Kauza Galileo Galilei
a proces jeho pozdní rehabilitace
„Já, Galileo Galilei v 70. roce svého života jako vězeň klečící na kolenou a před vámi, Vaše Eminence (10 kardinálů), mající před očima svaté Evangelium, kterého se dotýkám svýma rukama, odsuzuji proklínám a ošklivím si chyby a kacířství, že se země pohybuje…“
Tak doslova znělo potupné a vynucené doznání a tudíž neplatné, které mu papežská inkvizice předložila. Krátce na to kongregace Indexu zakázaných knih dala na index také Koperníkovu knihu
„O otáčení se nebeských sfér“ . Teprve až v roce 1822 povoluje papež Pius VII. publikovat knihy zastávající heliocentrismus.
Kopernika predešli Pythagoras aneb i neznámý filozof Proklos.
Začátek aféry s Galileem se táhne prakticky od starého Řecka, kdy Anaxegoras (nar. ~ 500 BC) byl vyhoštěn do exilu za to, že tvrdil o Slunci že je větší než poloostrov na kterém stojí Atény.
A nebyl to nikdo jiný než Platón (420 – 340), který „postavil“ Zemi do centra ideálního vesmíru a nebeské krystalové sféry popsal jako báně, které drží Slunce, Měsíc a hvězdy, když se otáčí kolem ploché země.
Ačkoliv už Aristoteles si byl vědom toho, že vysvětlení dne a noci závisí od Slunce, které musí být nějak ve středu, heliocentrismus zamítl.
Tak s námi zůstal geocentrismus až do 16. století, do doby Mikuláše Koperníka, polského astronoma, matematika, lékaře a kanovníka (nebyl knězem). Ze strachu aby nebyl podezřelý z hereze za svůj heliocentrický názor, který zastával a dokazoval, v předmluvě ke své knize „O otáčení nebeských sfér“ (De Revolutionibus Orbium Celestium) píše, že ji předkládá pouze jako hypotetický model pro zjednodušení výpočtů pro budoucí pozice planet. Jen proto nebylo jeho dílo za jeho života prokleto církví.
Galilei se narodil v Pise v roce 1564, a v letech 1594 -1614 učil astronomii, včetně geocentrismu, v Padově. V roce 1611 sestrojil jako první dalekohled a pozoroval jím Měsíc a planety Venuši, Mars a Jupitera, a začal mít vážné pochybnosti o stávajícím kosmologickém systému. Od tohoto roku svého pozorování začíná otevřeně hájit Koperníkův heliocentrismus. V tu dobu už byl církevní zákaz pro profesory, heliocentrismus neučit tak strohý, že mezi sebou nesměli tuto novou teorii ani diskutovat a profesor filosofie na tamní univerzitě otevřeně prohlásil, že to je herese, aby Slunce bylo centrem vesmíru. Dóže Cosima a kardinál Matteo Barberini, pozdější papež Urban VIII., však nad Galileem v tu dobu drželi ochrannou ruku, ba dokonce v roce 1611 byl jimi pozván do Linceovy akademie v Římě, tehdejší první vědecké společnosti.
Začátek problémů však nastal, když se Galileo dozvěděl, že o něm tajně jedná florentský arcibiskup, a v roce 1614 proti němu poprvé ostře kázal jeden tamní dominikán. Další dominikán ho pak už formálně udává Svaté inkvizici. V tu dobu píše Galileo známý dopis vévodkyni Christíně, kde obhajuje své učení a pokouší se ho sjednotit s Biblí. Známá je z tohoto dopisu věta, že církvi nepřísluší učit „jak jedou nebesa, ale jak se jede do nebe“. V tu dobu už proti němu běží vyšetřování, ale tajně a bez něho.
Dne 24. února 1616 jedenáct teologů píše Svaté inkvizici, že koperníkovské teorie jsou „formálně heretické“.
Nesvätý papež Pavel V.
/ jehož jméno je dodnes napsáno třímetrovým písmem,
na fasádě nad vchodem do Svatopetrské baziliky/
to dal příkazem kardinálu Robertovi Bellarminovi,
aby Galileimu nařídil Koperníkovy teorie opustit.
V březnu 1616 má Galileo přesto přátelské setkání s papežem, ale kongregace Indexu zakázaných knih vydává už zavržení Koperníkových spisů „a všech knih, které učí totéž“. Galileo však ještě v něm jmenován není. V roce 1620 úřad Indexu opravuje původní vyhlášení o Koperníkovi a dodává, že Koperník měl v úmyslu použít hypotézu heliocentrismu jenom ke kalkulačním účelům.
