pápež Benedikt XVI. raz prorocky napísal:

„Najspoľahlivejší exegéti  /vykladači textov biblie/  sú svätci“

Blah. A. K. Emmerichová – Pád anjelov. hriech Adama a Evy, Videnia neba, pekla, očistca, anjelov, satana, Obety a utrpenia, Mária Magdaléna, o Sv. Jozefovi, sväté kňazstvo, relikvie svätých, O sviatosti Oltárnej, Jakub , ARCHA ZMLUVY, NOE a jeho POTOMSTVO, JOZEF a ASENAT, narodenie Sv. Panny Márie, Umučenie Pána Ježiša, O pokání, Posledné dni života

Sv. Metod, náš prvý arcibiskup vo svojom Napomenutí vladárom bez vykrúcačiek a jednoznačne pripomína, že „vladárom zeme Božie slovo velí milovať spravodlivosť“. Podľa sv. Metoda „predovšetkým tí, čo od Boha moc prijali, nech dobre skúmajú spory ľudí, nachádzajúcich sa v ich oblasti a s trpezlivým vyskúmavaním nech každý deň rozsudzujú. Povinní sú podľa Božieho zákona nemať za lepšieho ani jedného človeka pod nimi súceho, ani brata, ani dieťa, ani druha, ani nikoho iného“.

videnia blahoslavenej Anny Kataríny Emmerichovej

Svätý Metod ostal verný  slovanskej misii aj po Cyrilovej smrti, aj keď by bol mal všetky ľudské dôvody k návratu do vlasti a k spokojnému užívaniu si výsledkov svojej dovtedajšej práce. Namiesto toho sa ocitol vo franskom väzení, pod bičom biskupa Hermericha, ako väzeň vernosti  poslaniu, ktoré mu pápež zveril. Aj vnútri Cirkvi musel sv. Metod bojovať nie jeden boj , boj s Vichingovými intrigami, boj s falošným učením, boj s laxizmom franského kléru – napriek tomu zostal Cirkvi stále verný, nezanevrel na ňu, nesťažoval sa na ňu ani pri prenasledovaní, ani kvôli ľudským slabostiam a hriechom jej predstaviteľov.

Dnes potrebujeme obnovu práva, verejného spoločenského i cirkevného života.

A preto aj dnes, z hlbín vekov  znejú prorocké Metodove slová: „Nech teda nikto z vladárov, keď ho diabol opantá, i keď ústami svojimi vypovedá, že je verný, nech srdcom  ďaleko nestojí od Boha, nepokúšajúc sa brániť pre tmu nevedomosti, alebo z nejakej inej lenivosti, alebo telesnej žiadosti niečomu z tých písaných ustanovení a nech sa nedomnieva, že sám nie je podriadený odsúdeniu na večný oheň a na tomto svete Božiemu hnevu.“ / arc. Cyril Vasiľ, Terchová, 2013/

„NAPOMENUTÍ VLADAŘŮM“
od Sv. Metoda
kto má plné ústa C+M dedičstva, a NENAPOMÍNA predstaviteľov dočasnej moci aj v našej 30 r. SR pri rôznorodých neprávostiach, ten je buď otitulované kinderko, príliš asi zamilované do svojho antidozrievacieho dudlíka na učičíkanie pri spoločenských tlakoch a neurózach alebo plnevedomý zbabelofilný novozákonný farizej

Commonitorium Obrana katolické víry proti novotám heretiků

Sv. Vincenc Lerinský


„Milujte spravedlnost, kdož vládnete zemí …
Jestliže tedy slovo Boží přikazuje vládcům země milovat zákon, [je třeba] jako počátek blažené cesty konat spravedlivé skutky, neboť od spravedlivých skutků začínáme blažený život, abychom s bázní seznali, co o jeho zkáze hovoří zákon Boží …
Přišel totiž prorok Mojžíš, poučený Bohem, a první hovořil vládcům: »Nepřijmi výpověď lichou«, pravil. O čem se praví, že je výpovědí lichou? Lichou je výpověď bez svědků a tu přijímám pouze po spásném a zjevném zákonném vyšetření.
Především ti, kteří přijali vládu (panství a moc) od Boha, ať dobře zkoumají pře lidí, kteří jim náleží, každý den rozhodují o nich po trpělivém vyšetřování. Podle [obou] Božích zákonů jsou povinni nemít za lepšího ani jednoho jim podřízeného člověka, ani bratra, ani dítě, ani druha, ani žádného jiného…
Proto každý kníže-(král) je povinen bez výjimky všechny, kteří jsou pod jeho mocí, vyučovat svatému Božímu zákonu Krista, i proroků a apoštolů a blažených Otců, a všem každý den přikazovat, aby nekřivdili nikomu ze slabších, ani nekonali nijaký pohanský obyčej, ani pohanské přísahy nebo se v něčem nedopustili bludu. Neboť nemá zajisté nic společného světlo se tmou ani synové světla – křesťané s pohany
Je povinný udržiavať sa každý pokrstený v takej čistote ako svätý chrám Boží. Byť spokojný s manželkou a nič viac nezmýšľať, na spôsob hoväda za cudzími vášňami sa vláčiť
A každý kresťan je povinný mať v úcte a bázni tú, ktorá si ho vybrala a posudzovať ju pri každom výskyte sporu podľa svätého Božieho zákona, ako je napísané v zákone.
Ať se tedy žádný z vládců, – když ovládán ďáblem a vyznává svými ústy, že je věrný srdcem, – nevzdálí od Boha tak, aby se pokoušel pro tmu lhostejnosti nebo některé jiné nevědomosti či tělesné lásky nezachovávat něco z těchto psaných [ustanovení], a ať se nedomnívá, že sám nepodléhá odsouzení k věčnému ohni a na tomto světě Božímu hněvu… . A opět… . Spravedlnost povznáší národ, avšak hříchy a nespravedlnostmi upadají lidé do bídy. A mnoho jiného je, o čem svaté knihy hovoří a vyvolávají u vladařů hrůzu a bázeň“

od ct. Márie z Agredy: Mystické mesto Božie, Pád anjelov,

Mlčaním sa svet pokazil


Óóch, beda, nešťastná moja duša!
Otvorte oči a viďte tú nemravnú spustnutosť, ktorá sa priplazila na svet a už aj do tela svätej Cirkvi! Ó beda, bodaj by pukli naše srdcia i duše, keď vidia toľko a takých urážok Boha!
Či nevidíte, ako pekelná šelma odnáša vzácne stvorenia, aj ovečky, ktoré sa pasú v záhrade svätej Cirkvi, a nie je toho, kto by čo len prstom pohol, aby mu ich vytrhol z jej pazúrov ?!
Pastieri podriemkávajú v pochabom zameraní sa len na samých seba , vo vlčom hlade po pozemskom pohodlí, usalašili sa v nesvätostiach; sú tak opití namyslenosťou, že sa tvária, že spia a nie sú akoby príčetní, keď neregistrujú ako diabol, pekelný vlk, im kradne život v milosti posväcujúcej a tiež ich veriacim? Či je im to už jedno!?
Príčinou všetkého zlého je naša prílišná sebaláska.
Ó, ako nebezpečná je táto falošná náhražka lásky , či v predstavených alebo v podriadených!
Ak je človek predstaveným a miluje seba láskou príliš do seba zameranou, potom vôbec nekarhá chyby svojich poddaných, pretože ten, kto miluje seba, a iba svoje nižšie ja, utopí sa v otrockej bojazlivosti. Preto nekarhá. Lebo keby ozaj miloval seba pre Boha, nebál by sa strachom otroka, ale smelo by statočným srdcom karhal aj chyby a nemlčal by ani by sa netváril, ako by to choré ani nevidel.
Chcem, aby ste boli zbavení takejto príliš nízkej lásky, otcovia a bratia. Prosím vás, aby ste si počínali tak, aby Vám raz Kráľ Pravdy nepovedal s veľkou výčitkou tie najtvrdšie slová, hovoriac: ,, Preklínam Vás, lebo ste pri neprávostiach mlčali ako nemotou postihnutí! „
Ach nie! Nemlčte už dlhšie. Vykričte tie aj nepríjemné fakty radšej v mnohých jazykoch!
Vidíme už všetci, ako je Vaším mlčaním svet stále viac skorumpovanejší.
Nevesta Kristova je poblednutá, farbu ste jej vzali, pretože ste jej takto vypustili krv, a veru nie hocjakú, ale Sv. Krv Kristovu, ktorá nám bola darovaná z veľkej nezištnej lásky a nie iba z povinnosti;
Tá sa s ľahkovážnosťou zneucťovať nesmie. Ani takto sa nepatrí uzurpovať si tú česť, ktorá má patriť iba Bohu.
Uchmatnúť si ju iba sebaoslavu a vziať ju takto samému Bohu? Tolerovaním svätokrádeží, špekulatívnym manipulovaním s darmi a milosťami, ktoré sú nám spoločne darované cez veľké utrpenia a vyliatu krv Syna Božieho.
Beda mi, umieram a nemôžem umrieť. Nespite už viacej v takej opovážlivej ľahostajnosti; vážte si prítomných chvíľ a darov , nakoľko len môžete!
Svätá Katarína Sienská

