Poklady viery

images

Je toho mnoho, čo bolo ľudstvu z neba zjavené.

Spoľahlivé svedectvo máme v biblických 4.evanjeliách.

A okrem nich sme dostali mnohé ďalšie poznatky a detaily,

napr. v mimoriadnych  videniach u blahoslavenej 

Anny Kataríny Emmerichovej

Annakathari

Thomas Wegener, najdôležitejší životopisec Anny Kataríny, píše:

„Boh opakovane zjavoval svojej služobnici, že poznanie svätých právd nebolo určené len jej, ale malo slúžiť na povzbudenie veriacich, malo byť znamením toho, že On neustále žije so svojou Cirkvou a je stále prítomný. Preto sa Anna Katarína vždy snažila sprostredkovať svoje videnia, ale až do veku štyridsaťštyri rokov nenašla nikoho, komu by s dôverou vyrozprávala to, čo jej bolo umožnené vidieť. Často prosila svojho spovedníka a ďalších kňazov, aby ju vypočuli, ale nikto si nedal tú námahu, aby podrobne napísal to, čo hovorila a aby bližšie analyzoval hodnotu a hodnovernosť jej videní.“

Anna Katarína o svojom vzťahu s básnikom, ktorý bol ochotný jej rozprávanie počúvať a zaznamenať ho, Clemensom Brentanom povedala:

„Veľmi skoro mi povedal, aby som mu vyrozprávala všetko, hoci svet by ma pokladal za bláznivú. Nikto ma totiž nechcel vypočuť a ku presvätým veciam, ktoré som videla a zažívala, sa ľudia stavali tak sarkasticky, že z obavy, aby ich nepoškvrnili, som ich ukrývala vo svojom vnútri. V nasledujúcom období som často vídala v diaľke obraz muža, ktorého som nepoznala, ako prichádza ku mne a pri mne píše. Tohoto muža som spoznala v pútnikovi.

Anna Katarína popísala aj dom Panny Márie v Tureckom Efeze, kde nikdy fyzicky nebola.

Meryemana – dom Panny Márie
Panna Mária žila istý čas v Efeze. Dom bol nájdený na základe vizionárskych videní rehoľnej sestry Anny Kataríny Emmerichovej, ktorá nikdy nebola v Efeze resp. Selcuku. Svoje videnia popísala nemeckému spisovateľovi Clemensovi Brentanovi, ktorý o tom napísal podrobnú knihu. V roku 1891 sa páter Pavol, predstavený rádu Lazaristov (Vincentiánov), vydal po stopách tejto knihy a našiel budovu vyhovujúcu presnému popisu nemeckej rehoľníčky. Archeológovia neskôr zistili, že jej základy pochádzajú z 1. storočia n. l. a budova samotná zo 6. storočia n. l.. V roku 1896 sa dom stal oficiálnou svätyňou rímsko-katolíckej Cirkvi a na tomto mieste bol postavený kostol. Toto miesto je uznávané ako sväté aj tunajšími moslimami

Kaplnku, ktorá sa nachádza na vŕšku Bulbul dag, spravujú kapucíni. Ako uviedol jeden z nich, páter Tarcy „na tomto mieste často vidieť mužov i ženy, mladých, či starých, plakať. Neplačú však preto, lebo sú smutní, ale preto, že sa ich dotklo niečo hlboké“.

