V každom storočí boli  vo vnútri cirkvi 

aj statočné kristíny,

surovo trhané vlkmi v baránkovom rúchu

mali milosť nielen veriť, ale aj za vieru trpieť.

Nie iba za cirkev, ale aj od „cirkvi“…

zbabelci to tutlú ako sa im len dá, ale každá pravda sa raz zverejní, a potom to ľudí až vydesí….

Myslíme si naivne,

že duchovná moc v matke cirkvi nebola nikdy a nikým zneužitá?

„Keď totiž diabol videl, že pri všetkých prenasledovaniach zo strany pohanov Cirkev rastie a ešte viac prekvitá, zmenil svoj plán a nebojuje už otvorene, ale tajne nám strojí úklady a skrýva svoju zákernosť pod meno, ktoré oni nosia, aby sme trpeli to isté, čo kedysi naši otcovia, ale aby nebolo zrejmé, že trpíme pre Krista, pretože i prenasledovatelia nosia Kristove meno.”

                                                                                                                                                        sv. Bazil Velký 

Zklamaní a nejvýš rozvzteklení Angličané se vším důrazem naléhali nyní na biskupa Gauchona,aby inkvisiční soud neváhal ihned vynesl ortel smrti nad kacířkou! A tak dne

29. května 1431 došlo k hlasování inkvisičního soudu nad životem Johanky. Vzdor tomu, že z 42 přísedících pouze 3 biskupové hlasovali pro smrt panny – nechtěl a nemohl ji osvoboditi zaprodaný „náměstek a sluha Boží“, biskup Gauchon, který co předseda soudu krátce oznámil, že příštího rána sám vynese konečný rozsudek a tak se stalo, že ne soud inkvisiční – ale o své újmě sám ničemný biskup Gauchon –

dne 30. května 1431

odsoudil šlechetnou vlastenku Johanku

k potupné smrti co kacířky na hranici,

aby se pomocí této vraždy mohl státi

arcibiskupem!

V 8 hodin ráno dostavil se k Johance do vězení dominikán Ladvenu, aby jí oznámil, že bude upálena na hranici a aby ji vyzpovídal! Po vykonané zpovědi přichází v jidášském ornátě biskup Gauchon, aby svou oběť odvedl na popraviště. Jakmile jej Johanka spatřila, zvolala naň silným hlasem

“ Biskupe, umírám skrze vás

ale odvolávám se od vás k spravedlivému Bohu!”

Vyvedli ji oděnou v dlouhou bílou tuniku

a posadíce ji na katovskou káru,

vezli ji k popravišti na náměstí “starého trhu”

kde postavena byla vysoká hranice s nápisem:

“Johanna, která se dala zváti

“Panna”

lhářka

záhubná podvodnice lidu

čarodějka

pověrečná rouhačka Bohu

zpupná

nevěřící ve víru Ježíše Krista

modlářka

ukrutnice

necudná vzývatelka ďábla

odpadlice od pravé víry

rozkolnice

a kacířka! 

13 lucifersko nehoráznych osočení

ktoré na ňu oslepnutí žalobci vrhli

boli to nie jej  hriechy

ale

boli to presné pomenovania

„inkarnovaných diablov“

ktorí vyčíňali v tých

čo túto sväticu

takto ukrutne popravili

a poslali okamžite do neba

s drzosťou toho najvyššieho stupňa

“Najjasnejší znak Božieho hnevu a najstrašnejší trest,ktorý môže dopustiť na svet sa prejavuje,keď dopustí, aby sa jeho ľud dostal do rúk duchovných, ktorí sa kňazmi len nazývajú,no nekonajú tak, a ktorí sú skôr krutí ako draví vlci, než aby prejavovali lásku a starostlivosť oddaných pastierov. Opúšťajú Božie veci, aby sa venovali svetským veciam a vo svojom posvätnom povolaní ku svätosti idú za profánnymi a pozemskými cieľmi.
Keď Boh takéto veci dopúšťa, je to veľmi jasný dôkaz, že sa na svoj ľud veľmi hnevá, a zosiela na nich svoj najstrašnejší hnev.”

