli tomu svolané jsou po ruce. V nich se nacházejí současně také Origenovy otázky na Berylla, pohovory konané v jeho obci a jiné, co tehdy tomu předcházelo. Kromě toho nejstarší občané naší doby vyprávějí ještě stovky jiných věcí o Origenovi. Myslím si však, že to nepatří k tomu, co jsme si předsevzali. Co však je nutné vědět, to možno poznat i z mé obhajoby Origena (Apologia) a svatého mučedníka Pamphila, kterou jsme velmi pečlivě vypracovali kvůli zlomyslným žalobcům.

CÍSAŘ PHILIPPUS21

Po Gordianovi, který spravoval římskou říši plných 6 let, nastoupil Philippus současně se svým synem Philippem. O tomto císaři se povídá, že byl křesťanem a že o poslední velikonoční vigilii se chtěl účastnit s lidmi modliteb v obci. Nebyl mu však tamním biskupem dovolen přístup dříve, dokud se nevyzná ze svých hříchů a nepřipojí se k hříšníkům nacházejícím se v místě, určeném pro kajícníky. Vždyť kvůli mnohým zločinům, kterých se dopustil, kdyby tak neučinil, nikdy by nebyl připuštěn. Císař prý bez odmlouvání to splnil a tím prokázal upřímnost svého bohabojného smýšlení.

Filipus Arab 244-49. Dal zabít mladšího Gordiana.

DIONYSIUS NÁSTUPCEM BISKUPA HERACLA

Ve třetím roce Philippovy vlády zemřel Heraclas. Byl představeným alexandrijské církve 16 let. Biskupskou hodnost po něm převzal Dionysius.

DALŠÍ ORIGENOVY SPISY

Tehdy se pochopitelně stále víc šířila víra a křesťanské učení se těšilo velké svobodě. Více než šedesátiletý Origenes, který dlouhým cvikem získal velkou výmluvnost, musil konečně připustit, aby stenografové psali jeho řeči, které měl před křesťankou obcí. Dříve to nikdy nepřipustil. V této době napsal také 8 knih proti spisu epikurejce Celsa,22 napsaného proti nám podtitulem „Pravdivé učení“. Dále napsal 25 homilií na Matoušovo evangelium a homilie na 12 proroků, z nichž jsme našli jen 25 homilií. Od něho je také list císaři Philippovi, druhý manželce císaře Seveře a mimo to mnoho jiným rozličným osobám. Ty se zachovaly. Mnohé z nich jsme nalezli roztroušeně uchované u různých lidí. Jejich počet je přes sto. Svázali jsme je do jedné knihy, aby byly uchovány před dalším rozptýlením. Konečně Origenes napsal také římskému biskupu Fabianovi a velmi mnoha jiným církevním představeným o své pravověrnosti. Důkazy o tom bys našel v 6. knize námi napsané Obhajoby Origena.

Celsus, filozof z epikurejské školy žil v pol. 2. stol. Napsal pravděpodobně za Marc Aurelia spis „Logos alethés – Pravdivé Slovo“. Sto let zůstal tento spis nepovšimnut, až konečně Origenes na podnět svého přítele Ambrosia vyvrátil všechny jeho námitky proti křest’anství se strany Židů i pohanů.

ROZKOL MEZI ARABY

V této době vystoupili v Arabii23 zase jiní s učením naprosto odlišným od pravdy. Tvrdili, že lidská duše umírá v tomto světě současně s tělem v okamžiku smrti a současně s tělem že se rozpadá, při zmrtvýchvstání že však spolu s tělem oživne. Tehdy byla také svolána významná synoda a Origenes byl na ni znovu pozván. Před celým shromážděním mluvil tak přesvědčivě, že ti co zastávali tento blud, změnili svůj názor.

Arabie – tehdejší území říše na Sinajském poloostrově.

HEREZE HELCESAITŮ

Tehdy vznikl i jiný blud, tak zvaná hereze helcesaitů,24 který však hned po svém vzniku zase zanikl. Origenes se o něm zmiňuje v homilii na 82 žalm, kterou měl před křesťanskou obcí, takto: „V přítomné době kdosi přišel a chlubil se, že může obhájit bezbožný a bohaprázdný názor helcesaitů, kteří teprve před nedávnem povstali v obcích. Chci však vám ukázat, kolik zlého tato sekta tvrdí, aby se nedali strhnout. Z každé části svatého Písma něco vytrhne, něco zase uznává, a to z Písma Starého Zákona i z evangelia. Apoštola (Pavla) však zcela zavrhuje. Hereze říká, že nezáleží na tom, zda křesťan zapře Krista či nikoli; rozumný člověk že v době soužení Krista zapírá ústy, ne však srdcem. Také mají knihu, která podle jejich tvrzení spadla s nebe. Kdo se podle ní řídí a jí věří, dosáhne odpuštění, ale jiné než dává Kristus“. Tolik o tom.

Sekta helcesaitů s rozličnými teosofickými názory vytvořila se z ebionitů. Od této sekty pravděpodobně pocházejí asi z konce 2. st. tak zvané Klementiny.

PRONÁSLEDOVÁNÍ ZA DECIA A ORIGENOVO UTRPENÍ V NĚM

Po 17leté Philippově vládě nastoupil Decius.25 Tento z nenávisti k Philippovi začal pronásledovat křesťanské obce. Za něho zemřel v Í2ímě mučednickou smrtí Fabianus a Cornelius se stal jeho nástupce v biskupském úřadě. V Palestině biskup jerusalémské obce Alexander byl kvůli Kristu postaven před soud místodržícího. Složil však znovu vynikající vyznání a jako velmi vážený stařec, jehož skráně zdobily ctihodné šediny, byl potom uvržen do vězení. Zde po tomto svém krásném a vznešeném vyznání víry před soudem místodržícího zemřel a jeho nástupcem v biskupské důstojnosti v Jeruzalémě byl určen Mazabanes. Stejným způsobem jako Alexander zemřel v Antiochii ve vězení Bybylas, když před tím vyznal svou víru. Po něm.se stal biskupem tamní církve Fabius. Co a kolik nyní však Origenes při tomto pronásledování vytrpěl a jaké bylo z toho východisko, když zlý duch bojoval proti němu všemi prostředky, mocí, lstí a násilím? Obzvláště na něho se vrhl zloduch. Kolik utrpení protrpěl tento muž kvůli Kristovu učení. Jaká to byla muka, když byl připoután za krk v koutu vězení a jeho nohy po několik dní byly v kládě napjaty až do čtvrtého otvoru. Hrozili mu upálením.26 Vše, co mohl proti němu nepřítel vymyslit, to statečně snášel. Soudce přes všechno toto dbal o to, aby jej nezabil. A přece zanechal Origenes pro ty, kteří potřebují útěchu, velmi užitečné spisy. Toto všechno pravdivě a podrobně obsahu,jí velmi četné dopisy tohoto muže.

Decius 250-53.

Origenes toto trpěl v Caesarei v r. 250 jako 65letý. O 4 roky později zemřel v Tyru pravděpodobně na následky mučení. /nar.185 a +253/254/

Byl jednou z největších křesťanských osobností starověku. Na stránkách Revue Theofil přinášíme úryvky z Origenova apologeticky zaměřeného spisu „Proti Celsovi“ (Contra Celsum), v němž se systematicky ohrazuje vůči protikřesťanským výtkám filosofa Celsa, uvedeným v jeho díle „Pravdivé slovo“. Origenes se tak tímto spisem řadí po bok apologetů, jako byli sv. Justin, Athenagoras, Tertullian a další.

origenes-m.jpgBezesporu nejplodnějším spisovatelem křesťanského starověku je Origenes. O jeho životě jsme dost podrobně zpraveni. Narodil se kolem r. 185 asi v Alexandrii. Jeho rodiče již byli křesťany. Mučednická smrt jeho otce (r. 202/203) a v důsledku toho konfiskace veškerého jmění přivedla rodinu do bídy. Origenes pomáhal vyučováním živit sourozence. Vyučoval jako soukromý učitel filozofii i teologii. Příjmy z učitelské činnosti byly pravděpodobné dost velké, když si mohl r. 212 dovolit cestu do Říma, aby uviděl „prastarou římskou církev“. Zde se seznámil s Hippolytem. Když r. 215 císař Caracalla vtrhl do Alexandrie a připravil tam krvavou lázeň zejména filozofům a jejich školám, odešel Origenes se svými přáteli do palestinské Caesareje. Zde na přání biskupaTheoktista a jeruzalémského biskupa Alexandra kázal na křesťanských shromážděních. Kolem r. 217 jej biskup Demetrios povolal zpět do Alexandrie, aby zde učil nakatechetické škole. Elementární katechetiku přenechal svému žákovi Heraklovi a sám vyučuje pokročilé filozofii a teologii. Zvláštní péči věnoval studiu Písma sv. a jeho exegesi. Na své cestě do Řecka, kde měl vyjednávat s tamními bludaři, se na přání svých přátel biskupů dal v Caesareji vysvětit na kněze. Poněvadž se ve své rigoróznosti před tím sám dobrovolně učinil eunuchem[1], jeho biskup Demetrios, když se dozvěděl o jeho vysvěcení, jej po jednání na dvou syno­dách zbavil učitelského úřadu, jeho kněžství prohlásil za neplatné, dokonce iexkomunikoval a vykázal z Alexandrie. S tímto postupem souhlasily i ostat­ní církevní obce s výjimkou církevních obcí v Palestině, Arábii, Fénicii a Achaji. Že neučil v církevním duchu, to mu bylo vytýkáno až později. Po svém odchodu z Alexandrie se natrvalo usadil v Caesareji a založil tu školu podobnou alexandrijské. Za císaře Decia byl pravděpodobně v Caesareji uvězněn a mučen. Zemřel r. 253/254 na následky mučení ve věku 70 let pravděpodobně v Tyru.