/ukážky z jej bohatého duchovného diela/

Úvod
Anna Kateřina vyprávěla o viděních svého nejranějšího dětství: „Když jsem ve svých pěti nebo šesti letech rozjímala o prvním článku katolického Vyznání víry: ,Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,‘ tehdy jsem ve své duši spatřovala různé obrazy o stvoření podle Písma. Viděla jsem pád andělů., stvoření země i ráje, Adama a Evy, i první hřích. Domnívala jsem se, že to vše vidí každý člověk tak, jako vidíme ostatní věci kolem sebe, a tak jsem vyprávěla svým rodičům, sourozencům a druhům svých dětských her zcela otevřeně o tom, až jsem zpozorovala, že se mně smějí a ptali se mě, zda mám knihu, ve které je toto vše napsáno. Tu jsem počínala stále víc a více chápat, že je třeba o těchto věcech mlčet a myslela jsem si, že není vhodné o tom mluvit, ale nijak jsem se tím neznepokojovala. Mívala jsem toto vidění nejenom v noci, ale i ve dne, na poli, doma, v chůzi, při práci, za nejrůznějšího zaměstnání. Když jsem pak jednou ve škole zcela bez zlého úmyslu vyprávěla o vzkříšení jinak, než se učilo a to s naprostou jistotou a nezaujatě v domnění, že každý to musí vědět tak jako já a vůbec jsem netušila, že to je jen můj osobní dar, dostalo se mi od dětí výsměchu s údivem a žalovaly na mne u učitele, který mne pak vážně napomenul, abych si takové věci nepředstavovala. Ale měla jsem tato vidění mlčky dále, podobna dítěti, které prohlíží obrázky a vykládá si je po svém, aniž se ptá, co ten který obrázek znamená. Poněvadž jsem častěji vídala obyčejné obrázky svatých nebo hned také zobrazené výjevy z biblických dějin, ač šlo vždy o stejný výjev, aniž by to vyvolalo nějakou změnu v mé víře, domnívala jsem se, že dění, které mám, jsou mou obrázkovou knihou a hleděla jsem na ně ve všem pokoji a vždy s dobrým úmyslem: Všechno k větší cti a slávě Boží. V duchovních věcech jsem nikdy nevěřila v nic jiného, než co Bůh a Pán zjevil a skrze svatou katolickou Církev k věření předkládá, ať už to bylo výslovně napsáno, nebo ne. A nikdy jsem to, co jsem ve svých viděních spatřovala, nebrala na stejnou váhu. Pohlížela jsem na to stejně, jako jsem si

někdy nábožně prohlížela různé jesličky, aniž mne rušila jejich různost; a ták jsem se modlila u jedněch každých k témuž milému Jezulátku, a tak se mi vedlo i v těchto obrazech o stvoření nebe a země a člověka; klaněla jsem se v těchto viděních Bohu a Pánu, všemohoucímu Stvořiteli nebe a země.

Z PROROCTVÍ BL. ANNY KATEŘINY

Viděla jsem mnoho pastýřů zapletených do záležitostí nebezpečných pro Církev. Budovali velkou církev, velkou a EXTRAVAGANTNÍ. Do té měli být připuštěni všichni se stejnými právy: evangelíci, katolíci a nejrůznější sekty. Tak měla vzniknout nová církev……Viděla jsem mnoho starých kněží plakat, také někteří mladí plakali. Ale jiní mezi nimi byli vlažní….
Viděla jsem žalostné věci. V chrámě se hrály hazardní hry,pilo se a mluvilo. Dvořili se zde ženám. Pronikly sem všechny druhy hanebností. KNĚŽÍ VŠECHNO POVOLOVALI a panovala zde velká neúcta. Viděla jsem i židy, kteří se nacházeli pod podloubím chrámu. Všechno mě to naplňovalo velkým smutkem.
….protestantská nauka se všude šířila. Vidím na tomto místě Církev ohroženou tak rafinovaným zlem, že už zbývá sotva stovka kněží, kteří nejsou pomýleni. Všichni pracují na zničení, dokonce i klérus. Blíží se velká spoušť.
Pak jsem viděla svého nebeského ženicha a On ke mně dlouho promlouval……Řekl mi mimo jiné, že toto přemísťování Církve z místa na místo znamená, že se bude jevit jako v úplném úpadku. Ale znovu vstane. I kdyby zůstal jen jediný katolík, Církev by zvítězila,protože se nezakládá na lidských úmyslech a lidském rozumu…
Pak jsem viděla zjevení Matky Boží……..řekla, že tyto osoby se mají modlit především za to, ABY CÍRKEV TEMNOT OPUSTILA ŘÍM…..
Viděla jsem chrám svatého Petra.Byl celý zbořený s výjimkou presbytáře a hlavního oltáře. Svatý Michael sestoupil ve zbroji do chrámu a hrozil mečem určitému počtu nehodných pastýřů,kteří chtěli vstoupit do chrámu. Ty části chrámu, které byly zbořeny, byly rychle obnovovány, aby mohly být slaveny Bohoslužby tak, jak se patří. Ze všech částí světa přicházeli kněží a věřící a obnovovali chrám, protože ničitelé nebyli schopni pohnout těžkými základními kvádry………….“

Zdá se, že na začátku třetího tisíciletí byl satan skutečně spuštěn z řetězu a dostal svobodu uskutečnit své nenávistné záměry proti pokolení Beránka. Potvrzují nám to mnohá soukromá zjevení. Již téměř před dvěma staletími předpověděla osvobození od vplyvu zla blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová.