                                                                                                                                                       Sv. Ján Eudes

až neuveriteľný je osud

inštitútu tzv. jezuitiek,

špeciálne verných žien pápežovi a cirkvi,

ktorý bol šokujúco samým právoplatným pápežom

/ale pýchou sveta teda poriadne silno napáchnutým/

až surovým spôsobom zakázaný

väznila  ju 9.týždňov inkvizícia

čím viac sa nažila byť verná Bohu a jeho plánu,

tým viac ju súdruhovia a nesvätí „muži cirkvi“

14 rokov zaživa a 333 rokov aj po odchode do neba

iba Boh vie prečo až „nekonečne“ – naponižovali

bude v katolíckej Cirkvi blahorečená

jej hlavný „blud“ bol, že predbehla svoju dobu

 iritovala pánbožkárov svojou

charizmou a normálnosťou

ženám v cirkvi pripravovala novú rolu

byť vzdelané, slobodné a zdravo sebavedomé

bola zatknutá ako

heretička, schizmatička a rebelka proti cirkvi svatej

a zavrená v kláštore klarisiek v Anger. 

22

“ Najväčšia bolesť je chcieť plniť Boží plán a pritom ho nepoznať“ MW

«Mária Wardová s odvahou a odhodlanosťou vo svojej dobe prerazila cestu

pre nový spôsob pôsobenia žien v Cirkvi.“

Benedikt XVI.

niektoré jej „NOVOTY“

ktoré vydesili vtedajších cirkevných predstaviteľov 

Zasvätené osoby mohli žiť aj mimo kláštora, nosili nie cirkevný odev, ale normálny, predstavená mala byť v Ríme a domy nemali podliehať zásahom miestneho biskupa. Mary sa modlila aj po sediačky , Zasvätené ženy môžu byť aj trochu zdravo sebavedomé a vznešené ako dámy a nie iba ako prepokorné  sestričky v uzavretej klauzúre kláštora, čo vtedy bola tá najväčšia opovážlivosť. Išli odvážne aj do znesväteného terénu evanjelizovať , vyučovať a slúžiť Bohu aj v ľuďoch.

Mala zjavenie z neba, aby zrealizovala ženskú vetvu jezuitov,

sami jezuitskí predstavení boli dlho proti dielu Božiemu

nesvätý pápež Urban VIII.

toto spoločenstvo bulou neobyčajne zdrvujúco odvrhol

Kristove sestry

surovo rozprášil

ale so synovcami páchnucimi po moci a kariére viedol pre cirkev

ako posledný z pápežov hanebné vojny

 Opovážlivo namyslený najvyšší veľkňaz až v hrozivo panovačnej bule napísal

že jeho najťažšia povinnosť je chrániť vinicu pred nepovolanými robotníkmi, ktorí sejú burinu, ktorá dusí dobré sadenice a ktorá vraj má zničiť dobrú sejbu.Táto burina musí byť z cirkvi odstránená.Odvoláva sa na nariadenia antipápeža Jána XXIII., že on takéto zhubné vetvy na vetvách cirkvi kedysi už zakázal. Potulujú sa vraj podľa ľubovôle, obliekajú svetsky, nezachovávajú klauzúru. Vraj pracujú pod zámienkou spásy duší, podujímajú sa na rozličné úlohy, ktoré nesvedčia ich pohlaviu, ich slabému rozumu, ich ženskej skromnosti a predovšetkým ich panenskej počestnosti. Túto tŕňovú húštinu z poľa Cirkvi treba

okamžite  odstrániť!

Svätá stolica ich vážne varovala, ale tieto ženy z arogantného vzdoru to neakceptovali a neprestali pracovať proti zdravému učeniu Cirkvi. Nunciovia dostali prísne opatrenia z obavy pred hroziacimi nebezpečenstvami a obávanými škandálmi. Aby sa tieto škodlivé rastliny v Božej Cirkvi nemohli ďalej šíriť, preto pápež používa tú najväčšiu prísnosť. Bujnejúce rastliny majú byť od koreňa zničené a vyhubené.Podľa rady troch kardinálov a podľa koncilových dekrétov prehlasuje pápež spoločnosť takzvaných jezuitiek, ich sektu a ich stav od počiatku ich jestvovania za nulu a ničotu…

Ich inštitút sa má považovať za pápežom zničený

Pod hrozbou veľkej exkomunikácie domy Inštitútu anglické panny musia opustiť. Nesmú sa v nich ďalej schádzať, ani v nich hovoriť o duchovných či svetských  veciach.Nesmú sa označovať za rehoľníčky. Môžu vstúpiť do iného rádu alebo sa vydať. Veno sa im môže vrátiť.