Je tedy patrné, že Petrovo vůdčí postavení je zdůvodněno jeho vírou, pokorou, láskou,
ano i chudobou a vytrvalostí v chudobě. Neboť v 3. kapitole Skutků řekl prosícímu
o almužnu: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám.“ A protože uslyšel od Mistra
v 21. kapitole Lukášově: „Svou vytrvalostí získáte své duše“, zdá se pravděpodobné,
že Petr vyšel ze zapření Mistra lépe připraven vytrpět mučednictví, a zvláště proto,
že poznal ze zapření Mistra svou slabost, měl v čerstvé paměti svou chatrnost. Z toho
důvodu se pokorně skláněl k jiným a byl pohotovější pro Pána, kterého zapřel, snášet
žalářování až do smrti. A není pochyby, že pokorně snesl žalářování od Heroda
v Jeruzalémě, žalářování od Teofila v Antiochii a žalářování od Nerona v Římě.
Jestliže již po těchto cestách ctností kráčí povolaný náměstek Petrův, věříme, že je jeho
pravým náměstkem a předním veleknězem církve, kterou spravuje. Jde-li však
po cestách opačných, je posel antikristův a odpůrce Petrův i Pána Ježíše Krista. Proto
píše blažený Bernard ve 4. knize Ad Eugenium takto: „Uprostřed toho ty, který jsi pastýř,
se procházíš obklopen tak velkou pestrostí ve zlatém rouchu. Co z toho mají ovce ?
Odvážil bych se říci, že to jsou spíše pastviny pro démony, než pro ovce. Tak
si nepočínal Petr ani si tak nezahrával Pavel.“ A dodává: „Buď se lidu prokaž, že jsi
pastýř, nebo to popři. Nebudeš to moci popřít, aniž zároveň popřeš, že jsi dědicem toho,
jehož místo zaujímáš. O Petrovi nevíme, že by se byl procházel ozdoben drahokamy
nebo v hedvábí. Ani se neoblékal do zlata, ani nejezdil na bílém koni, ani nebyl provázen
stráží ani hemžícím se služebnictvem. A přece věřil, že i bez těchto věcí může
dostatečně plnit spasitelné přikázání: Miluješ-li mne, pas mé ovce. V těchto věcech stal
ses nástupcem nikoli Petra, nýbrž Konstantina.“ Tak Bernard.
Tento svatý ví, že papež Eugen měl být náměstkem v chudobě a v pokoře, a že měl
nikoli v pýše, ale v péči o ovce následovat Petra. Neboť člověk je pravým náměstkem
toho, jehož místo zastává a od něhož přejímá podle zákonného oprávnění správcovskou
moc. Avšak nikdo nezastává Kristovo nebo Petrovo místo opravdově a Kristu přijatelně,
leč následuje-li ho v mravech, protože není žádný jiný přiměřený způsob následování
než ten, který s mravním závazkem přijímá od Boha správcovskou moc. A tak se
k takovému úřadu náměstka vyžaduje jak shodnost mravů, tak autorita ustanovitelova.
A proto doporučil Spasitel při poslední večeři ustanovení velebné svátosti a zřídil

učedníky za náměstky, aby tak činili na jeho památku. V 13. kapitole Janově řekl:
„Příklad zajisté dal jsem vám, abyste i vy podobně činili, jak já jsem učinil vám.“ A v 5.
kapitole Matoušově řekl: „Kdo by činil i učil, ten bude nazván veliký v království
nebeském.“ A k téže věci říká blažený Jeroným ve spise Ad Heliodorum, uvedeném
v Dekretu v 40. distinkci: „Není snadné na místě svatého Petra a Pavla zasednout
na stolici těch, kdo vládnou s Kristem. Proto se říká: Nejsou syny svatých, kdo zaujímají
místa svatých, ale ti, kdo konají jejich skutky.“ A blažený Řehoř říká tamtéž: „Ani místa
ani řády nás nepřibližují našemu Stvořiteli, nýbrž buď nás s ním spojují dobré zásluhy,
nebo nás od něho odlučují zlé skutky.“ Dále říká Chrysostomus uvedený tamtéž:
„Je mnoho kněží a je málo kněží. Mnoho jich je podle jména a málo podle skutku. Vizte
tedy, jak zasednete na stolici, neboť nikoli stolice činí kněze,“ to jest posvěcuje ho, „ale
kněz stolici“ posvěcuje důstojností. „Není to místo, které posvěcuje člověka, ale člověk
místo. Není každý kněz svatý, ale každý svatý je knězem“, to jest obětníkem Krista
i sebe. „Kdo dobře sedí na stolici, činí stolici čest. Kdo zle sedí, ten stolici křivdí. A proto
zlý kněz i svým kněžstvím se dopouští zločinu a nenabývá důstojenství.“ Tak on.
Podobně se uvádí na témž místě ze života mučedníka Bonifáce: „I když je kárán papež,
který nedbá o spásu svou a svých bratří jako neužitečný a ledabylý ve svých skutcích,
a který navíc zamlčuje dobro, -což více překáží, to jest škodí jemu i ovcím -, přesto
přivádí s sebou valem nesčetné národy přímo do pekelného otroctví“ ďáblovi, který
je zaprodancem pekla, „aby byl s ním mnohými ranami bičován až na věky.“ Ani není
třeba se dovolávat mnoha svatých, poněvadž sám Nejvyšší velekněz a svatý svatých
říká v 10. kapitole Janově: „Všichni, co jich kdy přišlo, jsou zloději a lotři.“ A v 5. kapitole
Matoušově říká učedníkům: „Vy jste sůl země. Jestliže sůl bude zmařena, čím bude
osolena ? K ničemu se nehodí, než aby byla ven vyhozena a od lidí pošlapána.“ A v 14.
kapitole Lukášově říká: „Dobrá je sůl. Jestliže však sůl bude zmařena, čím bude
okořeněna ? Ani do země ani do hnoje se nehodí, ale vyhazují ji ven.“ A protože
nejlaskavější Spasitel a nejlepší Mistr chtěl tuto myšlenku vtisknout do lidských myslí,
dodal hned: „Kdo máš uši k slyšení, slyš !“ Ať tedy každý kněz dbá o to, zda dobře
přistoupil čist od zločinu s upřímným úmyslem ke cti Boží a k prospěchu církve, a zda
žije hodným životem pohrdaje světskými poctami a ziskem světa. Neboť jinak
je prolhaným antikristem a čím vyšší má úřad, tím větším je antikristem. Ať hledí pokorný
křesťan na Krista, který v 14. kapitole Janově říká: „Já jsem cesta, pravda i život.“ Hle,
zde je cesta, po níž chce jít, protože Kristus je cesta; kam chce jít, protože Kristus
je pravda; a kde chce zůstat, protože Kristus je život.

KAPITOLA DEVÁTÁ
, Jan Hus, De Ecclesia



„Sú takí skazení a páchajú všelijaké zlo! Ale Boh prikázal, že aj keby kňazi, pastieri a Kristus na zemi boli stelesnení diabli, aby sme boli poslušní a podriadení im, nie kvôli nim, ale kvôli Bohu a z poslušnosti voči Nemu.

Svätá Katarína Sienská povedala: „Aj keby bol vteleným diablom, nemali by sme proti nemu dvíhať hlavy,“ a opäť: „Ctíme Krista, ak ctíme pápeža, zneucťujeme Krista, ak znevažujeme pápeža… “„Sú takí skazení a páchajú všelijaké zlo! Ale Boh prikázal, že aj keby kňazi, pastieri a Kristus na zemi boli stelesnení diabli, aby sme boli poslušní a podriadení im, nie kvôli nim, ale kvôli Bohu a z poslušnosti voči Nemu

Není s dáblem tak spřátelené jako opilství a prostopášnost,
jenž jest všech nepravostí ploditelkou. Sv. Jan Zlatoústý.

Zjevení Svaté Brigity

Takto a podobne, ak môže aj hojnejšie a dôkladnejšie, nech odpovie svojim nepriateľom vykúpená rodina Krista Pána a putujúca pospolitosť Krista Kráľa. Nech však nezabúda, že aj medzi nepriateľmi sú jej budúci občania, a nech nepokladá za neužitočné snášať sa s nimi, kým sa nestanú jej vyznavačmi.10) Tak isto boží štát, kým putuje na tomto svete, má v sebe mnohých, spojených sviatosťami, ktorých však nebude mať so sebou vo večnom dedičstve svätých, ktorí sú čiastočne skrytí, čiastočne zjavní, ktorí sa opovažujú s nepriateľmi reptať proti Bohu, ktorého svätosť v sebe nosia. S nimi chodia do divadiel, s nami zas do kostola. Ale ani nad obrátením týchto sa nemá zúfať, lebo aj medzi najotvorenejšími nepriateľmi sa nájdu vyvolení priatelia, ktorí ani sami o tom nevedia. Na tomto svete sú oba štáty zapletené do seba a vzájomne pomiešané, kým sa na poslednom súde nerozdelia. O počiatku, rozšírení a patričnom konci oboch, čo som si zaumienil povedať a kým s božou pomocou budem môcť, poviem pre slávu božieho štátu, ktorý sa v porovnaní so štátom našich odporcov zaskvie tým slávnejšie sv. Augustín, Boží štát

Terézii Avilskej, ako píše, sa „ukazuje Pán vo videní“ cez takýto vnútorný obraz:Předpokládejme, že máme u sebe zlaté pouzdro, v němž nosíme nějaký drahokam, který má velkou cenu a podivuhodné účinky. Nikdy jsme ho neviděly, ale jsme si jisté, že jej máme, a protože jej nosíme u sebe, nepřestáváme zakoušet jeho účinky a oceňujeme jeho moc, protože nás uzdravil z jistých chorob, pro jejichž léčení je vhodný. Avšak neodvažuje-me se na něj zadívat ani otevřít pouzdro. Ba ani to nemůžeme, neboť jen jeho majitel ví, jak se otevírá. On nám je totiž půjčil, abychom si jím pomohly, ale ponechal si klíč. Až bude chtít ukázat nám drahokam, otevře pouzdro jako svou věc; a když bude chtít, odnese si jej pryč, jak to dělává.

opisuje Katarína Sienská v liste svojmu spovedníkovi bratovi Raimundovi z Capuy: Kdo pozná tuto Pravdu a bude ženichem jejím, najde přikrytu nahotu svou a sebe oblečena rouchem svatebním ohně lásky, ohně smíchaného s krví, jež z lásky byla prolita a spojena s božstvím. V krvi bude se živiti a krmiti milosrdenstvím, v krvi rozhání tmu a okouší světla, protože v krvi ztrácí mrak smyslné sebelásky a bázeň otrockou, jež způsobuje útrapy, a obdržuje bázeň svatou a jistotu v Boží lásce, kterou nalezl v krvi.