V tutéž dobu Galileův přítel, kardinál Barberini, se stal papežem (Urban VIII.) a Galileo mu věnoval knihu, což papeže potěšilo, takže zve Galilea během jeho pobytu v Římě, týdně k setkání. Urban VIII. také řekl jednomu kardinálovi, že církev neodsoudila Koperníkův systém jako heretický, ale jenom jako „zbrklost, takže se nikdo nemusí obávat, že by se to někdy potvrdilo jako pravdivé“. V tu dobu Galileo však už píše další knihu, „Dialog dvou velkých světových systémů“. V předmluvě říká, že bude prezentovat pouze racionální argumenty proti aristotelismu ve prospěch Koperníkovy soustavy, a že jeho odmlčení od roku 1616 bylo čistě z náboženských, a ne z racionálních důvodů. Dialog je v knize popsán jako rozmluva mezi Sagredo, inteligentním a zvídavým pozorovatelem, který je pro Koperníkův systém, a Simpliciem, který se zuby nehty drží starého aristotelismu, akceptující vše bez jakékoliv otázky a pochybnosti. Kniha Dialog, aby mohla být publikována, musela splňovat cenzorovu podmínku, ukončit debatu papežovým sloganem, který používal Urban VIII. v této kauze velmi často: „Přesahovalo by meze, kdyby někdo chtěl donucovat Boží moc a moudrost pro svou směšnůstku“. Galileo však nešťastně vložil tuto větu do úst primitivního Simplicia, když ten ztratil veškerou protiargumantaci. Mnozí, kteří četli knihu ještě před tím než byla dána na index, identifikovali Simplicia s papežem Urbanem VIII., a navíc jméno Simplicius má pejorativní význam (prosťáček). Tato kniha proto rozhněvala papeže natolik, že ji zakázal a svolal teologickou komisi, aby ji ještě sama posoudila.
Komise, do jednoho nepřátelská Galileimu, vydává v září 1632 zprávu, že kniha Dialog podporuje heretické učení koperníkovského sytému. Galileo byl proto povolán do Říma a v roce 1633 s ním začal soud před inkvizičním úřadem. Když se jeden Galileův přítel pokoušel, aby byl Galileo vyslechnut, papež na to řekl, že „v těchto věcech Svatého Officia se jedná jenom o to, dohodnout se na cenzuře (Galilea) a obžalovaného předvolat, aby (blud) odvolal“.
Při rigorózním vyslýchání Galileo čtyřikrát zapřel, že by zastával koperníkovu doktrínu jako platnou po té, co ho varoval kardinál Bellarmin. Dne 16. června 1633 byl Galileo předvolán pro rozsudek, který zněl takto:
„Vyhlašujeme tímto rozsudek a prohlašujeme, že Vy…jste se stal podle tohoto Svatého Officia (dnes Kongregace pro nauku víry) velmi podezřelým z kacířství, protože jste zachovával a věřil učení, které je falešné a proti Božímu a svatému Písmu:
„že slunce je centrem vesmíru,
že se nepohybuje od východu na západ,
že se pohybuje Země, která není v centru vesmíru,
že se toto všechno může věřit a obhajovat, ačkoliv je to proti Bibli.“
Sedmdesátiletý geniální vědec a křesťan Galileo potom na kolenou předříkával odvolání (viz nahoře) a tím jeho veřejná vědecká práce skončila. Přesto však mu bylo dovoleno pokračovat v bádání i v domácím vězení, kde sepisuje své nejdůležitější dílo „Dialog o nových vědách“, které však bylo publikováno v protestantském Amsterodamu v roce 1638. Galileo umírá 8. ledna 1642, po obdržení pomazání nemocných s požehnáním od papeže Urbana VIII. Přesto jeho bývalý přítel zakazuje, aby byl Galileovi postaven pomník s epitafem, protože dovolit takovou věc by podle papežových slov bylo nevhodné dovolit
„tomu, kdo … způsobil největší skandál v celém křesťanském světě,
a způsobil urážku Svatého Officia“ tj. inkvizičního úřadu.
Důsledky Koperníka, Bruna a Galileiho pro vědecký svět
Galileo se řadí k těm, kteří položili základ vědeckému bádání (systematické metodě testování, měření a pozorování), a proto se od teprve od jeho aktivit odvozuje nástup vědy. Další její rozvoj, včetně astronomie, už ale nemůže být zastaven, takže heliocentrismus je postupně aplikován v navigaci na moři. Inkvizice však vidí a jedná stále černobíle, podobně jako vedení církve, které až v roce 1757 odstraňuje z Indexu spisy o pohybu země.