„Uprostřed pekla jsem viděla strašnou temnou propast a v ní byl svržený Lucifer a byl spoután pevně řetězy.
…Sám Bůh to nařídil; bylo mi řečeno, pokud si dobře vzpomínám, že bude uvolněn na určitou dobu, padesát nebo šedesát let před rokem 2000. Určitý počet ďáblů bude uvolněn ještě dříve než Lucifer…“
„Viděla jsem falešnou církev, do města (Říma) přicházeli bludaři nejrůznějšího typu.
…Místní klérus byl vlažný, viděla jsem velkou temnotu…
Zdálo se, že klam se šíří na všechny strany. Celé katolické skupiny byly utiskovány, vyháněny, zbaveny svobody, všude velké utrpení, války a prolévání krve. Divoká a nevzdělaná lůza páchala násilí. Ale to všechno netrvalo dlouho.“ „Viděla jsem cizí církev, která byla zbudována proti všem pravidlům…
Nebyli zde andělé, aby bděli nad její výstavbou. V této církvi nebylo nic, co by přicházelo shůry.
…Bylo zde jen rozdělení a chaos. Byla to zřejmě církev lidského původu podle poslední módy, podobně jako nová nepravověrná církev v Římě, která se zdála té církvi podobná.

Anne Catherine Emmerich
Ježiša vyzliekajú ‒ Jonadabov súcit

„Dávali mu víno zmiešané s myrhou.“ (Mk 15,23)

Ježiš v malej jaskyni prosil Otca, aby mu dal pred popravou potrebnú silu. Štyria drábi ho vyvliekli z tohto väzenia a ťahali ho ku krížu.

Ani teraz nešetrili kopancami, buchnátmi a ponižovaním. Aj ľud sa mu posmieval a mrzko nadával. Rímski vojaci sa tvárili chladne a vážne a udržovali poriadok.

Zbožné ženy dali katom peniaze, aby dovolili Ježišovi napiť sa korenistého vína, lenže tí vypili víno sami.

Kati priniesli dve hnedé nádoby. V jednej bol ocot so žlčou a v druhej malo byť víno s palinou a myrhou. Z neho naliali do pohára a ponúkali spútanému Ježišovi. Ježiš ochutnal, ale nenapil sa.

Na popravisku bolo osemnásť katov. Šiesti, čo bičovali Ježiša, štyria, ktorí ho vliekli na povrazoch, dvaja, čo držali povrazy priviazané ku krížu, a šiesti, ktorí ho mali ukrižovať. Boli to nízki a silní chlapi surového, až zverského výzoru. Slúžili za peniaze Rimanom i Židom.

Videla som, ako týchto ľudí vedú diabolské postavy, ktoré ich nabádali konať najväčšie hanebnosti.

Nad Spasiteľom som videla plačúcich anjelov. Anjeli sa vznášali aj nad Pannou Máriou a nad Ježišovými vernými.

Kati strhli nášmu Pánovi plášť, sňali mu opasok, ktorým bol spútaný, a jeho vlastný pás. Potom mu cez hlavu stiahli biele vlnené šaty. Nezošívané rúcho mu kvôli tŕňovej korune nemohli pretiahnuť cez hlavu, tak mu ju strhli z hlavy, čím mu znovu otvorili všetky rany na hlave.

Pán tam stál s bedrovým rúškom a s pásom vlnenej látky na pleciach, ktorá sa mu prilepila na rany. Keď mu ju strhli, nesmierne ho to bolelo.

Nevýslovné bolesti mu spôsobovala najhlbšia rana na pleci, ktorá sa vytvorila pod obrovskou ťarchou kríža. Chrbát a plecia mal zranené až na kosť, telo mal nesmierne zohavené, opuchnuté a plné rán.