Obrana katolické víry proti novotám heretiků Sv. Vincenc Lerinský

svätý Augustín poznamenal, že dodržiavanie predpisov, ktoré Cirkev pridala neskôr,
treba vyžadovať s miernosťou, aby „sa príliš nepreťažil život veriacich“ a naša viera sa
nepremenila na otroctvo, keďže „Božie milosrdenstvo chcelo, aby bola slobodná“

Jedným z Veľkých obhajcov Katolíckej viery na západe bol svätý Hilár, biskup z Poitiers. On napísal Konštanciovi toto: „Ach, prečo som nežil v dobe Nerónovej alebo Déciovej! Vtedy prenasledovateľ aspoň nemal masku. Keby som bol vtedy odporoval mukám, aspoň by som bol vedel, že zomieram za Krista. A teraz…namiesto zjavného nepriateľa, máme prenasledovateľa, ktorý nás klame. Snaží sa nás podviesť a líška sa nám. Nezatvára nás do väzenia,…ale nás berie do paláca a zahŕňa nás poctami. Neodtína nám hlavu mečom, ale ju ničí zlatom. Volá sa kresťanom, ale pritom popiera Krista. Hovorí o jednote, ale nemôže byť jednota medzi bludom a učením. Buduje nám nádherné chrámy, a ničí vieru! Vyznáva, že verí v Krista, a robí všetko, aby ľudia neverili, že je Božím Synom…Vítaš nás bozkom, ale je to bozk, ktorý zrádza Krista. Skláňaš hlavu pri biskupskom požehnaní, a šliapeš pritom po viere…“

dom Panny Márie v Efeze prečo až dve hrobky pre PM

adorátorom vlastného ega

Slová, ktorá napísala veľká svätica – sv. Katarína Sienská. Nepochybujme, že dnes by ich napísala nanovo a ešte dôraznejšie. Tieto boli pápežovi Gregorovi XI.
Ó, sladká a pravá Múdrosť, ktorá v sebe máš aj nôž svätej nenávisti a s touto medicínou, prostredníctvom našich svätých túžob, liečiš a zničíš každého lykožrúta aj s jeho húsenicami.
Sú to škodcovia, ktorí napádajú a rozožierajú korene z nášho stromu, kôli tomu na ňom nie je ovocie života, ale iba suché ratolesti a zelené lístie.
Lebo kto miluje príliš sám seba, je v ňom zvrátená pýcha, čo je zdroj a začiatok zla, nech by bol v akomkoľvek spoločenskom postavení, majte toto na pamäti.
Ak je iba a len zamilovaný do seba, tak také „milkovanie sa“ nie je milé Bohu, nemôže to robiť nič iné ako zlo, a plodiť morbídnosť. Podobá sa to žene, ktorá rodí mŕtve deti.
Takže takáto je skutočnosť: pretože v takom tvorovi nepôsobí žiaden život, a záleží mu potom iba na tom aby ho chválili a na jeho vlastnej sláve, ale nie na sláve Mena Božieho.
Píšem Vám to priamo: Je to zvrátenosť, táto adorácia vlastného ega, ktorá neslúži iným. To človeka zotročí, urobí ho čudákom, ktorý postupne bude strácať zrak.
Ak jeho poddaní robia chyby a hriech, tak sa tvári, aj to dáva za „vzor“, ako keby to nevidel. A ak to aj akože vidí, rieši to tak ľahostajne bez ohňa v srdci, že nič vlastne vyriešiť nechce.
O všeličo iné a nepodstatné sa zaujíma, lebo je vyplašený, keď nastávajú problémy. A to sa deje pre túto jeho sebalásku. Inokedy sa znervózňuje a chce zrazu riešiť všetko okolo. Poviem Vám to je to najhoršie, čo sa robiť nemá.
Tú ranu je potrebné vyoperovať ohnivým železom. Ak sa na ňu aplikuje iba mastička, to bude príčinou pacientovej smrti.
Oh, beda, môj otče! To je dôvod, prečo sú všetky inštitúcie napadnuté a skorumpované. Varujem Vás , až taký je nebezpečný ten lykožrút, že nielen v pastieroch spôsobuje ich smrť, ale aj všetci ostatní umierajú kôli ich zlému príkladu a spoločne hynieme.
Prečo náš pastier používa toľko mastičiek? Pretože on si ani nepripúšťa, že problém vôbec existuje.
Pretože ak by odložil tie neúčinné mastičky, v ktorých nie je úplne žiaden svätý hnev, ktorý asi preto nepoužíva, lebo toho nie je schopný, zoženie si radšej nejakú mastičku, a nezaujíma ho utrpenie pacienta!
Slepý je aj chorý, kto nepozná skutočné potreby ľudí.
Slepý je aj pastier, ktorý im má byť lekárom, ale ich realitu nevidí a ani ho to nezaujíma.
Skôr hľadá iba svoj vlastný prospech, lebo ten chirurgický nôž by začal používať.
Ale my robíme to, čo Kristus povedal: ak slepý sprevádza slepého, obaja padnú do jamy. Aj nemocný aj lekár padajú do priepasti.
Toto je ozajstné pasáctvo antikristov, pretože nielenže nevytrhujú svoje ovečky z rúk vlka, ale umožňujú im ovce roztrhať , aby neprišli za sladkým Ježišom, pravým pastierom, ktorý dal život za svoje ovce. O čom píšem je pre nich veľmi nebezpečné, tiež pre takéto v nich usalašené „milenky“…
Prekážky pôsobenia Ducha Svätého v nás

!existuje aj fakeSpravodlivosť a plodí nejednotu

“ Pápežovým pokrmom nemá byť nič iné, než konať Božiu vôľu. A z toho budú čerpať všetky ostatné údy, potom sa vytvorí zdravé a celistvé telo už nebude zámienky oplakávať nemoc. To musí byť naša sláva – privádzať duše k Bohu. Och, túto slávu chcite mať – nie kôli tej sláve, ale iba preto, aby ste konali vôľu Božiu. Ráčte plniť to, čo napísal kráľ Dávid: Tvoji kňazi nech sa zaodejú spravodlivosťou, a Tvoji svätí plesaním / Ž 132, 9/ Vy máte byť tým, čo má dať ten pravý impulz ostatným. Ach! Že som musela napísať dať impulz , pretože nie je, sladká Pravda, svätá spravodlivosť vo svätej cirkvi. Keby v nej bola spravodlivosť, bola by jednotná. Avšak existuje

„spravodlivosť“ preplnená nespravodlivosťou.

Večné Slovo, nie je tu spravodlivosti, ale čaká sa iba na tie veci, ktoré prospievajú ku cti stvoreniam, a pri veciach slúžiacim ku cti Božej sa to robí tak, že sa nevidia, a to pod zástavami / farbami, značkou / milosrdenstva. Také milosrdenstvo nie je žiadne milosrdenstvo, ale nemilosrdnosť, ktorá privádza ku pekelnej priepasti.Ach, bodaj by sme zaobchádzali so našimi blížnymi , Kristovými údmi, s takým milosrdenstvom,

aby nás Boh nemohol označiť ako nemilosrdných!“

Ach, bodaj by sa nechceli, bodaj by sa nerobili väčšími ako ich hlava Kristus, ktorý povedal, že učeník nemá byť väčší, ako jeho Učiteľ a služobník dôležitejší ako jeho Pán.“

Sv. Mária Magdaléna de Pazzi , + 1607, list kardinálom rímskej kúrie

Sv. Peter Damiani (1007 – 1072) bol opát kláštora Fonte Avellana a následne sa stal kardinálom/biskupom Ostie. Patril medzi jedného z najvýznamnejších predstaviteľov reformy katolíckej Cirkvi v 11. storočí. Jeho dielo sa objavilo okolo roku 1049 – v dobe, kedy bola korupcia veľmi rozšírená, a to dokonca aj na vyšších pozíciách v Cirkvi.

V tomto spise, adresovanom pápežovi , odsudzuje Pater Damiani zvrátené zvyky svojej doby vyjadrujúc to rečou, ktorá nepozná falošné milosrdenstvo alebo kompromisy. Je presvedčený, že najväčším zo všetkých hriechov je sodomia – termín, ktorý zahŕňa všetky skutky konané proti prírode a ktorých cieľom je uspokojiť sexuálne túžby bez toho, aby došlo k vzniku nového života.

„Ak táto celkom hanebná a hnusná neresť nie je v okamihu a rázne zastavená – píše – dopadne na nás Boží hnev, ktorý prinesie skazu mnohým.“

„Zlo rakoviny homosexuality sa zahniezďuje do Cirkvi. Ako divoká zúriaca beštia besnie v Kristovom ovčinci s takou priebojnosťou a slobodou, že spása duší mnohých je bezpečnejšia pod jarmom služby laikov, ako po dobrovoľnom vstupe do božej služby pod neúprosným zákonom tyranie satana, ktorý vládne medzi klérom.“

svätý Peter Damiáni v r. 1049 práve zvolenému pápežovi Levovi IX. (1049-1054) odovzdal vo forme listu napísaný traktát Liber antigomorrhianus

V histórii (Cirkvi) dochádza k veľa prípadom, kedy je preniknutá svätosťou, ale tiež kedy zlyhanie jej členov spôsobuje jej úpadok do temnoty – čo vyzerá, akoby ju Božstvo celkom opustilo.

Hlas svätca Damianiho dnes zaznieva rovnako, ako vtedy; s povzbudením a útechou pre takých ako on – ktorí počas dejín bojovali, trpeli, volali a nádejali sa.

Svoje vyjadrovanie nezmiernil – aby vyjadril svoje rozhorčenie, udržal si zanietenosť. Voči hriechu sa staval s odporom, odvahou a nekompromisne, pričom práve to bolo vyjadrením jeho lásky k Pravde a Dobru.

Dnes, na začiatku tretieho tisícročia od narodenia Krista sa kňazi, biskupi a biskupské konferencie sporia pre ženbu kňazov; pochybujú o nezrušiteľnosti manželského zväzku medzi mužom a ženou a zároveň prijímajú ponúkanie zákona v prospech homosexuálnych pseudo-manželstiev. O sodomii sa nerozmýšľa ako o hriechu, ktorý si zasluhuje Boží trest, ale je rozptýlená v seminároch, kolégiách, cirkevných univerzitách a dokonca aj vo vnútri Vatikánu.

Pripomína nám, že je ešte niečo horšie, ako teoretizovaná a praktizovaná mravná skaza. Malo by prehovoriť ticho, mala by zasiahnuť zdržanlivosť, zväzok spoluvinníkov, ktorý je uzavretý medzi skazenými a zväzok tých, ktorí sú pod zámienkou škandálu ticho a keď sú ticho, tak majú súhlasný postoj.

Ešte vážnejšia je akceptácia homosexuality duchovnými, chápaná ako „pozitívne“ naťahovanie sa za dobrom, hodná pastoračnej starostlivosti a právnej ochrany, a nie ako ohavný hriech. V zhrňujúcej správe prvého týždňa synody biskupov v októbri 2014 jeden odsek prehlasoval, že homosexuáli disponujú darmi a vlastnosťami, ktoré možu ponúknuť kresťanskej komunite a pozýval biskupov: „…sme schopní privítať týchto ľudí a zabezpečiť im v našich spoločenstvách rodinné prostredie?“

Toto poburujúce vyjadrenie bolo zo záverečnej správy vylúčené, ale niektorí biskupi a kardináli – prítomní aj neprítomní v synodálnej miestnosti – trvali na žiadosti hľadať pozitívne aspekty zväzku, ktorý je neprirodzený, pričom zašli až k tomu, že dúfajú „v spôsob, ktorý opíše práva ľudí žijúcich vo zväzku s osobou rovnakého pohlavia.“

Sv. Peter Damiani – jednoduchý mních na pozícii kardinála, človek s vynikajúcim zmýšľaním – neváhal obžalúvať dokonca ani pápežov toho času, keď urobili nejakú škandalóznu chybu. Vnesie prečítanie diela Liber Gomorrhianus ducha sv. Petra Damianiho do sŕdc niektorých prelátov a laikov? Otrasie nimi v ich apatii a prinúti ich hovoriť a konať?