Origenes byl již za svého života považován za nejlepšího teologa řecké církve. Žádné jméno v křesťanském starověku nebylo však tak sporné jako jeho. Odvolávají se na něho heretici, učí se od něho pravověrní učitelé. Že Origenes chtěl být pravověrným křesťanem, dokazuje i to, že bludné učení považoval za horší než mravní pochybení. Tuto jeho rozpornost je možné hledat v jeho zálibě pro příliš alegorický výklad Písma i ve vlivu platónské filozofie.

Z jeho přečetných literárních prací uvádíme průřez spisu Proti Celsovi. Je to nejlepší přednicejská apologie.

Origenes napsal tento spis o 8 knihách, když mu bylo více než 60 let, na prosbu svého přítele. Podnět k tomu dal platónský filozof Celsus svým spisem Pravdivé slovo. Byl to pamflet proti křesťanství, napsaný asi o 70 let dříve. Celsus prohlašuje Krista za obyčejného podvodníka a všechno mimo­řádné v Kristově životě za výmysl prvních Kristových přívrženců, a rychlé rozšíření křesťanství přičítá strachu prostých lidí z posledního soudu a pekel­ného ohně. Origenes vyvrací větu za větou tento Celsův spis. Klidně, důstoj­ně s vědomím vědecké převahy, i když jeho důkazy nejsou právě nejpádnější. Pro pravdivost křesťanství se odvolává na četná uzdravení nemocných a na mravní čistotu věřících. I když se Celsův spis nezachoval, máme jeho hlavní části zachovány v tomto Origenově spisu. Spis je napsán kolem r. 248.

Proti Celsovi (Contra Celsum, EP 510-536)

1,2

Kdyby někdo z řecké školy, kterou si dobře osvojil, přešel k nám, ten nejen usoudí, že je pravdou, co věříme, ale bude se snažit nauku lépe poznat a doplnit si, co nám zdánlivě chybí, a tím po způsobu řeckých škol dokáže pravdivost křesťanství.

1,3

Co se týče křesťanů, toto: Římský senát, vládci různých dob, vojáci, lidé i příbuzní těch, kteří uvěřili, vyhlásili křesťanům boj. Křesťanství by bylo přemoženo tolika nepřátelskými nástrahami, kdyby nad ně nevynikalo v síle Boží moci. Ono však zvítězilo nad celým světem, který se proti němu stavěl.

1,4

Kdyby neměli všichni podle obecného mínění zdravý názor na mravnost, nebyli by spravedlivě potrestáni ti, kdo na sebe přivolávají Boží soud. Proto není nic divného, že Bůh zasel do lidských duší to, čemu učil skrze proroky a Spasitele. Nikdo se na Božím soudu nemůže vymlouvat, protože Boží vůle je vepsána do jeho srdce.

1,9

Celsus říká, že někteří křesťané nemluví ani nechtějí, aby se mluvilo o tom, čemu věří. Prý říkají: „Neptej se, ale věř – víra tvá tě zachrání.“ Prý také říkají: „Světská moudrost je špatná, pošetilost však dobrá.“ K tomu je třeba říci: Kdyby všichni kupříkladu zanechali svých povinností, které jim život ukládá, a jen filozofovali, nebylo by pro nikoho nic snazšího než toto. Nechci se chlubit, ale v křesťanství se najde nemálo výkladů toho, čemu věříme, výkladů prorockých obrazů a evangelijních podobenství i nesmírně mnoho jiných výkladů toho, co se předobrazně stalo či bylo ustanoveno. Jestliže je nemožné, aby to všichni znali buď proto, že jim to život nedovo­luje nebo nemají patřičné schopnosti, takže jen někteří se tomu věnují, najde se lepší cesta, která by mohla mnohým pomoci než ta, kterou dal lidem Kristus? Známe mnoho těch, kteří uvěřili a kteří se zbavili špíny špatnosti, ve které se dříve brodili. Co je lepší: Nechat ty, kteří uvěřili bez hledání důvodů, při víře, že hříchy budou potrestány a dobré skutky odměněny či nechat je, aby pohrdali prostou vírou, dokud nenajdou důvody, aby mohli uvěřit? Je známo, že většina těch – až na malé výjimky -, kteří hledali víru rozumovou cestou, nedosáhli toho, čeho dosáhli ti, kteří uvěřili prostou vírou, a zůstávají takovými, jakými byli dříve.

1,11

Když všechno lidské spočívá na víře, není tedy rozumnější věřit Bohu? Což ten, kdo někam pluje, kdo se žení, vychovává děti či zasévá do země semeno, nevěří, že to, co dělá, bude lepší, ač tomu možná bude opačně a někdy tomu tak opravdu je?

1,23

Oč je rozhodně lepší, aby člověk, když vidí krásně uspořádaný řád světa, místo všech těch výmyslů uctíval jednoho Stvořitele jednoho světa, který se mu zcela podrobuje a proto nemůže být dílem mnoha stvořitelů.

1,26

Copak Ježíš mohl v tolika málo letech rozsít po celém světě své slovo a nauku bez Boží moci? Na četných místech našeho světa získal pro svou nauku ne pouze několik Řeků, barbarů, moudrých i prostých, kteří až na smrt zápasili o křesťanství a nezapřeli je, což nikdo neučinil pro jinou nauku. Kdo to vše dobře zváží, uzná, že bez Boha lidé nic dobrého neudělají. Tím spíše to bude možné tvrdit o Ježíši. Bude-li kdo srovnávat dřívější mravy těch, kteří přijali Kristovu nauku, s jejich nynějšími mravy, jakým neváza­nostem, bezprávím a vášním byli oddáni dříve, než podle Celsa a jemu po­dobných bylí oklamáni a přijali nauku podle Celsa lidskému životu zhoub­nou, pozná, že ti, kteří přijali Kristovu nauku, stali se lepšími, šlechetnějšími a vyrovnanějšími, takže někteří z opravdu čisté lásky a čistým srdcem uctívají Boha a zdržují se i dovolených radostí.

1,27

Kdyby někdo šel dále, uvidí, že Ježíš se odvážil i toho, co je nad lidské síly, a čeho se odvážil, toho také dosáhl. Od samého začátku nikdo nemohl zabránit, aby se Ježíšova nauka nerozšířila po celém světě: Ani vládci, ani jejich vojevůdci či jim podřízení správcové, ani kdokoliv, abych tak řekl, z těch, kteří měli jakoukoliv moc, ani ti, kteří vládli ve městech, ani vojá­ci ani prostí lidé. Ty všechny přemohla jeho nauka, poněvadž je Boží naukou, a té nelze odporovat.

1,68

Celsus vycítil, že se bude mluvit o velkých Ježíšových zázracích – o několika jsme mluvili -, a na oko přiznává, že jsou pravdivá uzdravení, vzkříšení z mrtvých či nasycení množství lidí několika chleby a ještě bylo sebráno mnoho drobtů. Podle jeho názoru prý to byla šikovnost apoštolů, říká tedy: „Nuže, uvěříme, že jsi to dokázal.“ Hned však dodává, že totéž činí kouzelníci slibující vždy větší a větší zázraky, a co činí, že se naučili od Egypťanů. … Nikdo z kejklířů však tím, co dělá, nevede k nápravě mravů, ani nevychovává užaslé diváky k Boží bázni a k úctě k Bohu, ani se nepokou­ší přemluvit diváky žít tak, aby byli Bohem ospravedlněni,

2,9

Židům vytýkáme, že Ježíše nepovažovali za Boha, ač o něm na mnoha místech svědčili proroci jako o tom, který má velkou moc i že je Bohem jako Bůh Otcem všech. Tvrdíme však, že jemu Otec řekl: „Učiňme člověka, aby byl našim obrazem podle naší podoby“ (Gn 1,26). Tvrdíme, že Slovo učinilo vše, co mu Otec nařídil. Z mnoha míst v evangeliu je jasné, že ten, který v Ježíši říká: „Já jsem cesta, pravda a život“ (J 14,6), není někdo, kdo by neměl tělo a duši. Toto jsme řekli ne proto, že bychom rozli­šovali Božího Syna a Ježíše. Z Božího řízení se Boží Slovo a duše i tělo Ježíše staly jedním.

2,15

Jestliže evangelisté byli pravdomluvní, ale podle Celsa napsali bajky, nenapsali by, že Petr zapřel nebo že se Ježíšovi učedníci pohoršovali. Kdo by napsal, i kdyby to byla pravda, že se to stalo? Jestliže chtěli poslucha­če evangelia učit pohrdat smrtí, když jde o přiznání se ke křesťanství, s největší pravděpodobností by to bylo asi třeba lidem zamlčet.

2,16

My neříkáme, že Kristus zdánlivě trpěl, aby nebylo lží, nýbrž pravdou i jeho zmrtvýchvstání. Jestliže vstal z mrtvých, kdo skutečně zemřel, tedy skutečně vstal z mrtvých. Kdo by však zdánlivě zemřel, nevstal byl skutečně z mrtvých.