/ podľa buly Pastoralis Romani pontificis z 13.1.1631/

toto je , vážení čitatelia, ukážkový dejinný príklad

majstrovského  babráctva

a dokonalého zneužitia duchovnej moci v cirkvi

a kto ho nechce vidieť, nech sa dá včas  vyšetriť

 lebo trpí selektívnou  historickou slepotou

to je ale hanba…

a nespomenúť to – nikdy

aby sa náhodou akože cirkev z toho „nezrútila“

teda sa z toho ani nepoučiť 

je hanba ešte väčšia

Na Mary Wardovú bol vydaný zatykač od kardinála Barberiniho.

Išla do cirkevného väzenia.

Tam bola od 7. 2. do 14. 4.

Pápežove najvernejšie služobníčky dostali

poriadne „po hlave a to veľmi tvrdou  bakulou“

tie najnemilosrdnejšie  údery

od najvyššieho pastiera

ktorý sa na svätého roky iba hral

a svoju vnútornú hrôzu zhodil na túto sväticu

Toto je jeden z charakteristických prejavov  pochabých 5. „panien či panicov“

V cirkevnom väzení nesmela prijímať sviatosti, keď bola z toľkých trápení blízko smrti, ponúkli jej zaopatrenie sviatosťami pod podmienkou, že podpíše odvolanie svojich „poblúdení“ a že ľutuje svoje všetko, čím sa previnila proti katolíckej viere. Odpovedala zdravo hrdo ako dáma: „Žiada to odo mňa Jeho Svätosť pápež alebo inkvizícia?“   Kňaz odpovedal, že miestny dekan. Vážne chorá Mary vtedy vážne povedala:

“ Nech ma Boh chráni, aby som sa pre odpustenie všedných hriechov dopustila hriechu ťažkého, ktorý by som takto urobila a zároveň by som pošpinila mnohé ,nevinné osoby, keby som prehlásila, že som niečo vravela či urobila proti svätej cirkvi. Nie! Keby som to urobila, dala by som za pravdu svojim žalobcom a utvrdila by som svet v domnienke, že som tu spravodlivo potrestaná. Nie, nie. Radšej sa hodím do náručia Božieho milosrdenstva, a zomriem bez sviatostí“

V najtemnejších chvíľach svojho života si zachovala svoju ľudskú dôstojnosť a podala tak dôkaz, že plaziť sa pred predstavenými je hanebnosť, a že byť osobnosťou nie je hriech. Pápež Urban VIII. potom  nariadil, aby ju z väzenia prepustili. Neskôr o nej vyhlásil: “ Pokladáme ju nielen za veľmi múdru, ale aj za mimoriadne statočnú a schopnú ženu. Ale čo je oveľa viac – pokladáme ju za sväticu a za veľkú Božiu služobníčku.“ Napriek týmto slovám o nej jej spoločenstvo za jej života nepovolil. Jej povesť nechal na stáročia silno pošpinenú a jej snahy a dielo nechal zdemolované. Asi aj preto sa zaradil medzi chudákov nesvätých pápežov. Takéto dvojtvárne spôsoby správania nemal iba voči nej. Vyznal sa v kadečom od umenia cez poéziu po zbrane, ale elementárnu odvahu duchovného muža a schopnosť ku normálnym činom pápeža veru nemal. Podobne trápne sa zachoval voči astronómovi  a vedcovi G. Galileovi.   Žili si tam ako divní oligarchovia a tieto vzácne duchovné dámy či poctivých vedcov na svojom dvore nepotrebovali? História ich však odsunula na spravodlivé miesto na okraji dejinného cirkevného cintorína, a Mary spravodlivo dáva na popredné miesto medzi hrdinské osobnosti dejín ako

odvážnu ženu

a bojovníčku voči cirkevnej šikane

do spoločenstva svätých

Tí, ktorí v Mene Božom prenasledujú statočných kresťanov, slúžia komu? Padlým anjelom? A pretvarujú sa ako farizeji, že posluhujú Bohu? Veď učenie cirkvi a normálny zdravý rozum ponižovať iného zakazujú… Boli tí pri zdravom rozume? Čím boli opití? Sami sebou? Mocou nad osudmi iných?  Kariérou, že niečo viac znamenajú ako iní? Alebo  zaslepenou pýchou? Alebo sa jednalo o posadnutosť zlými silami?