Aj keď máme veľmi ďaleko od svätosti a prorockého ducha sv. Petra Damianiho, vyjadrime podobne ako on aj my pobúrenie nad hriechom a slovami, ktorými uzatvára svoj traktát, obráťme sa na súčasného Kristovho nástupcu, pápeža Františka, ktorý tak môže zasiahnuť a skoncovať s mravnými a dogmatickými škandálmi: „Nech nám pomáha všemohúci Boh, najvelebnejší Otec, aby bola počas vášho apoštolátu zničená všetka hrôza tejto neresti, a aby stav Cirkvi – momentálne s postojom ľahostajnosti – opäť a celkom vzrástol v celej svojej sile.“

Naše Paní sv. Brigitě Švédské:

„Ale nyní ti řeknu Boží vůli v této věci… Věz také toto: že jestliže nějaký papež vydá kněžím povolení uzavřít tělesné manželství, Bůh jej duchovním způsobem odsoudí k trestu tak velkému jako je ten, jaký zákon po právu tělesným způsobem uvaluje na člověka, který se provinil tak závažně, že se mu musí vydloubnout oči, useknout jazyk a rty, nos a uši, utnout ruce a nohy, nechat krev jeho těla vylít až zcela vychladne, a nakonec celé jeho tělo bez krve odvrhnout, aby jej sežrali psi a jiné divoké šelmy. Podobné věci se skutečně stanou duchovním způsobem papeži, který by šel proti výše zmíněnému ustanovení a Boží vůli a vydal kněžím takové povolení uzavřít sňatek.

Protože by tentýž papež byl zcela Bohem zbaven svého duchovního zraku a sluchu, a svých duchovních slov a skutků. Všechna jeho duchovní moudrost by zcela vychladla; a nakonec po jeho smrti by byla jeho duše odvržena, aby byla věčně v pekle mučena, aby se tam věčně a bez konce stala potravou démonů.“

Jeden z mála dokumentov (list priateľovi) ktorý sa od sv. Bruna zachoval:
Aký úžitok a božskú slasť prináša samota a ticho pustatiny tým, čo ich milujú, vedia len tí, ktorí to sami zakúsili.

Tu sa môžu pevní ľudia obrátiť dovnútra, kedykoľvek si želajú, zostať ponorení vo svojom vnútri, môžu usilovne pestovať výhonky cností a blažene sa živiť rajským ovocím. Tu sa snažíme získať oko, ktorého jasný pohľad zraňuje láskou božského Ženícha a ktorého čistota umožňuje vidieť Boha. Tu sa oddávame dobre naplnenému voľnému času a spočívame v pokojnej činnosti. Tu Boh dáva svojim atlétom vytúženú odmenu za namáhavý boj: pokoj, aký svet nepozná, a radosť v Duchu Svätom.

Taká je táto krásna, príjemne vyzerajúca Rachel. Aj keď dala Jakubovi menej detí než Lia, mal radšej ju než tú, ktorá bola síce plodnejšia, ale mala nevraživý pohľad. Synovia kontemplácie sú vskutku vzácnejší než synovia činnosti. A tak Jozef a Benjamín sú miláčikmi svojho otca viac než ostatní bratia.

Taký je lepší podiel, ktorý si Mária vybrala a ktorý jej nebude odňatý.

Taká je krásna Sunamitka, panna, ktorá jediná v celej izraelskej krajine bola hodná opatrovať zostarnutého Dávida a rozohrievať ho. Ako veľmi by som chcel, milovaný brat, aby si ju miloval nadovšetko, aby si sa rozohrial v jej náručí a horel Božou láskou. Nech sa v Tvojom srdci usadí táto láska, aby sa Ti sláva sveta, láskajúca a zradná zvodnosť čoskoro zdala úbohou, aby si ľahko zavrhol bohatstvo, pretože starosť oň zaťažuje dušu, a aby sa ti sprotivili potešenia, ktoré sú také škodlivé pre telo i ducha.

Tvoja múdrosť nemôže nevedieť, od koho pochádzajú tieto slová: „Ak niekto miluje svet a čo je vo svete – žiadostivosť tela, žiadostivosť očí a pýcha – nie je v ňom Otcova láska“ a tieto: „Kto chce byt‘ priateľom tohto sveta, stáva sa nepriateľom Boha.“

Jestvuje teda väčšia nespravodlivosť, horšie bláznovstvo a úpadok ducha, škodlivejšia alebo nešťastnejšia vec, ako ked‘ chceš bojovať proti tomu, moci ktorého nemožno odolať a spravodlivej pomste ktorého nieje možné sa vyhnúť? Sme silnejší než on? Ak nás zatiaľ trpezlivá dobrota povzbudzuje k pokániu, nepotrestá nakoniec urážky tých, čo ním pohŕdajú? Čo je zvrátenejšie, čo je viac proti rozumu, spravodlivosti, samej prírode, než dávať prednosť stvoreniu pred stvoriteľom, vyhľadávať pominuteľné statky viac než večné, pozemské viac než nebeské?

Čo zamýšľaš urobiť, môj drahý priateľ? Čo teda, ak nie veriť Božím radám, veriť pravde, ktorá nemôže zradiť? Pretože ona dáva všetkým túto radu: „Príd’te ku mne všetci, ktorí sa namáhate a ste preťažení, a ja vás posilním.“ Nieje to príliš nevd’ačný a prázdny trest, keď sme zmietaní žiadostivosťou, bez prestania sužovaní starosťami, obavami, strachom a bolesťami, ktoré sú spôsobené takýmito túžbami? Aké bremeno je ťažšie než to, ktoré ťahá dušu z vrcholu jej ušľachtilej dôstojnosti až na dno, k opovrhnutiu spravodlivosťou? Uteč teda, brat môj, od všetkých týchto útrap, prejdi od búrky tohto sveta do pokojného a bezpečného prístavu.

Tvoja rozvážnosť pozná, čo nám hovorí sama Múdrosť: „Ak sa niekto nezriekne všetkého, čo má, nemôže byt‘ mojím učeníkom.“ Kto by nevidel, aké je krásne, užitočné a sladké prebývať pod vedením Ducha Svätého v jeho škole a učiť sa Božej filozofií, ktorá jediná môže dať skutočnú blaženosť?

Sv.Faustína mala víziu bičovania Pána Ježiša.

Vieme, že počas bičovania bol Ježiš strašne dobitý fyzicky, nie iba chrbát, ale celé Telo bolo v menšom, či väčšom stupni bičované a veľmi veľa krvi vtedy vytieklo z Ježišovho tela. Je to zázrak, že Pán Ježiš vtedy nevykrvácal na smrť.

Mala víziu štyroch ľudí, bez milosrdenstva vtedy roztrhávali telo Ježiša a hlavne plecia. Tiekla krv na všetky strany, na zem. Videla, ako prichádzajú biskupi, kňazi, rehoľníci, rehoľníčky a začínajú Ježiša ukrutne bičovať, ráňať Jeho telo, vytrhávať z Jeho chrbta. Potom aj tzv. verní z rôznych povolaní, veriaci celej Cirkvi vo veľkom počte začali bičovať Ježiša. A Ježiš povedal: „Vidíš ako veľmi ma zraňujú hriechy, hlavne mojich vyvolených. Najviac zraňujú moje srdce mne zasvätení. Iní zraňujú moje srdce z vonku, ale vyvolení prebodávajú Moje srdce.

Svätý Albert Veľký uvádza štyri dôvody, prečo považuje homosexuálne činy za najohavnejšie: Zrodili sa zo šialenstva; sú nechutne, odporné; tí, ktorí sa na nich stanú závislými, sú zriedka oslobodení od tejto neresti; sú nákazlivé ako mor, a rýchlo prechádza z jednej osoby na druhú. (Sv. Albert Veľký, In Evangelium Lucae XVII , 29, v J. McNeill, cit. dielo, s. 95) Kto iného človeka zvádza k hriechu, napodobňuje diabla, lebo diabol je sám zlý a chce aj iných urobiť zlými.

Čo náš Pán zjavil svätým o homosexuálnych aktoch. Svätá Katarína Sienská, sprostredkúva slová nášho Pána Ježiša Krista o SODOMSKEJ neresti proti Bohu a RODINE , ktorá svojho času zamorila časť kléru. O posvätných služobníkoch Ježiš hovorí: „Nielenže sa im nepodarí odolať tejto krehkosti [padlej ľudskej prirodzenosti] . . . ale robia ešte horšie, keď páchajú prekliaty hriech proti prírode. Ako slepí a hlúpi, ktorí zatemnili svetlo svojho chápania, nerozpoznajú chorobu a biedu, v ktorej sa nachádzajú.
To Mi spôsobuje nielen bolesť a nevoľnosť, ale nepáči sa to dokonca aj samotným démonom, ktorých si tieto nešťastné stvorenia zvolili za svojich pánov. Pre Mňa je tento hriech taký ohavný, že len kvôli nemu bolo ponorených na zemi päť miest na rozsudku mojej Božskej spravodlivosti, ktorá ich už nemohla zniesť.

Chudobní v duchu sú pokorní
Sv. Ján Pavol II

Pokora je pravda

Ak máme z čertov hrôzu, tak iba preto, že si ju spôsobujeme našim pripútaním k poctám, majetkom, rozkošiam.  Sami sme si vtedy na vine, že nás pobijú našou vlastnou zbraňou  a sami im vkladáme do rúk zbraň, ktorou sa máme proti nim brániť.