2,20

Celsus se domnívá, že se to stalo po nějakém předchozím Božím rozhodnutí, poněvadž to bylo předpovězeno. My s tím nesouhlasíme. Říká­me, že prorokující nebyl příčinou toho, co se stalo – když předpověděl, co se stane -, ale že to, co se stane, stane se, i kdyby to nebylo předpovězeno, a předpovídajícímu to bylo důvodem, proč to předpověděl. Předpovídající asi předem ví, že ze dvou možností – stát se a nestát se – jedno se stane. Neříkáme, že by záleželo na předpovídajícím, že se něco stane či nestane asi v tom smyslu, jako kdyby řekl: Takto se to stane a ne jinak.

2,50

Smyslem zázraků Krista i jeho učedníků nebylo klamat, ale za­chránit duše. Kdo by řekl, že je dílem klamu, jestliže se život denně stává lepší a špatností denně víc a více ubývá?

2,60

Podle Celsa se některým o tom, co si přáli, aby se stalo, zdálo ve snu a sen považovali za skutečnost. Věřit, že se jim to zdálo ve snu, je ne­rozumné, leda že by neměli zdravý rozum nebo to byli šílenci.

3,27

Ty, který víš, co je napsáno o Aristeovi i co se vypráví o Ježíši, pohleď, co každý z obou i teď učinil pro nápravu mravů a pro úctu k nej­vyššímu Bohu. Mohl bys však věřit, že to, co se uvádí o Ježíšovi, se stalo bez Boha? To nelze říci o Aristeovi Prokonnesijském.

3,29

Boží církve řídící se Kristovou naukou ve srovnání s čistě lidskými shromážděními, s nimiž společně žijí, jsou „jako světla ve vesmíru“ (Flp 2,15). Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v církvi považováni za špatné, jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?

3,51

Kdo hřeší a zvláště kdo nemravně žijí, ty křesťané vylučují ze svého společenství. Ty, kteří se oddali hříšnému životu či jinak se nedůstojně chovají, křesťané oplakávají jako mrtvé pro Boha. Jestliže změnili své cho­vání, přivádějí je zpět jako z mrtvých vstalé. Přece však je přijímají nazpět váhavěji, než je přijímali na počátku. Kteří po vyznání víry klesli, těm nesvěřují žádné řízení a vedení církve.

3,62

Tedy Bůh-Slovo byl seslán, aby se stal takřka lékařem hříšníků. Celsus se ptá: „Proč nebyl poslán k těm, kteří nezhřešili? Což nehřešit je něco špatného?“ Na to odpovídáme: Jestliže Celsus těmi, kteří jsou bez hříchu, rozumí ty, kteří již nehřeší, byl tedy náš Spasitel poslán i k těmto, ale ne jako lékař. Kdyby však těmi bez hříchu rozuměl ty, kteří nikdy ne­hřešili – Celsus nerozlišuje ve své řeči přesně oba výrazy -, odpovídáme na to, že je nemožné, aby člověk nikdy nezhřešil. Toto však říkáme s výjimkou Ježíše jako člověka, protože tento člověk nehřešil (1P 2,22).

5,22

Nikdo nás nesmí podezřívat, že patříme k oněm takzvaným křes­ťanům, kteří v rozporu s naukou Písem odmítají vzkříšení z mrtvých. My neříkáme, že rozpadlé tělo znovu dostane původní podobu, jako mělo dříve, jako nedostane svou dřívější podobu rozpadlé obilné zrno. My však tvrdíme, že jako z obilného zrna vyroste klas, tak i v těle je něco, co se nerozpadá a čím tělo vstane v neporušitelnosti (1K 15,42).

5,23

Je-li třeba to upřesnit, řekneme toto: V obecně chápané lidské přirozenosti něco převyšuje tuto přirozenost. To kdysi učinil Bůh, když povýšil člověka nad tuto lidskou přirozenost a nabídl mu účast na lepší a Bohu bližší přirozenosti a chce, aby takový zůstal, pokud zachráněný svými skutky ukáže, že takovým být chce.

6,10

Charakteristickou vlastností božství je ohlašování budoucích skutečností, což není v lidské moci. Podle výsledku by se dalo soudit, že původcem této předpovědi je Boží Duch.

6,11

Kdyby historie vyprávěla o více takových, kteří se jako Ježíš narodili jako Boží synové, nebylo by mezi nimi velkého rozdílu, protože každý z nich by se prohlašoval za Božího Syna a dovolával se svědectví těch, kdo v něho uvěřili. Tu by bylo na místě ono Celsovo: „I když jedni uvádějí tohoto, druzí onoho, přece všichni mluví stejně: Věř, chceš-li být zachráněn, nebo odejdi“ a podobně. Ježíš však, kterého hlásají po celém světě, přišel k lidskému pokolení jako jediný Boží Syn.

6,62

Celsus tvrdí, že v Bohu není nic z toho, co víme. Jestliže tomu „z toho, co víme“ rozumíme v širším významu, víme mnoho z toho, co je v něm. V něm je totiž ctnost, blaženost, božství. Kdybychom tomu „z toho, co víme“ rozuměli v užším významu – protože všechno, co víme, je méně než Bůh – není absurdní připustit, že Bůh nemá nic z toho, co víme. Co je totiž v Bohu, to převyšuje všechno, co ví nejen člověk, ale i bytost vyšší než člověk.

7,17

Máme-li na mysli u Ježíše to, co učinil jako Bůh, pak tyto skuteč­nosti neodporují představám o Bohu. Jako člověk především vynikal více než každý člověk nejvyšší účastí na jeho Slovu a na jeho moudrosti. Jako moudrý a dokonalý učinil všechno, co bylo třeba učinit pro všechny lidi a rozumové bytosti. Není na tom nic absurdního, že zemřel jako člověk. Jeho smrt byla nejen příkladem smrti pro poslušnost k Bohu, ale byl to též počátek záhuby zla a ďábla, který si podmanil celou zemi.

7,37

Kdo ví, že Bůh je neviditelný a že jsou neviditelné i některé bytos­ti nadané rozumem, neřekne jako ten, který obhajoval vzkříšení: „Jak poznají Boha, když jej nelze smysly postihnout“ nebo „Jak je možno poznat něco, co se vymyká smyslovému poznání?“ Nejen pro dychtivé po poznání, ale i pro prosté lidí je napsáno, že „neviditelné Boží vlastnosti lze poznat od stvoření světa ze stvořených věcí“ (Ř 1,20). Z toho plyne, že lidé zde na zemi mají od věcí smysly poznatelných postupovat až k tomu, co je poznatelné jen rozumem, a nezůstávat jen u toho, co je jen smysly poznatelné.

7,46

„Neviditelné Boží vlastnosti od stvoření světa“, to je ty, které je možné poznat jen rozumem, „lze poznat ze stvořených věcí“. Ti, kdo jdou dále, nezastaví se při hledání toho, co je neviditelné, jen u stvořených věcí ve světě, ale dostatečně jimi poučeni a po jejich pochopení dostávají se až k věčné Boží moci. Stručně řečeno: Dostávají se až k jeho božství. Pochopili, že laskavý Bůh „zjevil pravdu a to, co je o něm známo“ (Ř 1,18-19) nejen těm, kteří mu náležejí, ale i těm, kteří jsou mimo pravou víru a neuctívají ho. Kdo však z těch, kteří se Boží prozřetelností dostali až k poznání takových věcí, dělají něco nehodného tohoto poznání a „potlačují pravdu svou ne­spravedlností“ (Ř 1,18), i po tomto poznání nemohou nalézt u Boha omluvu.

8,12

Ctíme tedy Otce pravdy i Syna jako Pravdu, který má dvě přiro­zenosti. Na základě jedné z nich má stejné smýšlení, jednotu a tutéž vůli jako Otec, takže kdo vidí Syna, který je „odleskem jeho slávy a výraz jeho podsta­ty“ (Žd 1,3), vidí Boha v tom, který je obrazem Boha.

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vyd.

Nie je ľahké pochopiť súčasnú krízu zla v Cirkvi,

ktorá sa niekedy môže zdať ohromujúca.