Ježiš takmer odpadával od vyčerpania, ale kati ho posadili na kameň a na hlavu mu znovu vtlačili tŕňovú korunu. Podávali mu nádobu s octom a žlčou, ale Ježiš odvrátil tvár a ani teraz si neodpil. Kati ho teda zdvihli na nohy a strhli mu bedrové rúško. Táto nehorázna potupa vyvolala medzi jeho priateľmi výkriky plné bolesti a rozhorčené protesty.

Jeho Matka sa vrúcne modlila a už-už sa chcela vrhnúť k svojmu Synovi, aby ho zahalila vlastným závojom, keď zbadala, že Boh vypočul jej modlitbu. Z davu vybehol akýsi muž a hodil sa k Pánovým nohám podávajúc mu šatku, ktorú si Ježiš ovinul okolo pása.

Tohto muža poslal Boh na Máriinu žiadosť. Jeho odvaha na katov zapôsobila. Pohrozil im päsťou a povedal:

„A nechajte toho úbohého človeka, nech sa zakryje!“

Potom rýchlo zmizol v dave.

Ten muž sa volal Jonadab. Bol synovcom svätého Jozefa a býval neďaleko Betlehema. Nikdy neprejavil záujem o Ježišovo učenie a keď sa blížil čas ukrižovania, bol v chráme. Náhle pocítil veľké rozhorčenie nad krutosťou, ktorej bol Pán vystavený a čosi ho neodolateľne nútilo bežať na Golgotu, aby tam zakryl Ježišovu nahotu.

Keď Jonadab vykonal tento veľkolepý skutok milosrdenstva, cítil, že jeho srdce sa očistilo. Dojatý sa vrátil domov a rozprával svojej žene o ukrižovaní Ježiša Krista, ktorému poslúžil na Boží podnet.

Jonadab ostal osvietený v Kristovi a pridal sa ku kresťanskej komunite.

003412_58_044561


STVOŘENÍ
1. Pád andělů
Nejprve jsem spatřila, jak přede mnou vystupuje prostor bez hranic, plný světla, a v něm vysoko určitou světlejší kouli, podobnou slunci a v ní – jak jsem cítila – je jednota v Trojici. Sama pro sebe jsem to nazvala Souzvukem (Harmonií) a spatřila jsem, jak z ní vychází jakási činnost; tu povstaly pod touto koulí nějaké soustředěné, v sobě spočívající kruhy plné záře, prsteny, kůry duchů, nekonečně zářící a mocné a krásné. Tento svět slunce stál jako slunce pod oním vyšším sluncem.
Zprvu se tyto kruhy pohybovaly všechny jako v lásce z vyššího slunce. Najednou jsem spatřila, že část ze všech kruhů se v sobě zastavila, zahloubaná do vlastní krásy. Pociťovala vlastní rozkoš, viděla všechnu krásu jenom v sobě.
Nejprve byli všichni bez sebe ve vyšším pohybu, nyní se část zastavila, ponořena v sebe, a v témže okamžiku jsem spatřila, jak se tato celá část zářících kruhů-kůrů řítí dolů a jak se zatemňují, a ti ostatní jak se proti nim staví a zaujímají jejich místa, která jsou teď menší, ale neviděla jsem, že by je tito pronásledovali mimo obraz vidění. Oni stáli tiše ponoření do sebe a zřítili se, a ti, kteří nezůstali stát, nastoupili na jejich místa a toto vše se dalo současně.
Když se ti jedni zřítili, spatřila jsem, jak dole se tvoří kotouč stínů, jako by to bylo místem jejich pobytu, a viděla jsem, že upadli do jakéhosi stavu netrpělivosti. Ale prostor, který nyní dole zaujali, byl menší než ten, který dříve měli nahoře, takže se mi zdálo, že jsou mnohem více stěsnáni.
Od té doby, kdy jsem jako dítě viděla jejich pád, bála jsem se ve dne v noci jejich působení a vždy jsem si myslela, že Zemi asi velmi škodí. Jsou vždy kolem ní; ještě dobře, že nemají těla. Jinak by zastiňovali Slunce a my bychom je stále vídali jako stíny, vznášející se před slunečním kotoučem; to by bylo strašlivé.