Oficiální papežské prohlášení o uznání heliocentrismu
se katolíci dozvídají až v roce 1822
téměř za 190 let. Teprve nyní je úředně dovoleno díla Galilea, Koperníka a Keplera číst a studovat.
Teologové se drželi tuhé disciplíny a z této neměnné fixní a statické pozice drželi na šňůře i rozvoj vynořující se přírodní filozofie a její nositele, přírodní vědce. Tak autorita církve triumfovala díky Svatému officiu, které využívalo papežskou moc k potlačování vyjadřování svobodných myšlenek v hledání pravdy o našem světě.
Myslím, že je důležité i dnes být na pozoru před jakoukoliv mocí, která je schopna se jen převléknout do jiných šatů, ale jde ji o tutéž kontrolu, i když dnes už velmi jemnými prostředky, protože dřívější donucovací moc jí schází.
Po Galileovi příchází Newton, narozený v roce kdy Galileo umírá, který v Anglii, na papeži nezávislé, dokončil základní stavbu nového paradigmatu vědy, ke kterému dali základy Koperník, Kepler a Galileo.
Tím, že se církev snažila umlčet veškerý intelektuální život a kontrolovala si nekomplexním jednáním čistotu své doktríny, začala být považována jako nepřítelkyně svobody a pokroku u vzdělané části populace v Evropě i v USA, a tak nastoupilo osvícenství.
Galileo namítal, že církev nikdy nevedla o geocentrismu dialog, a ani to nevyhlásila jako článek víry! Z historie se dá říct, že každá potlačovaná pravda v lidstvu, ať ji potláčí kdokoliv, bude tak dlouho rušit status quo těch, kteří ji chtějí smést a umlčet, až se nakonec prosadí. Pád „berlínské zdi“ roce 1989 je zde příkladem, bezbolestně spadla. Bůh v evoluci totiž jedná jen jemným naváděním a přesvědčováním, nikdy ne donucováním. Jen tak k sobě celý vesmír „vnadí“, analogicky se může jeho aktivita pojmenovat jako „podivný atraktor“, který je znám z chemie.
Zmiňujeme-li se o této kauze, je možné udělat analogii. Každá kauza, která je jí podobná, zdržuje vývojovou cestu lidstva. dnes si však už nemůžeme dovolit víc takových procesů. Co dělat? Budovat obrannou metodu jak nespravedlnosti zabraňovat od samého začátku. Indický filozof a hinduistický světec Mahatmá Gandi nám dal metodu dělat to nenásilným způsobem. za to doplatil zastřelením fanatickým hinduistou…
Na rehabilitaci Galilea se čekalo od roku 1633 celých 346 let. Teprve až 10.11.1979 papež Jan Pavel II. při příležitosti výročí oslav Newtona oznamuje, že katolická Církev udělala chybu, že odsoudila Galileiho za to, že zastával učení, že Země není centrem vesmíru. Papež řekl, že teologové 17. století věřili, že „literární smysl Písma“ vysvětluje i fyzikální svět. Papež přiznal, že „Galileo vyvinul lepší pravidla na interpretaci Písma, než jeho současní teologové“, a že mu inkvizice uškodila.
Sv. papež z Polska Jan Pavel II. dále zdůraznil,
že Galileův případ je velmi důležitý pro budoucnost, aby se neudělala podobná chyba, pokud se vynoří podobný konflikt mezi náboženstvím a vědou. Proto je nutné na tuto kauzu poukazovat i dnes a varovat před umlčováním badatelů v teologii.
Asi aj preto má Vatikán najmodernejšie observatórium
v Arizone /USA/
aby sa vraj prípad Galileo viac neopakoval
Najväčšie a najprevratnejšie objavy boli v oblasti astronómie – spájajú sa s menom Mikuláša Kopernika, ktorý poprel stredoveký názor, že Slnko sa točí okolo Zeme a nahradil ho názorom, že práve Zem obieha okolo Slnka.
Tvrdil však aj, že Slnko je stredom vesmíru.
Čiže heliocentrizmus bol významný krok v poznaní ľudstva, ale bol iba polopravdou.