Benedikt XVI. naznačil, že Tyconiova teológia môže Cirkvi pomôcť pochopiť, ako odhaliť a nakoniec poraziť zlo „falošných bratov“, ktorí sa v nej ukrývajú. Tyconiove postrehy sa rôznym spôsobom prelínajú s fatimským posolstvom. Ak vezmeme do úvahy Benediktove komentáre o Fatime vo svetle tykonskej teológie posledných čias, ponúka sa nám jedinečný pohľad na povahu Cirkvi a anticirkvi počas ich záverečnej konfrontácie.
„Biskupi pod rúškom daru cirkvi robia to, čo podporuje vôľu diabla.“
– Tyconius, „Komentár k Apokalypse“, štvrté storočie
„Antikrist patrí do Cirkvi, rastie v nej a s ňou až do veľkej diskusie, ktorá iniciuje konečné zjavenie.“
– Joseph Ratzinger, „Postrehy k Tyconiovej koncepcii cirkvi“, 1956
„Nie je možné, aby cirkev prežila, ak pasívne odkladá riešenie konfliktu, ktorý roztrháva „telo z dvoch častí“ na koniec vekov.“
– Giorgio Agamben, „Tajomstvo zla: Benedikt XVI. a koniec časov“, 2013
„Veľký teológ“
Počas svojej generálnej audiencie v stredu 22. apríla 2009 pápež Benedikt XVI. urobil pozoruhodný odkaz na neznámeho starovekého kresťanského spisovateľa zo severnej Afriky, Tyconia. Dokonca aj medzi erudovanými učencami a fanúšikmi cirkevnej histórie je meno Tyconius často neznáme. Ak študent pri štúdiu latinských otcov niekedy narazí na zmienku o Tyconiusovi, je to zvyčajne len mimochodom, sotva na druhý pohľad.
Označením Tyconia v ten aprílový deň za „veľkého teológa“ – donatistu, ktorý žil asketickým životom modlitby na púšti a pravdepodobne zomrel oddelený od katolíckej cirkvi[i] – Dúfal Benedikt, že aspoň niektoré duše, ktoré sa snažia pochopiť mätúce skúšky Cirkvi v týchto časoch, sa budú čudovať prečo? Ak si to nikto okamžite nevšimol, bol si Svätý Otec istý, že jeho narážka na Tyconia poslúži ako znamenie, ktoré bude v budúcnosti odhalené a lepšie pochopené?
Pápež Benedikt, ktorý sa prihovoril davu na Námestí svätého Petra, nenápadne upustil od Tyconia náznaky a náznaky, zdalo sa, že ho spomenul len mimochodom, zatiaľ čo svoj prejav zameral na iného pomerne nejasného spisovateľa latinskej cirkvi, Ambróza Autperta:
Autpert sa dostal do kontaktu s výkladom Apokalypsy[ii] nám odkázal Tyconius[iii] … Vo svojom komentári [Tyconius] vidí Apokalypsu predovšetkým ako odraz tajomstva Cirkvi. Tyconius dospel k presvedčeniu, že Cirkev je bipartitné telo: na jednej strane, ako hovorí, patrí Kristovi, ale je tu aj iná časť Cirkvi, ktorá patrí diablovi.[iv]
Benedikt XVI. vo svojej katechéze odovzdal niekoľko význačných ukazovateľov vlastného chápania skutočnej podstaty eschatologickej drámy, ktorá sa v súčasnosti odohráva v Cirkvi. V skutočnosti nie je prehnané povedať, že ktokoľvek, kto nepozná Tyconiov teologický pohľad na knihu Apokalypsa, nie je v konečnom dôsledku schopný pochopiť zdanlivo nevysvetliteľné myšlienky a správanie Benedikta XVI. v reakcii na krízu Cirkvi v našej dobe.
Pre Benedikta poskytuje Tyconiova koncepcia toho, čo sa stane s Cirkvou v posledných časoch, dôležitý „chýbajúci článok“ na pochopenie bezprecedentného momentu v ekonómii spásy, v ktorom Svätý Otec verí, že Cirkev a svet teraz dospeli. a zároveň ponúka pohľad na jeho výnimočne záhadnú „rezignáciu“.
Už v roku 1956 Josepha Ratzingera zaujal africký teológ zo 4. storočia , keď ako mladý začínajúci kňaz a profesor vytvoril a publikoval esej s názvom „Úvahy o Tyconiovej koncepcii cirkvi v ‚ Liber Regularum ‚“.[v] Esej skúma to, čo Ratzinger nazýva „paradox“ Tyconia: „skutočnosť, že človek sa vedome a dobrovoľne stavia mimo akéhokoľvek konkrétneho cirkevného spoločenstva, pričom chce zostať kresťanom a verí, že patrí k pravej Cirkvi. “[vi] V čase, keď Benedikt XVI. predniesol svoje poznámky na audiencii v roku 2009, investoval viac ako polstoročie úvah o Tyconiovom vnímaní osudu Cirkvi v ére Apokalypsy („koniec časov“ ).
Nedá sa neubrániť domnienke, že postranným motívom Benedikta pri zdôrazňovaní tohto „veľkého teológa“ bolo konkrétne pozvať svojich poslucháčov, aby vstúpili do Tyconiovho eschatologického svetonázoru prostredníctvom preskúmania Tyconiovho primárneho existujúceho diela „Výklad apokalypsy“.[vii]
„Čierni aj krásni“ – Falošní bratia v Cirkvi
Tyconiusov výklad, napísaný niekedy okolo roku 390, bol prvým komentárom svojho druhu k poslednej knihe Svätého písma, komentárom, ktorý „formoval latinskú recepciu a interpretáciu Apokalypsy na ďalších osemsto rokov“.[viii] Tyconius v Expozícii postuluje , že „na svete sú dve mestá, jedno od Boha a jedno od diabla, jedno pochádzajúce z priepasti a druhé z neba“.[ix]
Tyconius však nepovažoval svet za úhľadne alebo nápadne oddelený na tieto dve zrejmé časti. Skôr poznamenáva, že existuje ďalšie rozdvojenie: „ľudia diabla sú tiež rozdelení na dve časti, ktoré bojujú len proti jednej. Z tohto dôvodu sa cirkev nazýva „tretia časť“ a falošní bratia ďalšou tretinou a pohanský svet tretinou.[x] Ďalší dôkaz tohto dvojitého zloženia ľudu diabla vidíme, keď Tyconius označuje mesto diabla za Babylon. „Babylon… je zlý,“ píše Tyconius, „či už u pohanov, alebo u falošných bratov.[xi]
Pre Tyconia mesto diabla existuje mimo Cirkvi aj vnútri Cirkvi – nielen medzi pohanmi, ale aj medzi podvodníkmi kresťanmi.
S odkazom na „falošných bratov“ Tyconius hovorí v biblickom zmysle podľa príkladu svätého Pavla[xii] a svätého Jána.[xiii] Tyconius sa teda odvoláva na tajomnú prítomnosť zla v dejinách spásy, ktorá je viditeľná v celom Svätom písme a vrcholí v bipartitnej štruktúre Cirkvi: pozostáva z dvoch odlišných tiel, ktoré koexistujú v tej istej viditeľnej inštitúcii, aj keď sú diametrálne odlišné od seba.
Ako poznamenáva David Robinson, autor úvodu k anglickému prekladu Tyconius‘ Exposition : „Pre Tyconia… existuje ľavá a pravá časť tela Pána. Cirkev je čierna aj krásna, dobrá aj zlá, nepriateľská aj milovaná.“[xiv] Podľa vlastných slov Tyconius vyjadruje toto presvedčenie rôznymi spôsobmi: „v jednom tele sú dve časti: jedna vytrvalá, druhá prestupujúca“;[xv] „dobrí sa miešajú so zlom v cirkvi až do konca vekov“;[xvi] „cirkev nevyvrhne každého zlého človeka, ale [iba] niektorých, aby svetu ukázala, aké bude posledné prenasledovanie. Ale s jednou mysľou toleruje ostatných. Hoci sú duchovne vonku, zdá sa, že sú vo vnútri aktívni“;[xvii] „v kostole sú dve budovy, jedna [postavená] na skale a druhá na piesku“;[xviii] „to sú tí, ktorí sa zdajú byť v cirkvi, ale [naozaj] sú mimo“;[xix] „falošní bratia, ktorí odmietli Krista, vyznávajú ho svojimi ústami, ale svojimi činmi hovoria: Nemáme kráľa okrem cisára“;[xx] a „rúhanie nie je len medzi kráľmi sveta, ktorými sú odsúdení tí vo vnútri [Cirkvi]; ale je to aj v tých, ktorí sú vo vnútri.“[xxi]
Tyconius vníma tento bipartitný typologický spis veľký od začiatku Biblie až do konca – u Kaina a Ábela; v synoch Noeho (Sem a Japeth sú požehnaní, zatiaľ čo Ham je prekliaty); v Izmaelovi a Izákovi; v Ezauovi a Jakubovi; v Júdskom a Izraelskom kráľovstve.
Vzor je prítomný v dvanástich apoštoloch, medzi ktorými je diabol (Judáš).[xxii] Ježiš sa o tom často zmieňuje vo svojom kázaní: burina a pšenica; sieť hodená do mora, ktorá zbiera ryby každého druhu, dobré aj zlé; desať panien, z ktorých päť bolo hlúpych a päť múdrych; ovce a kozy.
V knihe Apokalypsa tento teologický konštrukt prevláda v anjelských vyhláseniach, ktoré boli prednesené každej zo siedmich cirkví, z ktorých všetky poukazujú na prítomnosť prvku v Cirkvi, ktorý je nesvätý.[xxvii]
Neustály stret Cirkvi s diablom je ústrednou témou Tyconiovho komentára, no napriek tomu je obzvlášť zaujatý vojnou vedenou v Cirkvi.