Hned po jejich pádu jsem spatřila, že duchové zářících kruhů se pokořili před Božím majestátem, dávali najevo svou poddanost a úpěnlivě prosili, aby byla obnovena ona část, která se zřítila.
Nato jsem spatřila jakýsi pohyb a dění uvnitř Božího světelného kruhu, který až dosud stál v klidu a – jak jsem cítila – na tuto prosbu čekal.
Po tomto počínání kůrů duchů jsem poznala, že nyní zůstanou ustáleni v dobrém a že se víckrát nemohou rozpadnout. Byla jsem si však vědoma, že takový je Boží úradek a jeho věčný rozsudek proti nim: tak dlouho bude trvat svár, pokud tyto padlé kůry nebudou obnoveny. A spatřila jsem tuto dobu pro mou duši nekonečně dlouhou, ano, jakoby nemožnou. Ale tento boj se má odehrávat na zemi a tam nahoře už by nemělo být místo pro boj, tak to potvrdil Bůh.
Po tomto poznání jsem již nemohla mít soucit se Satanem, neboť jsem spatřila, že se zřítil ze svobodné zlé vůle svou silou. Také na Adama jsem se nemohla zlobit; vždyť jsem s ním měla velký soucit, neboť jsem si vždy myslela, že je to předurčeno.

2. Stvoření Země
Hned po úpěnlivé prosbě kůrů duchů, kteří zůstali, a po onom vnitřním pohybu uvnitř Božství jsem spatřila vedle kotouče stínů, který vznikl dole, vpravo nedaleko od něho vznikat temnou kouli.
Nyní jsem upírala zrak více na onu temnou kouli vpravo od kotouče stínů a spatřila jsem v ní jakýsi pohyb, jako by se stávala větší a větší a viděla jsem, jak z hmoty vystupují světlejší body a že ji obepínají jako světlé pásy a tu a tam se rozšiřují v zářící plochy, zároveň jsem viděla podobu vystupující pevniny, jak se ohraničuje a odděluje od vody. Pak jsem pozorovala ve světlých místech jakýsi pohyb, jako by v nich něco ožilo. A na pevné zemi jsem viděla, jak se vzhůru dere rostlinstvo a jak se mezi rostlinami hemží cosi živého. Ještě jako dítě jsem si myslela, že se rostliny pohybují.
Doposud bylo všechno šedivé, ale nyní se vše vyjasňovalo a podobalo se to východu Slunce. Bylo tomu tak jako za časného jitra na Zemi a jako by se vše probouzelo ze spánku. Všechno ostatní z tohoto obrazu mně vymizelo. Obloha byla modrá a slunce po ní postupovalo. I viděla jsem část Země ozářenou a osvětlenou pouze Sluncem a tato část byla nádherná a radostná a domnívala jsem se, že je to ráj.
Avšak všechno, jak se to na té temné kouli měnilo, spatřila jsem v podobě jakéhosi proudění, které vycházelo z onoho nejvyššího Božího okruhu. Vše bylo tak, když Slunce stoupalo výš jako zrána při probuzení a bylo to první jitro; ale o tom nevěděla žádná bytost. Byla zde jakoby od věčnosti – žila ještě v nevinnosti.
Jak Slunce stoupalo, viděla jsem, že i stromy a květiny se stávají většími a většími. Voda byla jasnější a světlejší, všechny barvy byly čistší a zářivější, všechno bylo nevýslovně příjemné; nebylo zde ještě ani stopy po tom, jak teď vyhlížejí tvorové. Všechny rostliny, květiny a stromy měly zcela jinou podobu; teď vypadá vše proti tomu zcela pustě a znetvořeně, nyní je všechno jako zvrhlé.
Často, když jsem v naší zahradě viděla rostliny nebo plody, které jsou v jižních krajinách zcela jiné, veliké, ušlechtilé a chutnější, jako kupříkladu meruňky, myslela jsem, že poměr našich plodů k jižnímu ovoci je asi takový jako poměr jižního ovoce – a to ještě mnohem horší – k plodům ráje. Viděla jsem tam (tj. v ráji) i růže, bílé a červené, a při tom jsem si myslela, že znamenají Kristovo utrpení a vykoupení. Viděla jsem i palmo vniky a velké stromy, které poskytovaly široký stín jako střecha.
Než jsem spatřila Slunce, vše na Zemi bylo zcela malé, pak větší a nakonec úplně velké. Stromy nestály vedle sebe hustě. Viděla jsem od každého druhu rostlin, alespoň u těch větších, jen jediný kus a spatřila jsem, že stojí odděleně, asi tak jak vysazujeme na zahradních záhonech jednotlivé druhy. Všechno bylo ostatně zcela zelené a zvláštně čisté, neporušené a nerozbité způsobem, který ničím nepřipomínal lidský úklid a čištění. Myslela jsem ještě, jak je zde všechno krásné, protože tady zatím nejsou lidé! Ještě tu nebylo hříchu, záhuby, zničení. Všechno je zdravé a svaté; zde stále není nic uzdraveno a opraveno; tady je všechno čisté a ne očištěné.
Území, které jsem spatřila, bylo líbezné a pahorkaté a všude pokryto porostem; uprostřed pak byl pramen, z něhož se vylévaly na všechny strany řeky, z nichž některé se opět spojovaly. V těchto vodách jsem nejprve pozorovala pohyb a živoucí tvory, ale pak jsem spatřila zvířata i tu a tam mezi keři a stromy, jako by se probouzela ze spánku a začala se rozhlížet. Nebyla plachá a zcela jinačí než dnes; ano, byla oproti dnešním zvířatům skoro jako lidé, byla čistá, ušlechtilá, rychlá, veselá a něžná. Nedá se to vyslovit, jaká byla. Většina zvířat mi byla cizí. Neviděla jsem skoro Žádné z dnešních zvířat. Viděla jsem slona, jelena, velblouda, zvláště pak jednoho jednorožce, kterého jsem spatřila i v arše, kde byl obzvláště milý a mírný. Byl kratší než kůň a měl kulatější hlavu. Neviděla jsem žádné
12
opice, žádný hmyz a žádná ubohá ošklivá zvířata; vždycky jsem se domnívala, že tato jsou trestem za hřích. Viděla jsem mnoho ptáků a slyšela jsem jejich přelíbezný zpěv, jako za jitra; ale neslyšela jsem žádné zvíře řvát, a neviděla jsem žádné dravce.
Ráj stále ještě existuje. Je však lidem zcela nemožné, aby se tam dostali. Viděla jsem, že existuje ještě ve svém lesku vysoko nahoře, šikmo odděleně od země, obdobně jako temný kotouč stínu je oddělen od nebe po pádu andělů.