Galileo sa prezentoval ako horlivý katolík. Ale donútil svoje dve dcéry, 12 a 13 r. aby išli do kláštora, Opustil ženu Benátčanku, nebol s ňou sobášený. Vraj svoje objavy prezentoval nie ako teórie či hypotézy , ale ako nové vedecké fakty. Nemal na ne však primerané vedecké dôkazy. Iba silné presvedčenie. A tým si narobil problémy s cirkevnou autoritou.
Talian Galileo Galilei zasa objavil, že Zem je guľatá, a bol zato prenasledovaný. Niektorí renesanční vedci za svoje názory zaplatili životom, ako napríklad Giordano Bruno, ktorý poopravil Kopernikov objav a tvrdil, že Zem síce obieha okolo Slnka, ale že Slnko nie je stredom vesmíru ale len jednou hviezdou z nekonečného množstva hviezd, z ktorých mnohé môžu mať aj planetárne sústavy.
Mikuláš Kopernik alebo Koppernigk alebo Coppernicus (* 19. február 1473, Toruň– † 24. máj 1543, Frombork, Poľsko) bol poľský astronóm, filozof, humanista, kanonikv katolíckej cirkvi a ekonóm; významný predstaviteľ renesančnej filozofie;
nahradil geocentrický obraz sveta heliocentrickým
Kopernikovo učenie obsahovalo kinematickú schému slnečnej sústavy, ktorá sa stala začiatkom vývinu nebeskej mechaniky a umožnila aplikovať pojmy zemskej mechaniky na kozmos. V Kopernikovom učení sa začalo zbližovanie astronómie so zemskou mechanikou.
Kardinál Baronius, vzdelanec a cirkevný historik, múdro poznamenal, že zámerom Ducha Svätého, ktorý inšpiroval Bibliu, “ bolo nás poučiť o tom, ako sa ide do neba, a nie ako sa nebo hýbe“
Ako rôzni inak vzdelaní hlupáci z hlúposti
veľmi radi osočia aj najväčšieho odborníka? 
Obraz polského malíře Jana Matejka Astronom Koperník neboli rozmluva s Bohem z roku 1873.
V pozadí katedrála ve Fromborku
Tzv. doslovný výklad Sv. písma
sa vôbec nevyplatil ani vtedajším „veľkým reformátorom“:
“ Ja verím Písmu svätému, lebo Jozue zastavil Slnko, a nie Zem“. “ Ľudia počúvajú improvizovaného astrológa, ktorý chce za každú cenu dokázať, že nie nebo sa točí, ale zem. Aby sme vystavili na obdiv svoju inteligenciu, stačí čosi vymyslieť, a podať to ako skutočnosť. Tento Koperník chce vo svojej hlúposti zrúcať všetky zásady astronómie“ Martin Luther
Lutherův spolupracovník Philipp Melanchthon shrnul svůj názor na Mikuláše Koperníka takto: „Nebudeme tolerovať podobné fantázie.“
„Někteří si myslí, že je vynikající vypracovat věc tak absurdní, jako onen sarmatský astronom, který uvádí do pohybu Zemi a zadržuje Slunce. Moudří vládci by měli zajisté ovládnout talentovanou lehkomyslnost.“
Koperníkov obhajca protestant Johanes Kepler, ktorý poopravil heliocentrickú teóriu o elipsovitých obežniciach planét, miesto kruhových. Ten musel opustit protestantské teologické kolégium v Túbingene, pretože ho považovali za rúhača. Uznával vraj teóriu protikladnú Biblii. Opustil Nemecko a išiel do Prahy. Pozvali ho prednášať do pápežskej univerzity v Bologni.
Přestože Koperníkův model vesmíru předpovídal ve své době pohyby planet nejpřesněji, vědecká obec jej na dlouho odmítala přijmout – z konzervativních i náboženských důvodů. Mezi odpůrci heliocentrického modelu byl mimo jiné i český „učitel národů“ Jan Amos Komenský.
V díle Náčrt vševědy z roku 1643 se Komenský vyjadřuje ke Koperníkovu heliocentrismu, že „sice opticky vypadá jeho theorie pěkně, ale ne podle pravdy, protože odporuje Písmu“.