Robinson opäť ponúka pohľad, ktorý je zarážajúci v kontexte súčasnej krízy Cirkvi: „Hlavným záujmom [Tyconia je historický a duchovný konflikt medzi Pánovým telom (cirkvou) a telom diabla, ktoré Tyconius často volá nepriateľské telo. Výraz „anti-cirkev“ je výstižné označenie pre telo diabla, pretože jeho telo sa vydáva za cirkev. Napríklad Tyconius poznamenáva, že Kristova nevesta aj babylonská dievka sú ozdobené zlatom, striebrom a drahými kameňmi. Telo diabla napodobňuje sväté telo Pánovo, aby sa dal zviesť podobnosťou nádhery.“[xxviii]
Tyconius identifikuje toto nepriateľské telo, ktoré sa maskuje vonkajšími ozdobami Cirkvi, pomocou dvoch biblických pojmov, ktoré považuje za vzájomne zameniteľné – „tajomstvo neprávosti“ a „ohavnosť spustošenia“.[xxx] Podľa Tyconia bude táto nespravodlivá, ohavná, nepriaznivá entita plne odhalená až v čase toho, čo Tyconius nazýva veľká discessio , latinské slovo, ktoré použil svätý Hieronym vo svojom preklade 2. Tesaloničanom 2:3 na to, čo sv. Pavol v gréčtine nazýva ἀποστασία: ápostasía
„Ne quis vos seducat ullo modo quoniam nisi venerit discessio primum et revelatus fuerit homo peccati filius perditionis – Nech vás nikto nijakým spôsobom nezvedie : lebo ak [ a človek hriechu nebude prvý, buď zjavený, syn zatratenia.“
Mnohé anglické preklady prekladajú toto slovo ako „odpadlíctvo“ alebo „vzbura“. Latinský výraz má jasne význam „odpadnutie“ alebo „oddelenie“. Až v čase „odpadnutia“ bude bipartitný stav sveta – dve mestá, jedno Božie a jedno diablovo – úplne odhalený a zobrazený v tom, čo bude v skutočnosti „tripartitné“ rozdelenie – pravá Cirkev, falošná cirkev a pohanský svet.
Tyconius vysvetľuje: „Skôr ako dôjde k ‚odpadnutiu‘, každý je považovaný za Boží ľud. Keď dôjde k ‚odpadnutiu‘, potom sa objaví tretia časť Božieho ľudu;[xxxi] „lebo po jednote bude v poslednom zápase ďalšie oddelenie.“[xxxii]
Pre Tyconia je rozdiel medzi pravou Cirkvou a falošnou cirkvou konečne zjavný až vtedy, keď dôjde k „veľkému odpadnutiu“. „Až v tejto apostázii bude zjavený pravý Boží ľud, pravá časť Pánovho tela.“[xxxiii]
Komentár k Apokalypse 8:12, ktorý znie:
A štvrtý anjel zatrúbil na trúbu a tretina slnka a tretina mesiaca a tretina hviezd bola udretá, takže sa zatmila tretina a tretina deň by sa javil ako noc,[xxxiv]
Tyconius píše:
Slnko, mesiac a hviezdy sú kostol, ktorého tretia časť bola zasiahnutá. „Tretí“ je označenie, nie množstvo. V kostole sú totiž dve časti, jedna denná a druhá noc…Preto bolo zasiahnuté, aby sa ukázalo, ktorá je tretia časť dňa a tretia časť noci, ktorá je Kristovou časťou a ktorá je diablovou časťou. On [apoštol Ján] nepovedal: ‚bolo to zasiahnuté a zatmelo sa‘, ale preto, aby sa to zatmelo a objavilo sa , pretože sa to nezdalo ako [noc v okamihu, keď bola zasiahnutá. Ale bolo zasiahnuté, to znamená, že bolo odovzdané svojim vlastným túžbam, za týmto účelom: aby sa ich hriechy stali hojnejšími a extrémnejšími, aby boli odhalené v pravý čas.[xxxv]
Aby som to zhrnul: Tyconius zastáva názor, že na svete sú dve mestá, jedno Božie a druhé diablove, a občas hovorí o oboch mestách ako o bipartitných. Napriek tomu Tyconius nerozdeľuje ľudstvo na štyri časti. Ako bolo uvedené vyššie, v skutočnosti si predstavuje ľudstvo len ako tripartitu. Je to preto, že hovorí o „falošných bratoch“ (jednej z troch častí), ktorí spadajú do oboch kategórií v rôznych časoch.
Zdá sa, že falošní bratia sú súčasťou Božieho mesta, ktorým je Cirkev, ale v skutočnosti patria diablovi. Duchovne obývajú mesto Babylon, aj keď to nie je navonok rozpoznateľné. Až keď bude Cirkev „zasiahnutá“[xxxvi] v dôsledku discessio – veľkého „odpadnutia“ alebo „odpadnutia“ – budú „falošní bratia“ úplne „odhalení“ a „odhalení“ (pôvodný význam gréckeho slova apokalyptein ). Až potom sa pravá a falošná cirkev konečne výrazne rozlíšia.
Zdá sa, že praví veriaci opúšťajú Cirkev
Tyconius ďalej tvrdí, čo je pravdepodobne najpútavejším detailom v celom jeho komentári. Vyhlasuje, že diskusia o posledných časoch sa uskutoční spôsobom, ktorý úplne prevráti konvenčné chápanie tohto pojmu.
Verní kresťania zvyčajne predpokladajú, že „odpadnutie“ – „oddelenie“, „odchod“ – bude vyvolané húfmi ľudí, ktorí „opustia“ Cirkev, čo je masívny exodus neveriacich. Definícia „apostázie“ v Katechizme Katolíckej cirkvi – „úplné zavrhnutie kresťanskej viery“ – takúto myšlienku jasne vyjadruje.
Pre Tyconiusa je však opak pravdou. Tyconius chápe, že veľké „odpadnutie“ posledných čias nebude spôsobené tým, že neverní ľudia opustia Kristovu nevestu, ale skôr tým, že sa Kristova nevesta odtiahne od tých, ktorí sú v nej neverní. Inými slovami, pre Tyconia to nie sú neveriaci, ktorí „odpadnú“, ale skôr praví veriaci, ktorí sa stiahnu od zla v Cirkvi. Vskutku paradoxný obrat.
Pre Tyconia je to nový Izrael, kto musí odísť na svoj nový exodus. Sama pravá Cirkev spôsobí veľké odpadnutie ako cestu spásy[xxxvii] od jej nepriateľov. V skutočnom zmysle pravá Cirkev vytlačí apostázu na svetlo, pretože telo diabla, prítomné vo falošných bratoch obývajúcich Cirkev, už je a vždy bolo odpadlíkom. Táto skutočnosť bola iba zatajená.
Vo vysvetľovaní Apokalypsy 16:19, ktorá začína: „A veľké mesto bolo rozdelené na tri časti,“ Tyconius hovorí: „Toto veľké mesto sú úplne všetci ľudia, každý, kto je pod nebom, ktorý bude rozdelený na tri časti, keď cirkev je rozdelená, čo má za následok, že pohania sú jednou časťou; a ‚ohavnosť spustošenia‘, ďalší; a cirkev, ktorá vyjde z jej stredu, tretia.“[xxxviii] A znova, v komentári k Apokalypse 18:4, „A počul som iný hlas z neba, ktorý hovoril: Vyjdite z neho, ľud môj, aby ste nemali účasť na jeho hriechoch a aby vás nezasiahlo. jej rany,“ píše Tyconius: „Tu [apoštol Ján] plnšie ukazuje, že Babylon pozostáva z dvoch oddelených častí, vonkajšej a vnútornej, z ktorých odídu aj svätí ľudia, ktorí boli jasne varovaní Bohom.[xxxix]
Ako píše Antonio Socci vo svojej analýze Tyconiovej teológie: „Latinské slovo discessio znamená oddelenie alebo rozdelenie, čo znamená veľké rozštiepenie alebo rozrezanie na dve časti. Má to tiež pocit stiahnutia sa.“[xl] Toto stiahnutie je jasne to, čo Tyconius vyvodzuje zo zjavení, ktoré dali Boží anjeli svätému Jánovi Apoštolovi – že rozštiepenie bude výsledkom stiahnutia.
Kristova mystická nevesta sa vymaní z „tajomstva neprávosti“ práve preto, aby odhalila zlo zahalené v jej vnútri, aby ho mohla následne poraziť. „V konečnom prenasledovaní vyjde najavo a bude odhalené ‚tajomstvo neprávosti‘, ktoré bolo zadržiavané a skryté v cirkvi.[xli] Toto tajomstvo nezákonnosti dosiahne svoj zenit a včlení sa do postavy Antikrista, ako vysvetľuje Tyconius: „Je potrebné, aby sa Antikrist zjavil v celom svete a aby bol všade prekonaný rovnakým spôsobom. pri cirkvi… Ale teraz je skrytý v cirkvi.“[xlii]
Ako dôsledok toho, že sa pravá Cirkev vymanila z anticirkvi, Tyconius tvrdí, že Telo Kristovo bude so všetkými zámermi a účelmi aktivovať a iniciovať jej vlastnú vášeň.
Tyconius píše: „Skôr ako dôjde k ‚odpadnutiu‘ [2 Sol 2:3], každý je považovaný za Boží ľud. Keď dôjde k ‚odpadnutiu‘, potom sa objaví tretia časť Božieho ľudu.“[xliii] Robinson poznamenáva: „Svätí vytrvajú a verne budú kázať Božie Slovo a falošní bratia budú odhalení, keď sa obrátia a budú prenasledovať cirkev: ‚tí, ktorí sú v spolku s diablom, hoci hovoria, že sú kresťania, budú bojovať proti kostol.’“[xliv] Robinson takto uzatvára: „Prenasledovanie konečne a úplne odhaľuje totožnosť svätých a falošných bratov.[xlv]
Satanovým vyvoleným nástrojom: Biskupi