Nikdy nedovolím, aby ma ovládalo srdce alebo city, ale iba rozum a svedomie.
Som unavená, nemám chuť do práce, ale urobím to z lásky ku Tebe, Ježišu

Jednej veľkej chyby sa dopúšťa ten, kto akokoľvek je vysoko, sa prestáva cvičiť
v rozjímaní o ľudskosti nášho Pána a Spasiteľa Ježiša Krista!
sv. Terézia od Ježiša

Aj jedna duša je pre biskupa veľká diecéza
sv. František Saleský

Láska nie je milovaná!
sv. František z Assisi

Je lepšie trpieť pre Boha, než robiť zázraky.
Ten, kto nevie trpieť pre Krista, nevie nič

Lepšie je skrotiť jazyk, ako sa postiť o chlebe a vode

Dokonalá duša sa raduje z toho, čím sa nedokonalá zarmucuje

Ten, kto nehľadá Kristov kríž, nehľadá ani jeho slávu
Sv. Ján z Kríža

Boh Ti nestačí, ty lakomec!     Majster Eckhardt

Ale keď som sa začala modliť, okamžite som pocítila predivnú nespokojnosť.
Prestala som teda prosiť, a začala som ďakovať Pánovi za všetko, čo mi zosiela,
Odovzdala som sa celá do jeho svätej vôle – a v duši som pocítila hlboký pokoj.
Verne sa odovzdať do Božej vôle vždy a vo všetkom, v každej záležitosti a pri
akýchkoľvek životných okolnostiach, vzdať Bohu veľkú chválu, také odovzdanie
sa do jeho vôle má v Jeho očiach väčšiu hodnotu než dlhé pôsty, umŕtvovania
či najprísnejšie kajúce praktiky. Ako veľká je odmena za jediný úkon lásky –
úplného odovzdania sa do Božej vôle

Ďakujem Ti za každodenné malé krížiky, za protivenstvá v tom, čo zamýšľam,
Za námahu spoločného života, za špatne interpretované úmysly, za ponižovanie
od druhých, za trpký spôsob, s ktorým tu s nami zaobchádzajú, za ich nespravodlivé
posudzovanie, za podlomené zdravie a vyčerpanie síl, za zaprenie vlastnej vôle,
za zničenie vlastného ja, za neuznanie v ničom, za skríženie všetkých plánov.
Ďakujem Ti Ježiš za vnútorné utrpenia, za vyprahlosti ducha, za obavy strach a
neistoty, za temnotu a temný vnútorný mrak, za pokušenia a rôzne skúšky,
za trápenia, o ktorých sa ťažko hovorí, a zvlášť za tie, v ktorých nám nikto nerozumie,
za hodinu smrti, za ťažkosti v zápasoch pri nej, za všetku jej horkosť. Ďakujem Ti Ježišu,
že si vypil ten kalich horkosti skôr, než si mi ho – už nie taký horký – podal Ty
sv. Faustína od Božieho Milosrdenstva

Samota, to je rozkoš múdrych

Svet ma môže obrať o všetko, ale vždy mi zostane jedna
skrýša preňho nedostupná:
modlitba.
sv. Rafael od sv. Jozefa

Samotou srdca sa platí za zrelosť

Strach z kríža je doprevádzaný rafinovane skrytou lenivosťou, pretože duchovná púť
predpokladá zodpovednosť, stretnutie s neistotou,
možnosť omylu, nutnosť opráv a trpezlivé čakanie.
Človek tvárou v tvár všetkým týmto požiadavkám ľahko siahne po argumentoch k úteku

Oveľa dokonalejšia než pokora rozumová je pokora citová

Utrpenie zjemňuje nášho ducha a až tak môžeme

prenikať hlbšie do Božích tajomstiev

Bez utrpenia niet Božej lásky.

Zrieknuť sa vlastnej vôle je tou najťažšou obetou, ktorú môže človek priniesť
Jerzy Zielinski, carm

Škoda námahy na niečo, čo sa robí polovičate

Ten, ktorého kráľovstvo nie je z tohto sveta
mi ukázal, že skutočná múdrosť spočíva v tom, že si
človek praje byť neznámy a považovaný za nič

a že hľadá radosť v pohŕdaní sebou.

Bože vyberám si všetko. Nechcem byť svätou iba napoly. Nebojím sa trpieť pre Teba.

Môj milovaný poučuje moju dušu, hovorí ku nej v mlčaní

a uprostred temnoty.

V spovednici nevidím človeka, spovedám sa Ježišovi

Čisté srdcia bývajú často korunované tŕním

Ježišu daj, aby sa mnou nikto nezaoberal, aby som bola pre Teba považovaná za zrniečko
piesku nohami pošliapané a zabudnuté

Cítila som, že lepšie je hovoriť s Bohom ako o Bohu, lebo do duchovných rozhovorov sa vkráda veľa sebalásky.

Zem sa mi zdala vyhnanstvom a snívala som o nebi

Žiť láskou znamená utierať tvoju trpiacu tvár,
Ježišu, vyprosovať odpustenie pre hriešnikov, ó, Bože Lásky!

Malí budú súdení s neobyčajne veľkou miernosťou.
A malým sa dá zostať dokonca na najvyšších funkciách a žijúc veľmi dlho

Moja duša dozrievala v ohni vonkajších aj vnútorných skúšok

Až nebi uzrieme pravdu o všetkom. Na zemi je to nemožné

Mária je viac Matka než Kráľovná
sv. Terézia od Dieťaťa Ježiša
Ten, kto hľadá pravdu, hľadá Boha, aj keby si to neuvedomoval

Vnútorný či vonkajší kríž, ktorý na nás ukladá sám Boh,
je vždy účinnejší než umŕtvovanie podľa našej voľby.
Nie každý je totiž schopný ustavične rozjímať. Aj spôsob rozjímania je u rôznych ľudí rôzny.
Musíme sa naučiť znášať aj to, že niekto dvíha svoj kríž, a my mu nedokážeme pomôcť,                                                uľahčiť mu ho, čo je často ťažšie než keď trpíme sami.

Kristus je Pravda, a diabol od počiatku klamár. Klamať – znamená sebe alebo iným predstavovať niečo trochu inak, trochu odchýlené od uznanej pravdy. Nemáme žiadnu povinnosť hovoriť každému všetko, čo vieme, ale keď už predstavujeme ako pravdu niečo, čo sami považujeme za nepravdivé, vtedy popierame pravdu                                                                                    sv. Terézia Benedikta od Kríža

Mária vždy a vo všetkom
sv. Rafael od sv. Jozefa

Z prvního pokynu svatého Vincence Lerinského, kněze
(Kap. 23: PL 50, 667-668)
Vývoj doktríny
Nemá se v Kristově církvi rozvíjet náboženství? Jistě, musí dojít k rozvoji, a to v co největším měřítku.
Kdo může být tak nevraživý k lidem, tak plný nenávisti k Bohu, aby se tomu snažil zabránit? Musí to však být skutečně rozvoj víry, ne změna víry. Vývoj znamená, že každá věc se rozpíná do bytí sebou samým, zatímco změna znamená, že se věc mění z jedné věci v druhou.
Chápání, poznání a moudrost všech, jednotlivců i celé církve, by tedy měly v průběhu věků a staletí dělat velký a energický pokrok, ale pouze po své vlastní vývojové linii, to znamená se stejnou naukou, stejným smyslem a stejným významem.
Náboženství duší by se mělo řídit zákonem vývoje těl. I když se těla v průběhu let vyvíjejí a rozvíjejí své jednotlivé části, vždy zůstávají tím, čím byla. Je velký rozdíl mezi květem dětství a zralostí věku, ale ti, kteří zestárnou, jsou titíž lidé, kteří byli kdysi mladí. I když se stav a vzhled jednoho a téhož jedince může měnit, je to jedna a tatáž přirozenost, jedna a tatáž osoba.
Drobní členové neodstavených dětí a dospělí členové mladých mužů jsou stále stejnými členy. Muži mají stejný počet končetin jako děti. Vše, co se vyvine v pozdějším věku, bylo již přítomno v semenné formě; Ve stáří není nic nového, co by nebylo latentní už v dětství.
Není tedy pochyb o tom, že legitimním a správným pravidlem vývoje, ustanoveným a podivuhodným řádem růstu, je toto: u starších lidí plnost let vždy dovršuje ty údy a formy, které moudrost Stvořitele vytvořila v jejich dřívějších letech.
Kdyby se však lidská podoba proměnila v nějaký tvar, který by nepatřil k její přirozenosti, nebo kdyby se k součtu jejích údů něco přidalo nebo z ní něco odebralo, muselo by celé tělo zahynout nebo by se stalo groteskním nebo by alespoň zesláblo. Stejně tak by se měla nauka křesťanského náboženství správně řídit těmito zákony vývoje, to znamená, že se v průběhu let upevňuje, v průběhu času se rozšiřuje, s přibývajícím věkem se zvětšuje.
V dávných dobách naši předkové zasévali dobré semeno na pole sklizně Církve. Bylo by velmi nesprávné a nevhodné, kdybychom my, jejich potomci, neměli sklízet pravou zrno pravdy, ale dotěrný růst omylu.
Avšak naopak, správné a vhodné je toto: mezi prvním a posledním by neměl být žádný rozpor, ale měli bychom sklízet pravou nauku z růstu pravého učení, abychom, až v průběhu času tyto první setby přinesou vzrůst, vzkvétalo a bylo o něj pečováno i v naší době.

Poznáte pravdu a pravda Vás vyslobodí
Svätý Kráľ kráľov   Ježiš Kristus

Ze „Skrytého pokladu“ sv. Veroniky Giuliani

U příležitosti 50. výročí kněžství svého zakladatele P. Štěpána Maria Manelliho nová komunita ve městě Castello vydala tuto malou publikaci a věnovala ji svému duchovnímu otci, který prožívá v takové plnosti své kněžství pod mateřským dohledem svaté Panny, Matky Nejvyššího a věčného Velekněze a všech kněží.

Toto kněžské výročí a zvláštní blízkost nové komunity k sv. Veronice Giuliani byly výjimečnou příležitostí vyhledat, co tato stigmatizovaná omilostněná světice z barokní doby může říct kněžím z třetího tisíciletí. Byl takto znovu objeven „skrytý poklad“. Deník světice, bohatství nauky a duchovní spirituality. Z více než 22 tis. stran bylo vybráno 50 úvah o křesťanském kněžství, které přivádí k úžasu a které zde byly shromážděny jako památka na 50. výročí kněžského svěcení otce zakladatele. Je to dílo kapucínské řeholnice, která neměla žádné teologické vzdělání a žila vždy ve stínu kláštera.

Tak se zrodila tato skromná publikace s výmluvným titulem Svatá Veronika hovoří ke kněžím.

Tato publikace nechť je určitým průvodcem pro každého kněze, který chce svatě prožívat své povolání ve škole světců, svatých františkánů a zvláště sv. Veroniky, kterou zvláštním způsobem, na to nezapomínejme, uctíval sv. otec Pio z Pietrelciny.

Obracejme se svými vytrvalými modlitbami k sv. Veronice, aby učinila z našich kněží dokonalý obraz Krista Kněze narozeného z Panny Marie ke slávě Otce a ke spáse duší.

1. ÚVODEM

Když jsem jednou šla do kostela, abych vykonala duchovní svaté přijímání, pocítila jsem silnou touhu přijmout svaté přijímání. Ó! Kéž bych mohla projít těmito mřížemi, abych Ho mohla alespoň políbit! Když jsem tak přemýšlela, řekla jsem všem kněžím: „Když se cítíte zarmouceni pro nějakou práci, proč neběžíte ihned k tomuto prameni života?“

Ó kněží, jestliže jste nikdy nemilovali utrpení, nyní je čas začít. Všechno vaše uspokojení nechť má své místo na holém kříži, tak to chce Bůh, a jen tak uspokojíte plně Boha. Proto „Ať žije kříž! Ať žije utrpení!“

Kněží, Bůh se chce s Vámi spojit skrze kříž. Nebuďte hluší k jeho volání, běžte za jeho výzvami, odpovídejte na jeho milosti a na jeho dary. On vás chce, chce skrze Vás a Vaše konání vykonat velké věci v duších, které svěřil Vašemu vedení.