O obězích nebeských sfér se Komenský seznámil v Heidelberku, tu knihu si koupil za poslední peníze, takže musel jít domů na Moravu pěšky. To ukazuje na značný zájem o myšlenky polského učence. O obězích nebeských sfér se Komenský seznámil v Heidelberku. Jak vyplývá z dopisu Komenského profesoru gymnázia v Gdaňsku Janu Mochingerovi z února 1633, měl vlastní představu o vesmíru. Jednalo se „o pojetí astronomie, vybavené hypothesami nejjednoduššími, nejsnazšími, a co je hlavní, odvozenými z přirozené povahy nebes. Snad jí také předložím posudku veřejnosti. Když jsem odhodil neužitečné haraburdí ekcentriků, epicyklů a reálných kruhů, jakož i ten obludný koperníkovský pohyb země, budou moci býti pomocí našich hypothes, a to těch nejjednodušších, zachovány veškeré zjevy a pochopeny s takovou snadností, že jim porozumí i dítě při pouhé četbě bez učitele.“ Bohužel nic bližšího o jeho hypotéze nevíme, protože se zatím nenašla. Komenský říká, že by bylo nedůstojné Boha, kdyby stále zasahoval do běhů světa.
bol veľmi dobrý pozorovateľ oblohy, dokázal z faktov dedukovať správne závery. Všimol si, že vnútorné planéty sa na oblohe ukazujú len na rannej a večernej oblohe, vonkajšie planéty sú viditeľné aj cez hlbokú noc. Z tohto pozorovania usúdil poznatok, že centrom slnečnej sústavy nie je Zem, ako si v tej dobe mysleli všetci učenci, ale Slnko, okolo ktorého sa pohybujú planéty po kruhových dráhach. Tomuto systému hovoríme heliocentrizmus. Svoje poznanie stihol detailne rozpracovať vo svojej najznámejšej knihe De revolutionibus orbium coelestium, v ktorej dôkladne spochybnil geocentrizmus. Kniha vyšla v roku jeho úmrtia.
Po smrti bol pochovaný vo fromborskej katedrále pri oltári o ktorý sa staral, ako bolo zvykom u kanonikov. Nebolo však známe, ktorý oltár mal na starosti. Poľskí archeológovia hľadali jeho hrob v katedrále mnoho rokov a 3. novembra 2005 oznámili, že v auguste nájdená lebka s veľkou pravdepodobnosťou patrila Mikulášovi Kopernikovi. Dôkazom má byť počítačová rekonštrukcia tváre v Ústrednom kriminalistickom laboratóriu vo Varšave. Stopercentnej istoty však nešlo dosiahnuť, pretože chýbali testy DNA jeho potomkov (ako duchovný nemohol mať Kopernik deti). Autentickosť pozostatkov bola preukázaná až v roku 2008, keď poľskí vedci s pomocou švédskych kolegov porovnali DNA vlasu z knihy, ktorú Kopernik vlastnil a DNA jeho zuba z objaveného hrobu.
Ne každému se líbí, že by se měl pokoušet o nějakou duchovní cestu, tím spíše, kdyby to mělo být spojeno s jakýmisi osobními oběťmi. Duchovní život je spojen spíš s představou dosažené rovnováhy, vyrovnanosti a spokojenosti než s nějakým usilováním o něj.
Jakákoliv cesta, duchovní i třeba méně duchovní, se neobejde bez prožití tzv. Koperníkovského obratu. Ten je spojován se zásahem polského hvězdáře Mikuláše Koperníka (1473-1545) do tehdejšího světového názoru. Dnes si už sotva dokážeme představit, co to tehdy znamenalo. Všechno, nebo alespoň téměř všechno bylo pojednou jinak. Až do té doby se věřilo, že Země je plochá, a kolem ní že se otáčí nejen Slunce, ale i celý zbývající vesmír. Z toho zdánlivě samozřejmě vyplynula i představa, že také státní a církevní instituce představují jakési nedotknutelné stálice, kterým musí být vše podřízeno. Vyskytovaly se ale i pochybnosti. Např. ne všechny jevy, které byly tehdy před Koperníkem v poměrně přesných astronomických měřeních zaznamenány, se tímto systémem daly vysvětlit. Klasická byla např. tzv. Merkurova smyčka – zakreslený oběh planety Merkura nevytvářel spojitou kruhovou dráhu, nýbrž v určitém bodě se zastavil, nějaký čas couval, aby po dalším zastavení pokračoval způsobně dále v počáteční cestě.
Do tohoto systému zasáhl rušivě Koperník snadno ověřitelným tvrzením, že je to vlastně obráceně: pánem není Země, nýbrž Slunce, a Země plní stejně podružnou úlohu jako ostatní planety. Tím byly samozřejmě vysvětleny všechny dřívější pochybnosti včetně Merkura, a současně zpochybněna nadřazenost vládnoucích tříd; také Bible, do té doby nedotknutelný klenot, podle jehož výroků byly posuzovány i nejvzdálenější případy, spadla ze svého piedestalu a žádala si nové výklady. Např. její často citovaný výrok ˝budiž světlo˝ byl dříve vykládán tak, že Slunce bylo vyvoláno k životu až po vzniku Země. A to nebyl jediný protimluv.