Kto trpí za pravdu a cirkev

ten si nadobúda ohromný

spirituálny kapitál

kto však trpí „od cirkvi“

zarába ešte oveľa viac

 a čím zažila hroznešiu potupu

tým bude Tvoja sláva v nebi väčšia

                                                                            ctihodná Mária Wardová

1585 – 1645
silná kandidátka na patrónku

šikanovaných

od farizejov vo vnútri cirkvi

„Konaj tak, ako Ti šepká Boh v srdci“

život vzácnej rehoľnej sestry

Mary MacKillop

Je  zakladateľkou Sestier sv. Jozefa a Božského Srdca (Jozefínky)

Narodila  sa 15. 1. 1842 ako prvá zo siedmich detí.
Jej otec aj matka boli Európania, ktorí krátko
pred svojím zoznámením a sobášom pricestovali do Austrálie.
Mary od strnástich rokov pracovala ako úradníčka v Melbourne a potom v Penola v Južnej Austrálii, kde začala robiť vychovávateľku
detí u istej rodiny. Zárove zhromažďovala chudobné deti z okolia a učila aj tie. V Penola prišla do kontaktu s kňazom Juliánom
Edmundom Woodsom, budúcim spoluzakladateľom rehole s názvom Sestry sv. Jozefa a Božského srdca. Založila tu školu, v ktorej bol otec Woods
vedúcim vyučovania.

Začínali v stajni a vyučovali okolo pädesiat detí.

Mary sa v tej dobe (1867), spolu s niekoľkými sestrami, zasvätila Bohu a obliekla si čierne šaty.
Ďalsiu školu založila v Adelaide na žiadosť tamojšieho biskupa Sheila. Ten schválil aj nové reholné pravidlá sestier Jozefínok vytvorené sestrou
Mary a otcom Woodsom. Pravidlá zdôrazovali chudobu,
závislosť na Božej Prozreteľnosti, ochotu ísť ku tým, ktorí  najviac potrebujú pomoc.
Po schválení začala rehoľa rýchlo rásť. Za dva roky mali 70 sestier a 21 škôl.
V diecéze Adelaide však boli značné zmätky spôsobené zlým zdravím biskupa Sheila, ten za celú dobu svojej biskupskej služby iba dva roky rezidoval v Adelaide. Diecéza bola v podstate bez vedenia, medzi kňazmi
nastali značné rozbroje a nejednota bola aj medzi laikmi.


Biskup Sheil určil otca Woodsa za vedúceho katolíckeho vyučovania vo svojej diecéze. Woods sa dostal do konfliktu s niektorými kňazmi ohľadne
názoru na spôsob vyučovania  a títo kňazi začali diskreditačnú kampaň proti sestrám Jozefínkam. Tárali o nich a už aj nie iba ohovárali, že sú

vraj finančne neschopné

a že vraj Mary má problém s alkoholom.

Skutočnosťou bolo, že sestra Mary mala chorobu, kvôli ktorej jej lekár prikázal užívať víno.
Pre túto chorobu bola viackrát aj pripútaná na lôžko.
Začiatkom roku 1870 sa sestry Jozefínky dopočuli, ze „otec“ Patrik Keating z farnosti Kapunda
severne od Adelaide

zneužíva deti.

Sestry o tom informovali otca Woodsa, ktorý to oznámil generálnemu vikárovi Johnovi Shmithovi.
Otec Shmith poslal okamžite Keatinga do Írska
a zahmlilo sa to ,,vysvetlením“, že farár z Kapunda musel odísť kvôli alkoholu. Keatingov kolega z farnosti Kapunda, otec Charel Horan

sa veľmi nahneval, že jeho spolupracovníka odstránili.

Nedlho potom sa otec Horan stal generálnym vikárom a z tejto pozície

začal bojovať proti sestrám Jozefínkam.