Ó kněží, toto Vám doporučuji, abyste nikdy nenechali projít ani jediný den svého života, aniž byste sloužili mši svatou. Protože, buďte přesvědčeni, všechny skrupule, které na Vás přicházejí, jsou dílem pokušitele, který nechce, abyste přijímali božský Pokrm, který je v Nejsvětější Svátosti Oltářní.

Kněží, vězte, že Vaším lékem na všechny Vaše nemoci je božská Eucharistie; protože, když jsme slabí, Eucharistie nám dává sílu, když jsme chladní, pak nás hřeje, když jsme zarmouceni, nás těší, ale nikoliv útěchami, které sami sledujeme, nýbrž takovými, které nám posílají více trápení a soužení! Ó ano! To jsou pravé útěchy, které na nás prší z nebe.

Ó kněží, to, co Vám doporučuji, je: buďte tyrany sami sobě; nic si neodpouštějte; usmrťte v sobě všechno lidské, všechnu vlastní chuť a všechno pozemské. Chcete-li postupovat na cestě dokonalosti, neobdivujte minulé věci, ale z okamžiku na okamžik zkoumejte sami sebe, abyste byli více bdělí k tomu, co Bůh po vás chce, tj. Vaši smrt.

Žehnejte ruce, která vás pronásleduje; zpovědníci, buďte věrní Bohu, žijte v dokonalé kázni, zvláště pokud jde o duše řeholníků. Mějte lásku nikdy neodpouštět v řeholních komunitách žádné zlozvyky, ani ty nejmenší. Opakuji Vám to, protože tyto věci se Bohu velmi nelíbí. Z jedné malé věci vzejdou velké: „Bděte, bděte!“

Ó kněží, mějte vždy na mysli, že Pán má zalíbení v tom, když vidí své služebníky v ryzím utrpení, protože v něm se sjednocují více s Bohem. (…) Neboť není nic drahocennějšího v tomto životě než utrpení. Není zde drahocennější věci než kříž, není milejšího obsahu ani pravé radosti než v tom konat Boží vůli, vůli nejvyššího Dobra; není větší zábavy ani odpočinku než vyhledávat utrpení, není líbeznějšího oddechu než stát pod křížem s milovaným Dobrem. A v tom všem není zapotřebí hledat cit nebo duchovní uspokojení, nýbrž spíše hořkost; toto všechno je třeba konat ne s nějakými řečmi, nýbrž ve vnitřním úkonu nechtít nic jiného než to, co chce Bůh.

Ať Vám leží na srdci svatá láska, ó kněží, Bůh Vám nabízí takové příležitosti, nepřehlížejte je, nýbrž cvičte se v hrdinských skutcích, tak často, jak jen můžete. To jsou pravé plody, které se líbí nebeskému králi.

Dvě slova vlídnosti a lásky Vás, kněží, nic nestojí a skrze ně uděláte velké kroky na cestě k dokonalosti. Víte to lépe než já, že nebe získávají ti, kteří je uchvacují, tak i nás tato násilí táhnou vpřed. Přistupujte k nejvyššímu Dobru, porážejte sami sebe s velkodušností a učiňte, aby Vaše srdce ani Vaše mysl neobsahovaly ani nejmenší myšlenku na odplatu za přijaté urážky. Ti, kteří Vám je způsobili, ať jsou Vám dražší než ostatní. Tak se zavděčíte Bohu.

2. DUCHOVNÍ ZÁŽITKY

Jednou, když kněz nesl přijímání nemocným sestrám a dal mi políbit malou pixidu, Ježíšek mi dal pocítit tak živou víru v něho a řekl mi: „Dávám ti ho za tvého duchovního vůdce a on mě bude vždy zastupovat.“ Když pak se vracel, viděla jsem ho jako proměněného v onu božskou Osobu, kterou držel v rukou. A cítila jsem, jak mi v srdci říká: Dal jsem ti ho vidět takového, za jakého ho máš vždy považovat“. Neviděla jsem již jeho paramenta, ale viděla jsem ho pokrytého září, taková byla víra, kterou mi Bůh předal, že když se kněz vracel, byla bych ho nejraději objala a běžela za ním.

Když kněz, který nesl přijímání nemocným, mi dal políbit tuto svátost, kterou držel v rukou, neviděla jsem již jeho, ale byl zcela proměněn v osobu našeho Pána, a to se stávalo takovým způsobem, že nejsem schopna to vylíčit.

Po nějaké době, když jsem se v noci modlila, byla jsem vytržena do extáze a měla jsem toto vidění: Pán mi dal spatřit množství duší, které všechny držely v rukou různé kříže, jedny velké, jiné malé, a byly také různě oděny. V jedné chvíli se všechny seřadily a já jsem je mohla vidět všechny. (…) První měly velmi velký kříž a nesly ho v rukou, protože byly spokojeny, že ho mají, nesly ho s takovým jásotem a s radostí vyzývaly svět, aby je následoval. Druhé ho držely a objímaly jako nejdražší věc; třetí ho nesly na ramenou a zdálo se mi, jakoby některé byly skloněny tváří až k zemi, tak velice je tížil. Protože jsem toužila poznat smysl takového vidění, Pán mi dal pochopit, že ty, které kráčely vpředu, byly duše kněží, kteří nesli kříž v rukou jako znamení, že vynaložili mnoho námahy, aby poznali všechny věci, jejich hodnotu a cenu. Druhé byly řeholní osoby z různých řádů, objímaly kříž, protože milovaly mnoho trpět a Pán jim poskytoval něžnosti a žehnal jim. Třetí byly jiné řeholní a světské osoby, které nesly kříž s velkou námahou, protože byly lenivé a ještě nezakusily, co to znamená trpět.

V jednom vytržení jsem poroučela Pánu všechny kněze, aby kráčeli podle Božího zalíbení a všichni vykonávali kněžskou službu s onou dokonalostí, jakou vyžaduje jejich úřad. Pak mi dal Ježíš spatřit své otevřené Srdce a uvnitř některé kněze, a rychle zmizel.

V usebranosti jsem viděla vedle kněze dva anděly, kteří nesli v rukou dva prapory, jeden bílý, druhý červený. Chtěla jsem znát význam (…) Pán mi řekl: „Bílý prapor je znamení čistoty, jakou vyžaduje tento úřad, tj. stát na místě samotného Boha a to, že všechny radosti a všechny šperky a drahokamy, které je zdobily, byly získány utrpením vytrpěným s výkonem úřadu, protože každé sebemenší utrpení pro pomoc duším Bůh přetváří ve své výhni lásky, očišťuje a svýma rukama promění na drahokamy a perly. Červený prapor naopak znamená vítězství nade všemi protivenstvími a strádáním vytrpěným pro spásu bližních.

V jednom vidění mi dal Pán spatřit kněze s křížem v ruce, který se spojil s křížem, jaký držel Ježíš, až z nich byl kříž jediný. Z Kristova boku jsem pak viděla vycházet určitý paprsek, který zraňoval srdce kněze. Tento paprsek mu vléval velkou odvahu a sílu (…) Také z kříže začaly vycházet zářící paprsky jako plameny, které jakoby ho pálily, protože ho celého obklopovaly. Tyto plameny ho však činily stále krásnějším a postupně ho očišťovaly, takže se mi zdálo, že se třpytil jako nejzářivější křišťál. V tu chvíli mi Pán řekl, že jen cestou utrpení a kříže se duše očišťují. Pak všechno zmizelo.

V jednom vidění jsem viděla kněžskou duši, jak trpí v očistci, protože tento kněz se dopustil různých nedostatků v době šesti let, kdy byl představeným, především ve zpovědnici, ale hlavně, že nechal u nás projít mnoho nedbalostí, místo aby řešil tyto problémy našeho institutu. Trpěl také, protože si dělal přílišné starosti o své rodiče a pro mnoho důvodů, které jsem nepoznala. Hustý dým, který mu vycházel z úst, pocházel z nedbalostí, kterých se dopustil při mši svaté; nakonec byl na opuštěném místě, na kterém stál pro zalíbení, jaké hledalo jeho lidství, zatímco Bůh ho v životě nechával opuštěného a vyprahlého.

Když jsem se účastnila mše svaté, v okamžiku proměňování jsem byla u vytržení a viděla jsem anděla strážce, jak asistuje při svaté oběti. Nepochopila jsem, kdo byl celebrantem, ale viděla jsem ho ponořeného do velkého světla a obklopeného anděly bez počtu. Když pak byl úkon přijímání, jiný kněz, kterého jsem neznala, mi přinesl hostii. Můj anděl strážný mi řekl, že to byl svatý Dominik.

Když jsem doprovázela kněze, který nesl Sanctissimum nemocným, dal mi Pán pochopit, jakou důstojnost mají kněží. V okamžiku, kdy jsem byla za ním, zdálo se mi, že ho vidím proměněného v osobu Ježíše Krista. Pochopila jsem, jak mám ctít, a s vděčností si vážit všech, kdo představují Ježíše Krista na zemi.

V jednom vidění mi dal Pán spatřit své Srdce dokořán otevřené jako překrásný pokoj, který byl jako planoucí výheň a uvnitř bylo mnoho duší, které všechny hořely, ale současně se očišťovaly, a jak se očišťovaly, byly odívány do bělostného šatu. Mezi těmito dušemi jsem viděla také kněze, kteří měli jiné šaty než ostatní. Jejich šat byl pokryt květy. Květy představovaly množství duší, které tito kněží svou službou vtrhli z rukou Satana a uvedli je na cestu ctností.

Při jedné duchovní obnově jsem se obrátila na Pána a řekla mu: „Můj Snoubenče, prosím tě jen o jednu milost, obětuj za mě nebeskému Otci to, co jsi vytrpěl během 33 let za všechny kněze, abys probudil jejich živou víru, dokonalou a planoucí lásku. Můj Pane, chtěla bych, aby byli všichni svatí, aby milovali tebe, nejvyšší dobro. Zahrň je svou láskou, aby se zbavili všeho a vykonávali všechno s čistým a správným úmyslem. Zvláště jim dej milost, aby přistupovali k posvátnému oltáři s potřebnými milostmi. Pán mi pak sdělil, že tuto milost obdržím, ale bude mě stát mnoho utrpení.