Terminus technicus Koperníkovský obrat se vlastně používá jmenovitě v psychologii, kdy popisuje zážitek člověka, který z nějakého důvodu si uvědomí, že jeho dosavadní hodnocení určitého jevu bylo zcela falešné, takže je na základě nových nezvratných důkazů musí od základu změnit.
Něco podobného prožívá každý, kdo si vytkne za cíl dobrat se něčeho na duchovní cestě. V čem se všechna větší současná vyznání shodují, je – mimo jiné – co největší pokora. Tedy nikoli Já – pán a všichni okolo mne poddaní, nýbrž právě naopak – já jako pokorný sluha všech okolo. To jsou základní požadavky každého duchovního přístupu; ale pozor! Svět je (nezapomínejme) polarizovaný, takže z leckterých přísně se tvářících zásad je nutno lehce poodstoupit.
I sebelepší ideje, jakmile vstoupí do hmotného světa, se rozdělí na kladnou a zápornou část. Všichni velcí duchové se věnovali jmenovitě té kladné stránce. Odívali se pláštěm chudoby a skromnosti a zříkali se všemožných světských potěšení. Pokusí-li se o totéž někdo, kdo ani zdaleka nedosahuje jejich výše, nutně se dostane do kolotoče posměchu a vykořisťování. Vždy a ve všem se budeme nalézat kdesi na přepestré cestě mezi vzdáním se všeho nebo naopak všeho získáním. Zde si také uvědomíme, že každé poloze odpovídá patřičné riziko.
Nejde o nic víc a méně než si uvědomit, že stojíme před závažnou volbou co ze svého světského majetku a povinností je možno vzdát a co si ještě ponechat. A to tak dlouho, než nás nějaký neodbytný poznatek nepřiková do určité pozice a nevnese do ní nová poznání. To není pouze problém jedince; něco podobného zažila od dob Koperníkových i celá společnost.
Novověk byl ovládán Newtonovskou mechanikou. V ní se zdálo vše jasné. Každá věc měla pevné rozměry a trvalé souřadnice umístění. Triumfem bylo např. vypočítání rozměrů a polohy zatím neznámé planety Neptuna; obdobně byly předpovězeny některé dosud neobjevené prvky a fyzikální veličiny.
Načež přišel šok. Kvantová mechanika snadno vypočítala a dokázala, že hmota je v podstatě prázdná, a dokonce snadno průchozí pro mnohé nukleární částice a vlnění. Tomu není snadné uvěřit – každodenní zkušenost nás přece přesvědčuje o pravém opaku. Opět se ukazuje, že příroda vlastní své soukromé, někdy značně skryté zákony a z obecného hlediska je zcela lhostejné, jestli je někdo objeví či ne a jestli jim někdo uvěří. Je proto výhodné je znát, jakkoli jsou utajené a obtížně poznatelné. Fungují zcela nezávisle. Ale i částečná nebo jen povrchní jejich znalost může prospět praktickému životu. Stejně jako při cestování: cestovní kancelář nám sice zajistí celkem pohodlnou dovolenou v zemi s cizí řečí a nám neznámou kulturou, ale budeme-li znát alespoň pár místních slov, nebo budeme mít dokonce po ruce mapu, získáme vůči ostatním – neznalým – značné výhody.
Svět se vůči nám projevuje všestranně jako polarizovaný. Rozhodneme-li se k jakékoliv akci, musíme počítat s tím, že se zákonitě dostaví i reakce. To má za následek, že se do ničeho nového nechce; navíc je tu obava z neznámého, z kroku do tmy a neochota opustit zaběhnutý systém, ve kterém jsme se už docela dobře zabydleli. Ke Koperníkovskému obratu nás nikdo nemůže přinutit. Pokusíme-li se však o něj sami, vsaje nás a postará se o další pokračování.