V tomto bode je prirodzená otázka: Či v čase predurčeného odpadnutia veriaci okamžite spoznajú falošných bratov, akí sú, a prerušia s nimi vzťah, alebo budú praví veriaci presvedčení, aby zostali v spojení s podvodníkmi, počúvať ich a nasledovať ich príklad? Ako budú falošní bratia oklamať ľudí, aby dôverovali ich vedeniu? Tyconius je v tomto bode jednoznačne dôrazný: títo falošní bratia sa často nachádzajú medzi predstaviteľmi Cirkvi, biskupmi.
Keď Tyconius odsudzuje pokrytectvo biskupov, podáva správu o „druhej šelme“ predstavenej v Apokalypse 13:11: „A videl som ďalšiu šelmu vystupovať z krajiny. A mal dva rohy podobné baránkovým rohom a hovoril ako had.“ Tyconius kritizuje:
Baránok pokračuje, keď had tajne vloží svoj jed [do neho]. Lebo keby hovoril otvorene ako had, nebol by podobný baránkovi. Teraz sa pretvára na baránka, cez ktorý [prestrojenie] útočí na bezpečného baránka. Hovorí za Boha, cez ktorý [prestrojenie] odvracia od cesty pravdy tých, ktorí hľadajú Boha. Preto Pán povedal: ‚Dajte si pozor na falošných prorokov, ktorí k vám prichádzajú v ovčom rúchu, ale vnútri sú draví vlci.‘[xlvi]
Tyconius uzatvára túto pasáž jedným zo svojich najpreslivejších postrehov: „Biskupi pod rúškom daru cirkvi robia to, čo podporuje vôľu diabla.“[xlvii] Biskupi ponúkajú šelme dyhu baránka, zatiaľ čo ona ich používa ako náustky pre svoju agendu.
V inej pasáži Apokalypsa sv. Jána pokračuje: „A videl som troch nečistých duchov [vychádzať] z úst draka a z úst šelmy az úst falošného proroka .[xlviii] Tyconius poznamenáva: „Pre draka, teda diabla; a šelma, telo diabla; a falošní proroci, čiže biskupi tela diabla, sú jeden duch.“ [xlix]
Okrem toho Tyconius vyhlasuje, že „trón šelmy je jeho cirkev“, [l] kvôli duplicitným biskupom, ktorí budú pod jeho vplyvom. Títo zradní biskupi dajú tvar a formu diablovmu telu – falošnej cirkvi – dokonca aj vtedy, keď sa pravá Cirkev od nej odlúči.
Vášeň Cirkvi
Keď však bude uzákonené odpadnutie, Kristova nevesta (pravá Cirkev) bude bojovať nielen s falošnými bratmi, ale aj s pohanským svetom, ktorý sa spojí s falošnými bratmi v otvorene zjednotenom démonickom fronte: „Celému telu diabla to Boh dovolil.“[li] V mysli Tyconia však niet pochýb o konečnom výsledku pre Cirkev: „posledné prenasledovanie ju očistí až po siedmu trúbu“, ktorá bude znamenať „príchod Pána“.[lii] To bude „cirkev budúceho času, keď so zlými, ktorí sú už oddelení od stredu, budú s Kristom vládnuť len dobrí“.[liii] Tyconius si je teda istý, že „cirkev posledných čias, či už v jej biskupoch, alebo v jej ľuďoch, nie je v žiadnom prípade schopná zahynúť“.[živ]
Hoci bude prenasledovaná, ako jej Ženích, a dokonca sa bude zdať porazená, nemôže byť natrvalo zničená. Má účasť na Božskom živote Ženícha. Okrem toho zvíťazí nad Antikristom a nakoniec porazí falošnú cirkev. Napriek tomu si Tyconius nerobil žiadne ilúzie o závažnosti tohto konečného konfliktu. V časti, ktorá môže byť najjasnejšia a najčistejšia v celej svojej Expozícii , keď Tyconius kreslí paralelu medzi Kristom a Jeho Cirkvou, zdôrazňuje ich vzájomné prepojenie:
To, čo hlava raz trpela, teraz trpí skrze svoje údy, keďže sa obliekol do svojej cirkvi, a cirkev je denne zabíjaná pre Krista, aby s ním žila naveky. Nikto by si nemal myslieť, že iba apoštoli zomreli za Krista a že teraz ustalo mučeníctvo a že prenasledovatelia nie sú v cirkvi. Lebo je potrebné, aby Syn človeka vždy išiel „do Jeruzalema… veľa trpieť od starších, veľkňazov a zákonníkov, aby bol zabitý a po troch dňoch vstal z mŕtvych“.[lv]
V tomto vrcholiacom prenasledovaní, keď falošní bratia a pohanský svet neúnavne útočia na Cirkev, dosiahne zmiešanie utrpenia medzi Ježišom a Jeho tajomným telom a nevestou svoj vrchol: „V nej Pán dokončuje, čo začal. Preto v nej prijíma, čo dal, a je korunovaný v nej, ktorú korunuje. Lebo nič nerobí ani nemá bez svojho tela.“[lvi] Ježiš dal svoj život za svoju nevestu, Cirkev. Na konci časov sa pre Neho vydá tak, ako nikdy predtým. Tak ako Ježiš oslávil svojho Otca svojou sebaobetou a Jeho Otec Ho oslávil slávou, ktorú mal s Ním Jeho Syn pred začiatkom sveta,[lvii] takže aj konečná sebaobeta Cirkvi bude jej vrcholným momentom úplného odovzdania sa Kristovi a On ju na oplátku korunuje. On a Jeho Nevesta budú potom dokonale jedno vo svojom vzájomnom darovaní sa.
Tyconius, Fatima a veľké odpadlíctvo
Vo svetle tykonskej teológie nadobúdajú rôzne komentáre Benedikta XVI. o význame fatimského posolstva nový význam. Ukazuje sa, že Benedikt XVI. chápe Fatimské posolstvo v kontexte Tyconiovho tvrdenia, že najväčším zlom pre Cirkev v posledných časoch je zlo skryté v nej.
Počas púte Benedikta XVI. do Fatimy v máji 2010 sa reportér opýtal Svätého Otca:
Vaša Svätosť, aký význam pre nás dnes majú fatimské zjavenia? V júni 2000, keď ste vo vatikánskej tlačovej kancelárii prezentovali text tretieho tajomstva, sme tam boli viacerí aj naši bývalí kolegovia. Dostali ste otázku, či by sa posolstvo dalo rozšíriť, okrem útoku na Jána Pavla II., aj na iné utrpenia zo strany pápežov. Je podľa vás možné zahrnúť do tejto vízie utrpenie dnešnej Cirkvi?[lviii]
Vzhľadom na to, že Svätá stolica v podstate zatvorila dvere k tretiemu fatimskému tajomstvu, Benediktova odpoveď bola len omračujúca. Teraz ho možno vnímať aj ako „tykonského“:
Popri tejto veľkej vízii pápežovho utrpenia, ktorú môžeme v prvom rade odkázať na pápeža Jána Pavla II., sú naznačené skutočnosti týkajúce sa budúcnosti Cirkvi, ktoré sa postupne formujú a sú evidentné. Je teda pravdou, že okrem momentu naznačeného vo vízii je tu zmienka o potrebe zanietenia Cirkvi, ktorá sa prirodzene odráža v osobe pápeža, no pápež stojí za Cirkvi a tak sú to ohlasované utrpenia Cirkvi.
Pán nám povedal, že Cirkev bude neustále trpieť rôznymi spôsobmi až do konca sveta… Čo sa týka nových vecí, ktoré dnes môžeme nájsť v tomto posolstve, je tu aj skutočnosť, že útoky na pápeža a Cirkev nepochádzajú len zvonku, ale utrpenia Cirkvi pochádzajú práve z vnútra Cirkvi, z hriechu existujúceho vo vnútri Cirkvi. Aj toto je niečo, čo sme vždy vedeli, ale dnes to vidíme skutočne desivým spôsobom: že najväčšie prenasledovanie Cirkvi nepochádza od jej vonkajších nepriateľov, ale pochádza z hriechu vnútri Cirkvi.[lix]
Keď Benedikt uvádza, že vízia trpiaceho pápeža „môže“ odkazovať „v prvom rade“ na Jána Pavla II., naznačuje, že vízia odkazuje na iného pápeža, alebo prinajmenšom, že sa neobmedzuje len na Jána Pavla II.
Ďalej, ak to, čo bolo deťom ukázané, stále zahŕňa „budúcnosť Cirkvi“, potom odhalenie Tretieho tajomstva rozhodne neskončilo a skončilo. Udalosti, na ktoré poukazuje Tretie tajomstvo, „postupne nadobúdajú tvar a sú evidentné“.
Benediktovým najviac teologickým vyjadrením však bola jeho poznámka o vízii označujúcej vášeň Cirkvi. Podľa Benediktovho hodnotenia bolo zjavenie trom malým deťom z Fatimy v prvom rade o tejto vášni – o nadchádzajúcom utrpení Cirkvi, ktoré sa ešte len rozvinie a „odzrkadlí sa v osobe pápeža“. A odkiaľ budú pochádzať útoky, ktoré spôsobujú túto vášeň? Potvrdil: „Práve zvnútra Cirkvi.
Okrem týchto poznámok z roku 2010 sú komentáre vtedajšieho kardinála Ratzingera v rozhovore pre časopis Jesus z roku 1984 tiež plné importu:
Reportér: „Kardinál Ratzinger, prečítali ste si to, čo sa nazýva Tretie fatimské tajomstvo: to, ktoré sestra Lucia poslala pápežovi Jánovi XXIII. a ktoré si pápež neželal zverejniť a odovzdať do vatikánskych archívov?
Ratzinger: „Áno, čítal som to.“
Anketár: „Prečo to nebolo odhalené?“
Ratzinger: „Pretože podľa úsudku pápežov nepridáva nič (doslova: ‚nič iné‘) k tomu, čo musí kresťan vedieť o tom, čo pochádza zo Zjavenia: tj radikálnu výzvu na obrátenie; absolútny význam histórie; nebezpečenstvá ohrozujúce vieru a život kresťana, a teda aj sveta. A potom dôležitosť „novissimi“ (posledné udalosti na konci času). Ak sa to nezverejní – aspoň zatiaľ – je to preto, aby sa náboženské proroctvo nepomýlilo s hľadaním senzácií (doslova: „za senzáciami“).