Jednou ráno před svatým přijímáním mi dal zpovědník útěchu, krátkou, ale účinnou. Když začal hovořit, slyšela jsem uvnitř srdce. „Já, Bůh ve svátosti, hovořím v osobě tohoto mého služebníka“. Pocítila jsem velkou bolest pro své nevděčnosti; zdálo se mi, že se nacházím před soudem nikoliv k odsouzení, ale k milosrdenství. V každém slovu se mi zdálo, že slyším samotného Boha. Když pak řekl, že se rozhodl změnit mé jméno, jestliže nezměním svůj život, zapůsobilo to na mě tak, že jsem pocítila, jak mi puká srdce. Ale znovu jsem ožila a s rozhodnou duší jsem učinila jako můj svatý Pavel; a Pán mi důvěrně řekl: „Toto je, Ananie, pro tebe. Musíš mu říct všechno a ukázat mu mé milosrdenství.“

Při jedné mši svaté ve chvíli proměňování a pozdvihování jsem spatřila kněze jako v křišťálu a v jasném moři. Když pozvedal nejsvětější kalich, viděla jsem, jak do tohoto moře padá mnoho kapek nejdražší Krve, a pak jsem spatřila uvnitř určité věci, které se pohybovaly a zůstávaly u nohou kněze. Když kněz vložil do kalichu kousek hostie, ozval se ve mně hlas, který mi řekl význam tohoto vidění: moře, ve kterém se kněz nacházel, představovalo samotného Boha a kněz, který pozvedal kalich, z něhož padaly kapky Krve, znamenaly, že Boží služebník je zcela usebraný s úmyslem obrátit duše skrze božskou a Nejsvětější Ježíšovu Krev. Ty věci, které se pohybovaly u nohou kněze, byly hříšné duše, které skrze svátosti získávaly zvláštní milosti a světlo.

V okamžiku, když kněz pozvedal Svatou Hostii, viděla jsem, jak z ní vychází zář, takže tvář kněze vypadala jako slunce.

Jednou ráno když kněz přijímal, byla jsem uchvácena a spatřila jsem, jak do něho vstupuje krásné dítě celé zalité krví a korunované trním… Proudy krve vytékaly zvláště ze svatých ran; pochopila jsem, že skrze tyto rány kněz obdržel zvláštní milost, totiž obrácení jedné duše.

Vzpomínám si na jedno ráno, že kněz vstoupil do kláštera, aby přinesl přijímání mým nemocným, a zatím co já jsem přijímala, měla jsem milost spatřit nad rukou kněze zářivou hvězdu, která visela ve vzduchu. Tento pohled mi přinesl velké uspokojení. Po přijímání jsem měla vytržení, ve kterém mi Pán sdělil, že ona hvězda byl On sám a že mě vedla podle jeho zalíbení. Jeho skutky a jeho utrpení se staly mými vůdci a mými stezkami, jeho svaté rány mým bezpečným přístavem.

3. ÚVAHY O SVÁTOSTECH

Noc před svatým přijímáním jsem nikdy nedokázala odpočívat, tak jsem ji trávila v modlitbách a pokání a zvala jsem Pána, aby přišel duchovně do mého srdce. Ó Bože! Někdy tyto chvíle byly tak krásné, že jsem cítila samu chuť a účinky svátostného přijímání. Jakmile jsem Ho zavolala, vstupoval do mého srdce, takže jsem nestačila pochopit, jak dokážete vy kněží držet tohoto Boha ve svých rukou a nezešílíte láskou. Samo toto pomyšlení mě přivádělo do bezvědomí.

Když kněží kázali o Nejsvětější Svátosti, jak byla moje duše spokojena! (…) Chtěla bych, aby všichni uvažovali o této božské svátosti, aby jednoho dne dokázali pochopit velkou cenu tohoto vynálezu Boží lásky, aby mohl zůstávat s námi, aby byl pokrmem našich duší! Ó Bože! Je to skutečnost, která při pomyšlení vede až k šílenství. A pomyslete na toho, kdo ho přijímá s opravdovým citem! A kdo ho drží v rukou s opravdovým citem jako vy kněží! Myslím, že při úkonu proměňování to nejste vy a že se cítíte proměněni v samotného Boha, a jsem si jista, že se stáváte ohněm, protože když držíte v rukou samotnou božskou lásku, myslím, že celí planete a nedokážete vysvětlit slovy, co v tom okamžiku činí Boží láska ve vašich duších.

Často uvažuji a myslím na to, že kdybychom opravdu uvažovali o hodnotě Nejsvětější Svátosti, zešíleli bychom pro moc a sílu, jakou dává tak velká láska. Ó Bože! Naše srdce se stává chrámem Nejsvětější Trojice. Při úkonu svatého přijímání je možno říct: „Ave templum totius Trinitatis“(1).To, co lidská mysl nedokáže pochopit, přichází, aby vstoupilo do našich duší, stalo se s námi jednou věcí. A v noci jsem přemýšlela, jak bych se mohla co nejlépe připravit na přijetí božské Svátosti. Myslím, že vy kněží nikdy nespíte a nedokážete se sytit jiným duchovním pokrmem. Myslím, že jen v něm nacházíte své uspokojení a že tento božský svátostný pokrm je pro vás všechny životním pokrmem, myslím, že jiný ani nepožíváte.

Ve svátosti pokání se duše obmývají z hříchů, obnovují se tak drahocenným křtem, jakým je nejsvětější Ježíšova Krev. Jedna jediná kapička by postačila na spásu celého světa a milionů světů, kdyby zde existovaly. Ó Bože! Jaká je to milost! Měla jsem některá zjevení o Svátosti oltářní a o pokání (…), na kterých záleží všechno naše dobro, a bylo mi sděleno, že každý kněz by měl slavit oběť mše svaté s takovou čistotou, aby byl jasný jako křišťál.

Při jednom přijímaní mi dal Pán takovou víru k Nejsvětější Svátosti a také k osobě, která představuje samotného Pána (kněze), a takové světlo o všem tom, že to nedokážu vyprávět. Zůstala mi jen úcta, pokora, poslušnost a takové uchvácení, že jsem si připadala jako mrtvá na sebemenší pokyn vyslovený knězem.

V jednom vytržení mi Pán dal pochopit, že pokaždé, když přijímáme svaté přijímání pro svou duši, je to vždy znovu jako nové zasnoubení pro vnitřní láskyplné sjednocení, které Bůh v ní činí. (…) Tento dar, který Bůh dává všem duším, aby jim dal sám sebe za pokrm, uzavírá v sobě všechny dary a milosti, které nám Bůh vždy uděluje, a proto náš život, a zvláště život kněží musí být ustavičný nástroj k přípravě na tak velký dar.

Často když zpovědník ke mně promlouval, zdálo se mi, jako bych byla bez sebe a přepadala mě veliká bázeň. (…) Zdálo se mi, že se nacházím u Božích nohou a poslouchám samotného Boha. Po takových vnitřních pocitech jsem vykonala svatou zpověď a současně Bůh mi dopřával zvláštním způsobem pocítiti bolest nad svými hříchy. Když mi pak zpovědník dával rozhřešení z mých hříchů, pociťovala jsem, že Bůh potvrzuje své požehnání tím, že obmývá mou duši svou drahocennou krví.

V jednom vidění Pán káral můj odpor vůči zpovědníkovi; řekl, abych poslouchala slepě a bez jakékoliv výhrady toho, kdo stojí na jeho místě, protože zpovědníkův hlas je jeho hlas. On mluví na jeho místě. Sdělil mi, už nevím co, o tom, kdo stojí na jeho místě a nedokázala bych o tom nic vyprávět. Vím jen, že když přistupuji ke zpovědnici, velice mě zaujme to, kdo tam je. A zdá se mi, že jsem u nohou samotného Ježíše Krista.

(1) Buď zdráv, chráme Trojice

4. „JIDÁŠI“ ZRÁDCI

Tuto noc po dlouhém trápení jsem měla vidění, ve kterém mi Pán ukázal mnoho kněží, všechny oděné v kněžském šatu; ale současně mi dal na srozuměnou, že mezi nimi je mnoho jidášů a jeho nepřátel. (…) A náhle část z nich se stala pekelnými stvůrami, a co horšího, samotnými démony. Při tomto strašném pohledu Pán od hlavy až k patě ronil krev. Přitom mi řekl, že krev, kterou prolévá, způsobují hříchy a svatokrádeže, kterých se dopouštějí oni kněží, kteří byli jako meče a bodce, jako množství ran a úderů proti Jeho božskému majestátu. A dal mi spatřit, že jeho předrahá krev plyne na zem jako řeka, a já jsem viděla, jak málo úcty a málo uvědomění projevují ti, kteří mají moc držet ho v rukou, ale také ho nehodně přijímat, a to dělali všichni ti, které mi ukázal.

Zeptala jsem se ho, zda mi dovolí, abych je napomenula, ale On mi řekl: Ti si to neuvědomí až do Posledního soudu. Jsou všichni odsouzeni dověčného ohně. Odpověděla jsem: „Ať se stane tvá svatá vůle. Ale pověz mi, Pane, nevyvolil sis mě, abych byla prostředníkem mezi Tebou a hříšníky? Nuže, jsem připravená dát život a krev pro tvoji slávu a pro spásu těchto duší.“

Pán mi řekl: Ano, to je všechno pravda, ale pro takové jako oni není už léku, protože ustavičně po mně šlapou a bičují mě. Když to řekl, jeho tvář nabyla přísného vzezření, a řekl: Odejděte, zlořečení! Ó Bože, ihned jsem spatřila, jak zmizeli v hustém dýmu. Naopak ty, kteří kteří zůstali v kněžském šatu, Pán blahoslavil a potvrdil je jako správce svého Těla a své Krve. (D I, 926)

Jednou mi dal Pán pochopit, jak velice se mu nelíbí urážky, kterých se dopouštějí řeholníci, a zvláště ti, kteří se stali správci jeho nejsvětějšího Těla a Krve, tj. kněží. Pán mi řekl: Takoví jsou příčinou, která strhává dopropasti celý svět, protože jsou to ti, kteří si posluhují mnou, berou mě adrží ve svých rukou, nikoliv aby mě oslavovali, ale aby tupili a uráželi. Pak mi řekl: Hleď! A ihned jsem viděla, jak se z nich staly bytosti strašnější než samotní démoni: Nemohu mít pro ně slitování, ne, ne, ne! A znovu je od sebe zavrhl s prokletím.