Určite ste už počuli výraz „kopernikovský obrat“. Mikuláš Kopernik, vzdelaný poľský kanonik a profesor prírodných vied, ktorý sa zaoberal astronómiou, sledovaním pohybu nebeských telies, ako prvý dôkazmi podložil názor, že to nie slnko sa točí okolo Zeme, ako sa nám to môže zdať pri pohľade na oblohu, ale naopak, že Zem sa otáča okolo Slnka. Teda dokázal, že geocentrizmus, ako teória, podľa ktorej je zem stredom vesmíru alebo minimálne slnečnej sústavy, je pod váhou dôkazov neudržateľná, a treba teda prijať heliocentrizmus, čiže nový pohľad na veci, podľa ktorého sa otáča Zem okolo Slnka. Táto radikálna zmena pohľadu na pohyb nebeských telies vlastne znamenala, že zem stratila svoju pozíciu stredu vesmíru a ocitla sa zrazu v postavení obežnice okolo niečoho väčšieho, teda okolo svojej hviezdy, z ktorej dokonca, ako nám hovorí dnešná veda, samotná Zem aj pochádza, lebo kedysi jej hmota bola súčasťou Slnka a ako materskej hviezdy. Táto zmena pohľadu na miesto Zeme vo vesmíre sa nazýva kopernikovským obratom, revolúciou.
Uveriť v Boha vlastne pre človeka znamená niečo podobné. Pochopiť, že to nie ja som stredom vesmíru, okolo všetkého sa má všetko točiť, ale naopak, je tu niekto väčší ako ja, niekto, kto ma tu chcel mať, kto ma stvoril – a ak chcem jestvovať, musím sa zamerať na neho a nie sa od neho odvracať. Obrátenie, čiže uveriť naplno Bohu, že je jediným zmyslom nášho života, znamená akoby takýto kopernikovský obrat, úplnú zmenu pohľadu na veci, pri ktorom sa odvraciame od egocentrizmu k teocentrizmu, teda k Bohu ako k stredu a zmyslu svojho bytia, lebo od neho pochádza náš život, naša životná energia, naša existencia. Dnešné evanjelium nás vlastne pozýva k praktickému uplatneniu tohto nového pohľadu v našich životoch.
Začnime však s prvým čítaním. Je o Námanovi, pohanskom vojenskom generálovi. Rozkazoval mocnej armáde a bol zvyknutý presadiť si svoje. Ako pohan si myslel, že bohovia fungujú na princípe „vložte mincu a stlačte vašu voľbu“. Ale žiadny z jeho vymyslených bohov mu nedokázal vyliečiť chronickú chorobu. V zúfalstve sa obrátil na proroka Elizea, vyznavača akéhosi cudzieho boha, aby mu pomohol. Elizeus mu samozrejme povedal, že na to, aby sa uzdravil, nestačí priniesť nejakú obetu, ale uznať Boha Izraela za jediného pravého Boha a teda odvrhnúť všetkých ostatných bôžikov. Náman sa tomu najprv priečil a bol dokonca takou neslýchanou požiadavkou pobúrený. Ale, ako sme povedali, bol už zúfalý zo svojej kožnej choroby, z lepry, ktorá ho už začala ohrozovať na živote. Tak urobil niečo odvážne, čo ho možno stálo viac odvahy ako v jeho vojenských podujatiach. Preglgol svoju pýchu, urobil, čo mu povedal prorok – a jeho utrpenie skončilo. Potom Náman povedal slávnu vetu: „Teraz viem, že na celej zemi niet Boha, iba v Izraeli“ /2 Kr 5,15/. Náman teda zažil vo svojom osobnom živote niečo, čo by sme mohli prirovnať k spomínanému kopernikovskému obratu v dejinách.
Odvrátil sa od svojej pýchy a sebastrednosti a s pokorou uznal Božiu moc.
Aj evanjelium opisuje podobné zásadné životné obrátenie hodnôt, ale s troškou irónie namierenej proti Židom. Ježiš uzdravuje 10 malomocných, deväť z nich je Židov a jeden je Nežid – Samaritán. Židia by sa po svojom uzdravení mali vrátiť späť k Ježišovi a chváliť Boha, ale tak sa zdá, že zrazu nemali čas, veď ho toľko premrhali počas svojej choroby. Jediný Samaritán, Nežid, nečistokrvný miešanec, sa vrátil k Ježišovi poďakovať sa podobne ako kedysi Náman k Elizeovi.