Dňa 21. 9. 1871 prišiel za biskupom
Sheilom a cielenými intrigami ho presvedčil , že je nutné zmeniť konštitúcie sestier.
Na druhý deň si biskup zavolal sestru Mary a prikázal jej
zmeniť konštitúcie. Mary tento nezmyselný príkaz rázne odmietla. Biskup ju preto

   exkomunikoval za neposlušnosť 

images

Sestry Jozefínky neboli síce oficiálne zrušené,  ale

väčšina ich škôl bola vplyvom štvavej kampane

zlikvidovaná.

Nik v Cirkvi sa nesmel zo sestrou Mary stýkať, preto

bola prakticky vyhodená na ulicu.

 Našla útočisko v jednej židovskej rodine a podporili ju aj jezuitskí kňazi.

Niektoré sestry sa dostali pod diecéznu kontrolu, ostatné
Mary povzbudzovala, aby vytrvali v tejto predivnej skúške, ktorá sa nejedenkrát v histórii prihodila i verným kresťanom.
Za pol roka sa stalo, ze biskup Sheil na svojej smrtenej posteli prikázal exkomunikáciu zo sestry Mary sňať. Neskôr ju ešte oficiálne očistila
aj biskupská komisia. V rokoch 1872 ­a 1873 bola sestra Mary v Ríme,
kde pápež  Pius IX. potvrdil jej reholu.
Z Európy prišla s pätnástimi novými sestrami a získanou literatúrou potrebnou k vyučovaniu.

Sestry však boli naďalej

očierňované

mnohými kňazmi a viacerými biskupmi

Stav sa nezmenil ani vtedy, keď  bola Mary v roku 1875 znova zvolená za generálnu predstavenú. Viacerí biskupi ich prenasledovali, pretože im nevyhovovalo, ze sestry nie sú podriadené im, ale svojej generálnej predstavenej. Ke bol roku 1883 do Sydney menovaný nový
arcibiskupom Roger Vaughan pre Mary a jej sestry to znamenalo ľahší život,
už nie z takými „úžasnými milosťami“, teda psychickými tlakmi.. Podporoval ich aj biskup Reynold z Adelaide, ale keď Vaughan zomrel,

jediným cieľom Reynolda bolo

zničiť Jozefínky.

Podarilo sa mu však iba to, že Mary musela odísť z jeho diecézy
a odovzdala funkciu generálnej predstavenej inej sestre. Bola to satanská škodoradosť z ponižovania svätice, ktorá je taká typická pre padlých anjelov, ktorí svoju službu v Cirkvi  ako herci predstierajú? A produkujú potom rôznorodé  trápne nesvätosti… Nemohol sestry rozpustiť, ani nad  nimi získať kontrolu. Nový arcibiskup Sydney Moran mal na Jozefínky pozitívny pohľad, ale odstránenie Mary z pozície generálnej predstavenej vlastne odobril.

Lev XIII. potom ustanovil sestry Jozefínky roku 1885 za kongregáciu pápežského práva.
Sestra Mary MacKillop zomrela 8. 8. 1909.

Pri jej smrtelnej posteli bol arcibiskup Sydney,
kardinál Moran, ktorý vtedy povedal:

,,Dnes som bol pri smrteľnej posteli svätice“.

images

                            MacKillop zemřela v roce 1909. 
            Sto let poté se arcibiskup z Adelaide Philip Wilson omluvil 
                              za její křivé odsouzení. 
             „Sestra Mary byla obyčejný člověk, který žil svatý život. 
                  
                                       Její motto 
                  ‚nedívej se nikdy na nouzi, aniž bys něco udělal‘ 
                              je výzvou všem věřícím,“ 
                         prohlásil tehdy arcibiskup Wilson. 
                Odkaz první australské světice dnes následuje přes 
                  devět tisíc řeholních sester po celém kontinentě.

Blahorečená bola Jánom Pavlom II. roku 1995.

svätorečená  Benediktom XVI. 17. 10. 2010

  je  prvou sväticou  Austrálie

Mary MacKillop
(1842-1909)
Matka Marie od Kříže
Patricia Treece, Anežka Hamplová, Slovo medzi nami 9/2010 , zdroj: www.kapky.eu

Dobré matky obyčejně vychovají dobré lidi.