Ale veci obsiahnuté v tomto „treťom tajomstve“ zodpovedajú tomu, čo bolo ohlásené v Písme a bolo povedané znova a znova v mnohých iných mariánskych zjaveniach, predovšetkým vo Fatime, v tom, čo je už známe z toho, čo obsahuje jeho posolstvo.“ [lx]
Pri analýze Ratzingerových komentárov jeden autor tvrdí:
Keď kardinál Ratzinger hovoril o nebezpečenstvách pre vieru a život kresťana, odvolával sa na iné mariánske zjavenia a odvolával sa na Sväté písmo – že to, čo je v treťom tajomstve, zodpovedá Písmu. Zodpovedá [tiež] tomu, čo sa znova a znova spomínalo v mnohých iných mariánskych zjaveniach.
Keď sa odvoláva na Písmo, špecifikuje eschatologické texty Písma, keď použil túto frázu v taliančine, i novissimi [“posledné veci”]. Niektorí sa dosť nečestne pokúšali tvrdiť, že keď hovoríme o „posledných veciach“, hovoríme o smrti, súde, nebi a pekle – o štyroch posledných veciach. Ale to zrejme nie je to, o čom hovoril kardinál Ratzinger; to nie je možno to, o čom Panna Mária hovorila. Ak sa chceme dozvedieť o posledných štyroch veciach, stačí, aby sme nahliadli do katechizmu; je to tam veľmi jasne uvedené. Panna Mária nezostúpila z neba, aby odovzdala jednoduchú lekciu katechizmu.
Keď kardinál hovoril o posledných veciach, mal na mysli to, čo sa podľa proroka Daniela nakoniec stane. Odvolával sa na posledné časy – posledné veci; alebo ako by sme povedali po grécky, eschata. Eschatologické veci, eschatologické texty Písma. Toto je tretie tajomstvo[lxi]
Pri hodnotení iných posolstiev Preblahoslavenej Panny Márie z miest zjavenia schválených Cirkvou sa dá s týmto autorom súhlasiť. Okrem toho dvaja kardináli, ktorí si osobne prečítali Tretie tajomstvo, dávajú tomuto názoru ďalšiu dôveru.
Po prvé, kardinál Oddi, osobný priateľ pápeža Jána XXIII., ktorý s ním o tomto tajomstve hovoril, v roku 1990 povedal talianskemu novinárovi: „To [tretie tajomstvo] nemá nič spoločné s Gorbačovom. Presvätá Bohorodička nás varovala pred odpadlíctvom v Cirkvi.“ [lxii]
Po druhé, kardinál Ciappi, osobný pápežský teológ pápežov Jána XXIII., Pavla VI., Jána Pavla I. a Jána Pavla II., v oznámení istému profesorovi Baumgartnerovi v Salzburgu prezradil: „V treťom tajomstve je okrem iného predpovedané veci, že veľké odpadnutie v Cirkvi začne na vrchole.“[lxiii]
Alberto Cosmedo Amaral, biskup z Fatimy v rokoch 1972–1993, prikývol rovnakým smerom – apostázou – keď v roku 1984 na Technickej univerzite vo Viedni potvrdil:
Tajomstvo Fatimy nehovorí ani o atómových bombách, ani o jadrových hlaviciach, ani o raketách Pershing, ani o SS-20. Jeho obsah sa týka len našej viery. Stotožniť Tajomstvo s katastrofickými oznámeniami alebo s jadrovým holokaustom znamená deformovať význam správy. Strata viery kontinentu je horšia ako zničenie národa; a je pravda, že viera v Európe neustále ubúda. [lxiv]
Ako posledné potvrdenie tejto perspektívy otec Gabriel Amorth, bývalý hlavný exorcista Ríma, ktorý osobne poznal pátra Pia dvadsaťšesť rokov, poskytol takmer identické overenie, ktoré pripisoval veľkému kapucínskemu svätcovi a mimoriadnemu mystikovi. Tu je časť jeho výmeny so španielskym autorom José María Zavalom počas rozhovoru v roku 2011:
„Odpusť mi, že som trval na treťom fatimskom tajomstve: Súvisel to teda páter Pio so stratou viery v Cirkvi?“
Fr. Gabriele zvraští obočie a vystrčí bradu. Zdá sa, že je veľmi dotknutý.
„Naozaj,“ hovorí, „jedného dňa mi páter Pio veľmi smutne povedal: „Vieš, Gabriele? Je to Satan, ktorý bol uvedený do lona Cirkvi a vo veľmi krátkom čase bude vládnuť falošnej Cirkvi.“
‚Och ​​môj Bože! Nejaký druh Antikrista! Kedy ti to prorokoval?‘ Pýtam sa [Zavala].
‚Muselo to byť asi v roku 1960, keďže vtedy som už bol kňazom.‘
„Preto mal Ján XXIII takú paniku ohľadom zverejnenia tretieho fatimského tajomstva, aby si ľudia nemysleli, že je protipápežom alebo čo to bolo…?“
Mierny, ale vedomý úsmev zvlní pery otca Amortha.
„Povedal vám páter Pio ešte niečo o budúcich katastrofách: zemetraseniach, záplavách, vojnách, epidémiách, hlade…? Narážal na tie isté rany, ktoré sú prorokované vo Svätom písme?‘
„Na ničom takom mu nezáležalo, akokoľvek boli strašné, okrem veľkého odpadnutia v Cirkvi. Toto bol problém, ktorý ho skutočne mučil a za ktorý sa modlil a obetoval veľkú časť svojho utrpenia, ukrižovaného z lásky.“
„Tretie fatimské tajomstvo?“
„Presne tak.“ [lxv]
Čo má chronologicky a teologicky spoločné „veľké odpadnutie od viery“ s „ i novissimi “, o ktorom hovoril Ratzinger? Je to ich základný kameň. Svätý Pavol vo svojom Druhom liste Tesaloničanom potvrdzuje, že veľké odpadnutie od viery je spúšťacou udalosťou pre začiatok „posledných vecí“, ktoré odomykajú dvere pre príchod „syna zatratenia“/ „nezákonného“ / „Antikrist“.[lxvi] Po uvedení do pohybu už niet cesty späť. Svet a celé ľudstvo sa dostanú do kolízie s osudom.
Rezignácia a „biskup oblečený v bielom“
Uvažujme teda aspoň o niektorých prvkoch, ktoré mal pred sebou pápež Benedikt XVI. Ako kardinál už potvrdil, že tretie fatimské tajomstvo sa týka „posledných vecí“ a viaceré spoľahlivé zdroje potvrdili, že sa vzťahuje konkrétne na veľké odpadnutie od viery. Ak Benedikt prijme Tyconiusovu interpretáciu toho, ako toto odpadnutie začína a pôsobí z tohto uhla pohľadu, nemôže to vrhnúť svetlo na jeho bizarnú a kontroverznú „rezignáciu“? Môže byť jeho rozhodnutie „odstúpiť“ v roku 2013 výsledkom rozlúštenia tretieho tajomstva z úplne jedinečného pohľadu, ovplyvneného jeho štúdiom Tyconia? Považuje teológiu Tyconia za neoddeliteľne spätú s Máriiným posolstvom vo Fatime? A ak áno, uvedomil si, že ako pápež
S týmito otázkami sa pozrime nanovo na časť Tretieho tajomstva (prepísaná samotnou sestrou Luciou), ktorá sa týka pápeža:
A videli sme v nesmiernom svetle, ktorým je Boh: „niečo podobné tomu, ako sa ľudia objavujú v zrkadle, keď pred ním prechádzajú“ biskupa oblečeného v bielom – „mali sme dojem, že je to Svätý Otec“. Iní biskupi, kňazi, rehoľníci a rehoľníčky stúpali na strmý vrch, na vrchole ktorého bol veľký kríž z nahrubo otesaných kmeňov ako z korkového stromu s kôrou; predtým, ako tam Svätý Otec prišiel, prešiel veľkým mestom napoly v ruinách a napoly trasúcim sa zastavujúcim krokom, sužovaný bolesťou a smútkom, modlil sa za duše mŕtvol, ktoré stretol na svojej ceste.[lxvii]
Antonio Socci, ktorý sa zamýšľa nad víziou sestry Lucie, navrhuje, aby „biskup oblečený v bielom“ a „Svätý Otec“ mohli byť v skutočnosti dve odlišné osoby. Provokatívne sa pýta: „Hovorí…to ‚tajomstvo‘, ktoré má v strede dve postavy – ‚biskupa oblečeného v bielom‘ a starého pápeža – k nám o súčasnosti? Kto sú tieto dve postavy?“[lxviii] Ďalej Socci zaznamenáva skutočne ohromujúci vývoj: „12. mája 2017 vo Fatime sám pápež Bergoglio povedal, že je ‚biskupom oblečeným v bielom‘.“ [lxix]
Myšlienka, že vízia odkazuje na dvoch rôznych ľudí, nie je nepravdepodobná. Samotná sestra Lucia poskytuje dvojnásobné objasnenie identity „biskupa oblečeného v bielom“. Svoje popisné postrehy dala dokonca do úvodzoviek, aby ich ohraničila.
Pôvodný portugalský dokument používa dve sady úvodzoviek (použité aj v anglickom preklade vyššie) bezprostredne pred slovom „biskup v bielom“ a bezprostredne po ňom.
Po prvé, sestra Lucia hovorí, že ona a jej dvaja mladí spoločníci videli vzhľad „biskupa“ ako „niečo podobné tomu, ako sa ľudia javia v zrkadle, keď pred ním prechádzajú“. Potom povedala: „Mali sme dojem, že to bol Svätý Otec.“ Neskôr však v dokumente jednoznačne hovorí o „Svätom Otcovi“.