Po svatém přijímání jsem byla vytržena do extáze a viděla jsem oslaveného Pána, který mi řekl: Jsem tvůj Ženich (…) Zůstávej vemně; utvrď se mé vůli a nepochybuj. Jsem zde pro tebe. Jaké máš nejvroucnější přání? V tom okamžiku jsem mu doporučila jednu osobu, a on mi ji ve stejném okamžiku ukázal. Vypadala jako démon v pekle, tak strašný, že sám Pán si zakrýval tvář, aby ji neviděl. Zeptala jsem se Pána, kdo je tato příšera, a on mi řekl, že je to ta osoba, kterou mu doporučuji. Můj Bože, jak mě vyděsila. Nemohu říct, kdo to je, i když není z tohoto města, ale je zde a je to kněz. Bůh mi dal pochopit, že tento kněz všechno své myšlení zaměřuje k pozemským věcem, že mu mnoho záleží na lidských poctách, a to je věc, která se Bohu velmi nelíbí, protože taková srdce jsou připoutána k bohatství, vládne v nich skrytá pýcha, jakou Pán nemůže snést, zvláště ne u kněží.

Pochopila jsem, že Pán se ocitá v rukou takových osob, jako byly ruce Jidáše, zrádce. Pak ta osoba ihned zmizela v hustém dýmu.

Když jsem Pánu odporoučela současné potřeby, ukázal mi, jak je urážen jidáši, kteří ho každý den zrazují na svatém oltáři. Začala jsem mu tedy nabízet oběti, prosila jsem ho za odpuštění mých hříchů a mých nevděčností, prosila jsem ho pro jeho lásku, aby je netrestal. Nabídla jsem se, že budu trpět mučení a tresty na pokání za své hříchy a za hříchy druhých; žádala jsem ho o duše, o všechny duše a řekla jsem: „Můj Bože, Ty jsi celý láska, prokaž mi milost, odlož tresty a odpusť nám! Nabízím se Ti, že budu trpět muka z lásky k Tobě.“ Když jsem to řekla, viděla jsem, že mi prokáže milost, ale jen pro tentokrát. Ihned jsem odpověděla: „Můj Bože, chtěla bych tuto milost provždy!“ On mi odpověděl: Uděluji ti ji nyní, ale navždy ne! Pán byl skutečně urážen.

Jednou ráno po duchovním svatém přijímání jsem zakusila stejný pocit jako při svátostném přijímání a ocitla jsem se v extázi. Vzpomínám si, že Bůh mi doporučil zvláště kněze, především ty, kteří nejsou v milosti Boží, protože je jich mnoho, a jak mnoho!

V jedné extázi mi nejsvětější Maria řekla: Dcero, mnoho křesťanů žije jako šelmy; mezi věřícími není víra, žijí, jakoby Bůh neexistoval; a můj Syn již má důtky, aby je potrestal… Ó, kolik kněží a kolik řeholníků uráží Boha! Ti všichni šlapou po svátostech, pohrdají nejdražší Krví Ježíšovou a šlapou po ní. Ti otravují komunity a celá města; jsou jako nakažení morem, mají jméno křesťané, ale jsou horší než nevěřící. Dcero, modli se, posti se, trp tresty a snaž se, aby to všichni dělali, aby Bůh odložil bič.

Na konci mše jsem požádala nejsvětější Marii, aby požehnala spolu s knězem mým představeným, mým spolusestrám, všem, kteří pomáhají mé duši, papeži a všem ubohým křesťanům, a ona mi odpověděla.

Papež má málo těch, kteří jsou praví křesťané.

Dcero, modli se vyzývej k modlitbě, především za kněze, kteří špatně zacházejí s mým Synem.

Věz, že nyní nastala doba, kdy je jen málo těch, kteří se spasí. Všichni urážejí Boha a protiví se jeho zákonu, ale hříchy, které se Bohu nejvíce nelíbí, jsou ty, kterých se dopouštějí řeholníci a kněží, kteří každý den ráno nehodně proměňují. Ó, jak mnoho jich jde do pekla! Dcero, Bůh chce, abys trpěla a modlila se zaně za všechny.

Panna Maria popsala Veronice sedm míst, těch nejbolestnějších, jaká v pekle jsou, a komu jsou určena:

První místo, kde je připoután sám Lucifer asním Jidáš, který mu dělá sedadlo, a tam jsou ti, kteří jsou následovníky Jidáše. Druhé místo je to, kde jsou všichni hierarchové a preláti svaté Církve, protože byli pozdviženi k důstojnosti, a oni zvrátili pocty a víru, šlapou po krvi Ježíše Krista, mého Syna, nesmírnými hříchy. (…) Na třetím místě, které jsi viděla, jsou řeholníci a řeholnice. Na čtvrtém místě jsou všichni zpovědníci, kteří oklamali duše, své penitenty, na pátém místě jsou duše soudců a správců spravedlnosti. Na šestém místě jsou všichni představení a představené řeholníků. Na sedmém místě jsou všichni ti, kteří chtěli žít podle vlastní vůle a dopouštěli se hříchů, zvláště tělesných.

Nejsvětější Panna řekla svaté Veronice: Ve vytržení jsi byla přenesena do pekla, abys zakusila nová muka, a po svém příchodu jsi viděla, jak velké množství duší padá do pekla, a každá z nich má tam místo svého trápení. Poznala jsi, že jsou to duše různých národností a různých stavů, křesťané inevěřící, řeholníci i kněžíTi poslední jsou Luciferovi nejblíže a   trpí tak, že to lidská mysl vůbec nemůže pochopit. Když tyto duše přijdou do pekla, celé peklo slaví svátek, okamžitě zakoušejí pekelná muka a urážejí Boha.

5. NEJSVĚTĚJŠÍ PANNA MARIA A KNĚŽÍ

Nejsvětější Panna řekla Veronice: Moje dcero, jestliže kněží setrvávají v pokoře a budou vždy věrně vykonávat svou službu, budu jim vždy po boku. Světské pocty vedou duše do záhuby, svatá pokora posvěcuje.

Během mše svaté jsem měla vidění Ježíše a Nejsvětější Panny Marie. Všichni svatí a andělé asistovali knězi, který byl právě v úkonu proměňování; dva paprsky, z nichž jeden vycházel ze Srdce Ježíšova a druhý z Mariina, ho osvěcovaly a činily ho tak jasným, že se jevil jako ryzí křišťál.

Po proměňovaní, při pozdvihování Nejsvětější svátosti jsem jasně viděla, jak se z kněze stal jakoby seraf a Hostie zářila jako slunce. (Říkám to, ale materiální slunce ve srovnání s ním je tmavé.) Nejsvětější Panna upřela svůj zrak na svatou Hostii, učinila hlubokou poklonu spolu se všemi svatými, kteří vytvářeli kolem věnec během celé mše svaté.

Při všech žehnáních, která kněz během mše svaté konal, viděla jsem, jak ho Panna Maria doprovází, a třikrát zvláštním způsobem mu dala své požehnání. Poprvé – když proměňoval, po druhé, když vzal Nejsvětější Svátost do rukou, aby ji přijal, potřetí, když dával požehnání lidu. Zdálo se mi, že v těchto požehnáních udělovala Nejsvětější Panna duši kněze zvláštní milost, a dala mi znovu pochopit, že je mu stále nápomocná.

Při jedné mši svaté jsem měla tu milost vidět Pannu Marii, jak bere do svých sepjatých rukou ruce kněze, Nejsvětější Hostii a přijímá s ním… Zdálo se mi, že z Marina Srdce vycházel paprsek, který se spojoval s Hostií a vnikal do srdce kněze spolu s Nejsvětější Svátostí. V tomto okamžiku jsem pochopila, že sama Maria vedla a řídila kněze ve všem, co konal.

Jednou ve chvíli, kdy kněz se modlil mešní texty, byla jsem u vytržení a zdálo se mi, že moji andělé strážní asistovali při svaté oběti, zatímco kněz proměňoval. Měli v rukou dva kalichy (jeden s Nejsvětější Krví Ježíšovou a druhý s Nejsvětějšími Slzami Panny Marie). Když kněz pozdvihoval Nejsvětější. Svátost, jak Hostii tak kalich, činili totéž se dvěma kalichy a obětovali Bohu onu Nejsvětější Krev a ony Slzy. Při úkonu přijímání jsem byla mimo své smysly a moji andělé mě položili k nohám Nejsvětější Panny Marie u paty oltáře. Kněz a Panna Maria mi podali svaté přijímání a při tomto úkonu jsem pocítila všechny city srdce a s nimi i bolest Mariinu.

 Laus Deo!

Toto povedala Najsvätejšia Panna sestre Márii od Ježiša z Agredy. († 1666) Kompletné dielo zjavení nájdete v knihe Mystické mesto Božie – Životopis Panny Márie.
„Synovia zatratenia, ktorí slúžia márnostiam, nevedia, aký poklad je znášať príkoria a odpúšťať ich a vystatujú sa pomstou, ktorá už aj podľa požiadaviek prirodzeného rozumu je trestuhodná a pochádza zo srdca skôr brutálneho a zvieracieho ako z ľudského.
Naproti tomu ten, kto veľkodušne odpúšťa urážky a zabúda na ne, neholduje hroznej, brutálnej pomste, i keby nemal vieru v Boha ani svetlo evanjelia, stáva sa šľachetný a veľký.
Keď sa neprávosť pomsty tak protiví už zákonom prírody, uváž, dcéra moja, ako veľmi sa potom protiví milosti, akí odporní a ohavní sú pomstychtiví ľudia v očiach môjho najsvätejšieho Syna, ktorý sa stal človekom, trpel i zomrel iba preto, aby odpustil a od Všemohúceho získal odpustenie urážok spáchaných ľudským pokolením.
Pomsta smeruje proti všetkým snahám celého Jeho života a proti celej Jeho prirodzenosti; pomstivý človek ničí úplne ako Boha samého, tak i Jeho dielo. A za túto snahu zaslúži si plným právom, aby ho Boh zničil s celou svojou Mocou.
Medzi človekom, ktorý trpí a odpúšťa urážky a medzi človekom pomstychtivým je ten istý rozdiel ako medzi jediným dedičom a nepriateľom na smrť; tento podnecuje hnev Boží, kdežto dedič dostáva všetko požehnanie, lebo touto cnosťou najlepšie ukazuje na sebe obraz nebeského Otca.
Prajem si, ó duša, aby si pochopila, že trpieť urážky a úplne ich odpúšťať, aby sme sa zaľúbili Pánovi, bude v Jeho očiach príjemnejšie, ako keby si si z vlastnej vôle volila najprísnejšie pokánie a preliala pre Neho svoju krv.
Pokoruj sa pred tými, ktorí ťa prenasledujú, miluj ich a modli sa za nich s úprimným srdcom; tým si nakloníš lásku Božieho srdca, povznesieš sa k dokonalosti a svätosti a budeš vo všetkom premáhať peklo.“