Australanka Mary MacKillopová (1842-1909) však převýšila opravdovou dobrotu svých sourozenců a stala se svatou. Jednou řekla matce: „Všechno jsem se naučila od tebe.“ Kromě této jednoduché věty zůstávají hrdinské ctnosti Mary a hluboké myšlenky o Božích cestách zamlžené Božím tajemstvím. Nepsala si deník. Neměla zpovědníka, který by ji přežil a napsal o jejím vnitřním životě. Jestliže však kořeny zůstávají skryté, máme dostatek důkazů o tom, že Mary se dívala na život z neobyčejného hlediska. Už jako šestnáctiletá pracovala jako učitelka, aby pomáhala celé desetičlenné rodině – včetně jejího zbožného, ale beznadějně marnotratného otce. Věřila, že Bůh všechno co dopustí, promění v dobro. A když tomu věřila celým srdcem, nikdy nedovolila, aby ji zkoušky znechutily a změnily na přísnou a zamračenou ženu. „Nedokážu vám říct, jak krásná je Boží vůle,“ napsala. A většinou – přestože světci mají těžké dny – žila klidně a s radostí.

Blahoslavení jsou ti, kterým se křivdí.

Mary MacKillopová byla dcerou skotských přistěhovalců. Měla průbojného ducha, který jí dobře posloužil, když zadarmo v křesťanském duchu učila děti farmářů, horníků a železničních dělníků, kteří se usazovali v nových oblastech Austrálie. „Neodradila ji velká poušť, obrovské vnitrozemí Austrálie ani duchovní poušť, která zasáhla tolik jejich spoluobčanů,“ řekl Jan Pavel II. při jejím blahořečení v roce 1995. „Odvážně připravovala cestu Pánu v těch nejtěžších situacích.“ Bůh vedl Mary do práce, ke které ji povolal, zkouškami. Učila už deset roků, když jednoho dne přišel do školy inspektor, aby v její nepřítomnosti žáky zkoušel. Bez toho, aby o tom někdo věděl, představil její kolega žáky Mary jako svoje a svoje žáky jako její. „Její“ žáci podali tak slabý výkon, že Mary propustili.

Mary se nechtěla pomstít, ale tento podvod považovala za znamení, aby poslechla otce Juliana Tenisona Woodse, kněze, který chtěl založit novou řeholní kongregaci. Přijala jeho pozvání a stala se nejen první sestrou kongregace, ale i její představenou. Tento nový řád – kongregace sester sv. Josefa od Nejsvětějšího Srdce – měl jednoduché nekontroverzní poslání učit ty nejchudší děti v zemi. Řád rychle rostl a brzy se k Mary přidaly mnohé další sestry. Zdálo se, že oni i jejich vůdce si nezaslouží hněv jiných lidí. Ale Bůh stále znova dopouštěl, že dobrota Mary prošla zkouškami ze strany zarytých nepřátel. Zakusit křivdu – někdy ze strany slušných, ba dobrých lidí – a reagovat hrdinskou ctností bylo téma její cesty ke svatosti.

„Strašná chyba“.

Zapamatujte si jeden den v roce 1871, jen čtyři roky po založení kongregace sester sv. Josefa od Nejsvětějšího Srdce, kdy měla Mary 29 roků. Nyní se přiléhavě jmenovala Mary od Kříže. Klečela na holé klášterní dlážce a měla hnědý hábit z toho nejtrvanlivějšího materiálu. Právě přišel místní biskup s několika kněžími. Matka představená s dětskou tváří čekala na jeho požehnání. Namísto toho však Mary zavolali do klášterní kaple. Opět si poklekla před zestárlým a nemocným biskupem. Byl formálně oblečený ve svém ruchu s mitrou a biskupskou berlou v ruce. Byl vůči Mary laskavý a podporoval ji, ale uvěřil falešným zprávám, vyloučil ji z řádu a exkomunikoval ji. Mary

neupadla do falešné pokory,

která by ji vedla k názoru, že si takovýto přístup zasloužila.