Na podporu argumentu, že videnie označuje dvoch rôznych ľudí, možno tvrdiť, že deti z Fatimy si neboli isté, kto je biskup oblečený v bielom. Malé deti zo zapadákov v Portugalsku by sa nikdy nepozreli na niekoho oblečeného v bielom a nepomysleli by si, že je to biskup. Katolícke deti v malej európskej dedine na začiatku dvadsiateho storočia poznali iba jedného cirkevného vodcu, ktorý sa obliekal v bielom: pápeža.
Navyše, ak by si mysleli, že osoba oblečená v bielom, ktorú videli, je pápež, nehovorila by o ňom Lucia jednoducho od samého začiatku? Je nevysvetliteľné, že by ho opísala ako „biskupa oblečeného v bielom“, pokiaľ v skutočnosti deti nejakým spôsobom nezistili alebo intuíciou, že jednotlivec, ktorého videli, bol iba biskup v bielom.
Neskôr v tom istom svedectve, keď Lucia naznačuje, že videla „Svätého Otca“, vôbec neváha, na koho sa pozerá a na pravdivosť svojho tvrdenia. Ak by to bol ten istý človek, nehovorila by ho sestra Lucia aj naďalej ako „biskupa v bielom“? Sestra Lucia bola vždy mimoriadne pozorná k detailom a pozorná, aby odovzdala presne to, čo jej Panna Mária zjavila. Bolo by pre ňu celkom jednoduché stále hovoriť o „biskupovi v bielom“, ak by to bola v skutočnosti jedna a tá istá osoba. Toto však neurobila. Z jej slov je jasné, že existujú dve odlišné osoby: „biskup v bielom“ a „Svätý Otec“.
Mal Benedikt XVI. predvídavo pochopiť, že jeho zjavným nástupcom bude biskup oblečený v bielom, dávno predtým, ako bol Bergoglio vôbec „zvolený“? Pochopil Benedikt s dostatočným predstihom, o čom Socci jedného dňa špekuluje, že je významom tretieho tajomstva? Bol prvým pápežom, ktorý pochopil, že tretie tajomstvo označuje skutočného pápeža a falošného – zjavného pápeža, ktorý je v skutočnosti iba biskupom oblečeným v bielom – čo sa snažila povedať sestra Lucia (a samozrejme aj Presvätá Bohorodička ) od začiatku?
Benedikt dobre poznal rámec Tyconiovej teológie posledných čias. Vedel, že „ po zjednotení dôjde v poslednom zápase k ďalšiemu oddeleniu“.[lxx] Vedel tiež, že „svätí ľudia, ktorí boli jasne varovaní Bohom, opustia“ falošnú cirkev, čo spôsobí „veľký odchod “.
V rámci takéhoto chápania „eschatologickej ekleziológie“ – čo sa musí stať s Cirkvou v posledných časoch – by dve postavy opísané sestrou Luciou nadobudli jedinečný význam v akútne teologicky uvedomelej mysli Josepha Ratzingera.
Benedikt ako Abrahám
Zdá sa celkom možné, že v určitom bode pápež Benedikt XVI. zistil presah a priesečník fatimského posolstva a Tyconiovej teológie a tým si uvedomil svoje ohromujúce a monumentálne poslanie – že bol nazývaný ako Abrahám, vydať sa vo viere, „nevedejúc, kam má ísť“.[lxxi] Zobrať Cirkev, ako Abrahám vzal Izáka, a pripraviť ju obetovať ako holokaust.[lxxii] Takže „od jedného muža, ktorý je ako mŕtvy“[lxxiii] jedného dňa vzídu početní potomkovia kvôli Benediktovej viere. Krok, ktorý bolo možné urobiť len na priame a osobné volanie od Boha. Krok, ktorý by nedával zmysel, ak by sa uvažoval z hľadiska ľudskej vypočítavosti alebo svetskej obozretnosti. Ale krok, ktorý by inicioval nový exodus pre nový Izrael v hodine jej „poslednej Veľkej noci, keď bude nasledovať svojho Pána v jeho smrti a zmŕtvychvstaní“.[lxxiv]
Žiaden verný katolík by sa neodvážil urobiť taký krok odlúčenia, odstúpenia od toho, čo sa javí ako pravá Cirkev, pokiaľ by nenasledoval Petrovho nástupcu. Nemohlo by dôjsť k žiadnemu definitívnemu oddeleniu, žiadnemu „veľkému rozoznaniu“ pravej Cirkvi od falošnej, pokiaľ by sám Peter nevykročil vo viere, vedený Duchom Svätým.[lxxv]
Podobne, ak by falošná cirkev mala byť „dokonalá“ vo svojej neprávosti, vyžadovala by si vlastného falošného vládcu, ako to predpovedal páter Pio,[lxxvi] vo chvíli veľkej diskusie: falošný pápež. Ten, ktorý sa tvári ako pápež, ale v skutočnosti je iba biskupom, zo skupiny biskupov, ktorí podľa Tyconiových slov „pod rúškom daru cirkvi robia to, čo podporuje vôľu diabla“.[lxxvii]
Falzifikát pravej Cirkvi, ale iba ilúzia, niečo, čo sa vidí „ako v zrkadle“ – má moc oklamať celý svet a takmer celú Cirkev, aby odhalila a odhalila „tajomstvo neprávosti“ ukryté v Cirkvi, ktorá má byť teraz definitívne zničená vyslobodením, ktoré poskytne sám Boh.[lxxviii]
Ctihodný Fulton Sheen opísal prichádzajúcu anticirkev s neuveriteľnou presnosťou už v roku 1948:
[Antikrist] bude mať jedno veľké tajomstvo, ktoré nikomu nepovie: neuverí v Boha. Pretože jeho náboženstvom bude bratstvo bez Božieho otcovstva, oklame aj vyvolených. Založí proticirkev, ktorá bude opicou Cirkvi, pretože on, Diabol, je opicou Božou. Bude mať všetky noty a charakteristiky Cirkvi, ale naopak a bez svojho božského obsahu. Bude to mystické telo Antikrista, ktoré sa bude vo všetkých vonkajškoch podobať na mystické telo Kristovo. [lxxix]
Sheenove prorocké výroky rezonujú s príhovorom, ktorý predniesol kardinál Karol Wojtyla, budúci pápež Ján Pavol II., vo svojom prejave na Eucharistickom kongrese vo Philadelphii v Pensylvánii v roku 1976:
Teraz stojíme tvárou v tvár najväčšej historickej konfrontácii, akú kedy ľudstvo zažilo. Nemyslím si, že široký okruh Americkej spoločnosti alebo celý široký okruh kresťanskej komunity si to plne uvedomujú. Teraz stojíme pred konečnou konfrontáciou medzi Cirkvou a anticirkvou, medzi evanjeliom a anti-evanjeliom, medzi Kristom a Antikristom. Konfrontácia spočíva v plánoch Božej Prozreteľnosti. Je to teda v Božom pláne a musí to byť skúška, ktorú Cirkev musí prijať a odvážne jej čeliť.[lxxx]
Počítal Benedikt XVI. z Tretieho tajomstva v súlade s Tyconiovým učením, že v Božích prozreteľnostných plánoch môže dôjsť k vyvrcholeniu konfrontácie medzi pravou Cirkvou a anticirkvou len vtedy, keď platný Petrov nástupca povolil príchod „biskup oblečený v bielom“?
To, čo bolo ukázané fatimským deťom, bolo presne to, čo opisuje sestra Lucia – „zrkadlový obraz“ – ten, ktorý sa javí ako Svätý Otec, ale v skutočnosti je len dvojník? Snažila sa sestra Lucia dodatočne komunikovať a zdôrazniť toto „zdanie pápeža“, keď povedala: „Mali sme dojem, že je to Svätý Otec“? Chcela v tejto vete klásť dôraz na slovo „dojem“? “Mali sme dojem, že to bol Svätý Otec.” Bolo to preto, že keď sa konečne objaví „biskup oblečený v bielom“, celý svet bude pod rovnakým „dojmom“? Zatiaľ čo biskup v bielom by sa v skutočnosti podobal iba na pápeža, tak ako obraz videný v zrkadle pripomína realitu – imitácia… prázdna reprodukcia… uzurpátor.
Ak áno, viedlo toto uvedomenie Benedikta XVI. k tomu, aby sa vydal vo viere, ako Abrahám, „nevedejúc, kam ide“,[lxxxi] odovzdanie praktickej moci nad viditeľnou štruktúrou cirkvi „biskupovi oblečenému v bielom“, aby sa začal „veľký exodus, odchod, lat. discessio “?
Pretlačené so súhlasom A Marian Soul .
POZNÁMKY POD ČAROU
[i] Z Encyclopedia Britannica: „Tyconius, jeden z najvýznamnejších biblických teológov severoafrického latinského kresťanstva 4. storočia . Hoci sa o jeho živote málo vie, jeho postoje k teológii cirkvi (ekleziológii) v konečnom dôsledku poskytli jeho mladšiemu súčasníkovi a cirkevnému otcovi sv. Augustínovi zásadné argumenty proti donatistom (schizmatickej cirkvi v severnej Afrike). Okrem toho Tyconiova antimilenárna interpretácia tradične miléniových Písiem, ako je kniha Daniel v Starom zákone a Zjavení v Novom zákone, si prisvojili generácie latinsko-kresťanských biblických komentátorov a teológov, od Hieronýma na konci 4. storočia po Bedu a Beata z Liebany v 8. storočí. Cirkevná oddanosť jeho priaznivcov však len demonštruje iróniu a osamelosť Tyconiovho postoja: hoci bol donatistom, ktorý si odsúdil vlastnú cirkev , nikdy neprešiel ku katolíkom. Paula Fredriksen, „Tyconius: kresťanský teológ“,