Vyjadriť niekomu svoju vďačnosť býva niekedy veľmi ťažké. Znamená to často uznať, že ja nie som počiatok a koniec svojej existencie, že som závislý na iných, že ak chcem jestvovať, musím sa naučiť prijímať dary, v prvom rade samotný dar života. Poďakovať sa niekomu znamená s pokorou uznať svoju závislosť na druhých ľuďoch, na ich láske, a vďačnosť nás preto pobáda k podobným skutkom lásky, aké boli prejavené nám, a poďakovať sa Bohu znamená počiatok osobného obrátenia. Všetci totiž potrebujeme obrátenie, nový spôsob myslenia, nový pohľad na veci aj na seba samých. Musíme dať Boha do stredu svojho života, svojho myslenia aj konania. My veriaci si snáď myslíme, podobne ako tí Židia z dnešného evanjelia, že keď si splníme nejaké svoje náboženské povinnosti, podobne ako tí Židia, ktorí išli priniesť pred kňazmi obetu za svoje očistenie, že tým sme už všetko vybavili a môžeme si ďalej žiť svoj život. Ale Boh od nás očakáva niečo iné – chce, aby sme prestali chodiť len po vlastných chodníčkoch, lebo vtedy sme ešte stále zajatcami svojho vlastného ega, a aby sme začali chodiť po jeho cestách, aby on riadil náš život, nie preto, aby si z nás urobil otrokov, ale aby sme v ňom našli zdroj svojho šťastia a životnej radosti. Ak by sa naša Zem rozhodla opustiť svoju obežnú dráhu okolo Slnka a ísť si svojou vlastnou cestou, znamenalo by to zánik života na jej povrchu. Len ak krúži okolo Slnka po vyznačenej dráhe, je vhodným miestom pre zázrak života, ktorý na nej bujnie.
Cestou k tomu, aby sme takéto obrátenie postupne stále viac uskutočňovali vo svojom živote, je ďakovať, podobne ako Samaritán z dnešného evanjelia, ďakovať v každodennej modlitbe za všetky dary, ktoré nám Boh dáva. Robíme to aj spoločne každú nedeľu pri sv. omši, ktorú voláme gréckym názvom Eucharistia, čo znamená doslova poďakovanie, „vďaky vzdávanie“. Pri každej sústredenej a pokornej modlitbe a tiež pri každej sv. omši vlastne duchovne konáme spomínaný kopernikovský obrat – dávame Boha do stredu svojho vesmíru, lebo si uvedomujeme, že všetko, čo máme, je od neho a čokoľvek potrebujeme preto, aby sme boli šťastní, nám môže dať len on. Amen.
kopernikovský obrat od pápeža Benedikta XVI
Vo svojej konverzii však Newman rozpoznáva, že veci sa majú práve naopak, že Boh a duša, samotné bytie človeka na duchovnej rovine, sú tým, čo je skutočne reálne a na čom záleží. Sú omnoho reálnejšie než uchopiteľné predmety. Toto je kopernikovský obrat. To čo sa doteraz zdalo nereálne a druhotné, sa ukazuje ako skutočne rozhodujúce.
Potom svätý otec priblížil Newmanovu koncepciu svedomia, ktoré bolo hnacou silou Newmanovej konverzie. V modernom myslení je slovo svedomie chápané ako posledná inštancia rozhodnutia ľudského jedinca, kde neplatia objektívne dôvody. V tomto chápaní všetko podlieha rozhodnutiu jednotlivca na základe jeho subjektívnych skúsenosti a tušení:
„Newmanova koncepcia svedomia je diametrálne odlišná. Pre neho je svedomie ľudskou schopnosťou pravdy, schopnosťou rozoznať v rozhodujúcich oblastiach svoju existenciu – ako je náboženstvo, morálka a pravda, Pravda s veľkým „P“. Svedomie, schopnosť človeka rozpoznať pravdu, zároveň ukladá povinnosť vydať sa za pravdou, hľadať ju a podrobiť sa jej tam, kde sa s ňou človek stretáva. Svedomie je schopnosť pravdy a poslušnosti vo vzťahu k Pravde, ktorá sa ukazuje človeku, ktorý ju hľadá s otvoreným srdcom. Cesta Newmanových konverzií je púť svedomia, nie púť subjektivity, ktorá potvrdzuje seba samú, ale naopak: cestou poslušnosti k pravde, ktorá sa postupne otvára.“
Potom pápež pripomenul známy Newmanov citát z jedného listu, v ktorom obrazne pripíja najprv na svedomie a potom na pápeža ktorý je obvykle uvádzaný ako dôkaz totožnosti Newmanovho chápania svedomia:
„V tomto výroku však pojem svedomie nevyjadruje poslednú povinnosť voči subjektívnemu tušeniu. Je to výraz pre dosiahnuteľnosť a záväznú moc pravdy. A tá má primát. Pápežovi teda môže byť venovaný druhý prípitok, pretože úlohou pápeža je vznášať požiadavku poslušnosti voči pravde.“