„Drahý, starý biskup udělal strašnou chybu,“ napsala své matce. Nebyla však ani zničená, ani naštvaná. Mary si myslela, že tato chyba jí dala výsadní podíl na Kristově kříži pro Boží dobré a vykupitelské cíle – pro ni i pro ostatní. A jestliže to dopustil Bůh ve své velké lásce, neměla důvod, aby špatně smýšlela o těch, kteří to zavinili. Byli pouze jeho nástroji. Později Mary psala, že „se cítí jako ve snu“ a v této strašné chvíli cítí pokoj: „Zdálo se mi, že si neuvědomuji přítomnost biskupa a kněží. Vím, že jsem je neviděla, ale cítila jsem velikou lásku k jejich úřadu, lásku, určitou úctu vůči rozsudku, který na mne tehdy uvalili. Neumím ten pocit popsat, ale byla jsem nesmírně šťastná a

cítila jsem se k Bohu blíž než kdykoliv předtím.

Byl to pocit klidné, krásné Boží přítomnosti, na který nikdy nezapomenu.“ O pět měsíců později, jen šest dní před smrtí, si biskup uvědomil, že ho podvedli, aby uvěřil lžím o Mary. Přiznal si svou chybu a obnovil její postavení. Bylo to lehčí, protože Mary proti němu nikdy nevyslovila ani jedno slovo, ani ho nepovažovala za nepřítele. Přestože noviny vytroubily do světa křivdy, které snášela, Mary se vůbec neradovala, že vyhrála. Jen vyjádřila zármutek, že její rehabilitace přišla za cenu podkopání biskupovy autority.

Řešit těžké situace?

Mary stále znova projevovala takovou dobrotu a zdravý rozum, že se z jejího příkladu mohl poučit každý, kdo se ocitl v těžkých vztazích. Utrpení nikdy nevyhledávala. A když měli lidé škodlivé a nespravedlivé názory, vystoupila na obranu pravdy. Podle Mary však

pravda neznamená, že budeme jiné ponižovat anebo potupovat.

„Uspokojila se s tím, že poukazovala na chyby v obviněních proti ní,“ hovoří kněz, který sbíral informace na proces jejího svatořečení. Některé těžkosti nastaly, když místní duchovní chtěli sestry, které vyučovaly v jejich oblasti, ovládat. Byla to přirozená reakce. Řehole byla nová a neověřená. Neměli ještě schválenou reguli a sestry, mladé místní ženy, neměly vzdělání jako sestry v tradičných řeholích.

Aby Mary problémy vyřešila a zachovala jednotu řehole a svobodu vykonávat její poslání, podstoupila dlouho cestu lodí do Říma. Tam představila původní reguli, kterou ona i další sestry slíbili dodržovat. S velkou trpělivostí hovořila o kriticích a uznala chyby mladé řehole a omyly z nezkušenosti. Zároveň mluvila upřímně o tom, že řeholnice potřebují ochranu před zasahováním místních duchovních. Mary zapůsobila na papeže Pia IX. a další vatikánské úřady. Přestože požadovali určité změny regule, nová řehole byla vyhlášená za exemptní, byla podřízená přímo Římu. Naneštěstí se Mary ocitla v těžké situaci, když musela povědět pravdu otcovi Woodsovi, zbožnému a brilantnímu spoluzakladateli řádu. Zdá se, že navzdory jeho vysoké morálce a ideálům mu přílišná práce a vyčerpání zamlžily úsudek.

Dvě sestry předstíraly, že měly vidění, a otec Woods jejich podvod neodhalil. Mary mu říkala, že ty „mystičky“ jsou falešné, ale nedovolil jí, aby je propustila nebo aspoň napomenula. Řím nakonec, na základě různých zpráv o jeho nevyvážených skutcích, otce Woodse jako vůdce Kongregace sester sv. Josefa od Nejsvětějšího Srdce odvolal. Byl nazlobený a zraněný. Obvinil Mary, že zradila řeholi, když přijala změny regule. Nikdy nedovolila, aby jeho pomluvy a vytrvalé odmítání setkat se s ní bylo důvodem k tomu, aby ho považovala za nepřítele. Ačkoli se stal pro svoje podivínské chování nevítanou postavou v církevních kruzích, Mary vedla řeholi k tomu, aby ho uznávala a ctila si ho jako svého zakladatele.

Strážkyně vize

Mary byla díky milosti a osobnímu odhodlání známá svou laskavostí a povzbudivou radostí i navzdory bouřím ve svém životě. Ve všech těch zkouškách si však dovolila být i člověkem. Když její znechucení, zmatek nebo bolesti narušily pokoj, v tichosti vyhledala radu důvěrných přátel včetně svého bratra Donalda, jezuitského kněze. Jejich přátelství jí bylo velkou oporou, protože od duchovních, kteří nedbali na to, co říká Řím, přicházely metelice zuřivosti. Chtěli mít dohled nad všemi řeholnicemi v diecézích. Mary s pomocí arcibiskupa Sydney Rogera Bede Vaughna, kterého nazývala „stálým poradcem,“ a jiných církevních představitelů, obhájila svůj postoj.

V době, kdy se ženy často považovaly bez vedení mužů za nekompetentní, vytrvala v poslání, které jí dal Bůh. A když ji kritizovali za to, že je žena, mladá, tvrdohlavá a nevzdělaná „obyvatelka kolonie,“ tyto osobní útoky ji ani trochu nezlomily. Mary MacKillopová věděla, kým je v Božích očích, a to ostatní nebylo důležité. Duch svatý ji skrze opakované zkoušky vedl k tomu, aby vyrostla v ženu, která je dost silná na to, aby ochránila mladou řeholi, její členky a všechny, kterým sloužily. Páter Donald jí jednou v souvislosti s jiným knězem, který jí činil problémy, napsal: „Byla bys rovnocennou soupeřkou i pro 50 takových kněží.“

Považujte vše za radost

Papež Benedikt XVI. vyhlásil Mary MacKillopovou za svatou, protože se spoléhala na Boha, že ji bude vést a chránit ve všech zkouškách, se kterými se setkala. Svým příkladem odpuštění, otevřenosti a klidné důvěry položila řeholi na pevných základech a přinesla evangelium lidem, kteří o něm nikdy neslyšeli. Mary pochopila, že těžkosti, se kterými se bořila – ze strany lidí, kteří byli slepí, duchovně omezení anebo byli jednoduše produktem své doby – byli obilím pro Boží mlýn a vybrousili její svatost. Její život nás vyzývá, abychom „vše pokládali za radost.“ Víme, že Bůh použije naše zkoušky, aby vybudoval dokonalou vytrvalost, která vede k radosti, která se nikdy neskončí (Jak 1, 2-4)

                                                     Gertrude Maria Cordovana

(zomrela 6. apríla 1724) bola talianska mníška. asi terciárka. Bola obvinená inkvizíciou v Palerme na Sicílii za herézu kvôli jej tvrdeniu, že zažila intímnu skúsenosť s Bohom. Po uplynutí dvadsiatich piatich rokov bola popravená a jej prípad a popravy priťahol veľkú pozornosť.

Gertrude Cordovanová bola mníškou Rádu svätého Benedikta. V roku 1699 ju vyskúšala inkvizícia na Sicílii spolu s bratom Romualdom, mníchom Rádu sv. Augustína, ktorý bol obvinený za Quietism a Molinism, a vraj jeho komunikáciu s anjelmi.

Zatiaľ čo Cordovana bola obvinená z pýchy, márnomyseľnosti a pokrytectva. Tvrdila, že prežila reálne intímnosti so samým Bohom. Tvrdila, že to bolo  čisté a sväté.

Obaja boli podrobení potupnému väzneniu, počas ktorého odmietli opäkovane odvolať svoje názory. Napriek nedostatku potravy a vody a hroznému mučeniu. Gertrude Cordovana zostala vo väzení dvadsaťpäť rokov.

V roku 1724 sa Inkvizícia po tom, čo sa stále nepoddávali, sa vzdala pokusu, že budú činiť pokánie a požiadala o ich popravu, ktorú schválil biskup Albarucin, veľký inkvizitor Španielska a vraj svätej rímskej ríše.

Obaja Gertrude Cordovan a Romualdo boli popraveni na námestí San Erasmo v Palerme ráno 6. apríla 1724.

Poprava priťahovala veľkú pozornosť a zúčastnilo sa na nej verejnosť, asi 20 000 ľudí, inkvizícia, senát, viceprezident, mestská vláda a šľachta, Cordovana bola odvlečená na miesto popravy vo veľkom sprievode pred Romualdom spoločne s ďalšími 26 väzňami inkvizície.

Po priviazaní o kôl boli jej vlasy a oblečenie nejakým neznámym druhom ohňa zapálené ešte pred samotnou popravou.

Potom ich ako najťažších zločincov voči kráľovskému majestátu a bludárov proti kresťanskej viere upálili.