3. Adam a Eva
Neviděla jsem, že by Adam byl stvořen v ráji, ale v krajině potomného Jeruzaléma. Viděla jsem ho zářícího vystupovat z jakéhosi žlutavého pahorku zeminy jako z nějaké formy. Slunce svítilo, a když jsem to viděla už jako dítě, vždy jsem si myslela, že sluníčko vytáhlo Adama svými paprsky z hory. Bylo to, jako by se narodil ze země, která byla panenská. Bůh jí požehnal a ona se stala jeho matkou. Nevystoupil ze země náhle, trvalo to jistou dobu, než vyšel. Ležel na pahorku na své levici, paži položenou přes hlavu a byl zahalen lehkou mlhou jakoby flórem. V jeho pravém boku jsem spatřila postavu a poznala jsem, že je to Eva, kterou odtud pak Bůh vytáhl, ten ho zavolal a bylo to, jako by se onen pahrbek z hlíny rozevřel a Adam z něho zvolna vystoupil. Kolem nebyly stromy, jen drobné květiny. Viděla jsem, že i zvířata vycházela ze země pouze jednotlivě, tj. pouze samci, a z nich se teprve oddělovaly samičky (to je obdobné jako vyšla Eva z Adama).
Viděla jsem, že Adam byl odsud odnesen daleko, do vysoko položené zahrady, do ráje. Bůh mu v ráji předvedl zvířata. Adam jim dával jména a ona jej následovala a hrála si kolem něho. Před prvním hříchem mu všechno sloužilo. Eva tehdy ještě z něho nebyla stvořena. Všechna zvířata, která pojmenoval, ho později následovala na zemi.
Adama jsem viděla v ráji nedaleko pramene uprostřed zahrady, jak povstává jakoby ze spánku mezi květinami a rostlinami. Byl zářivě bílý, jeho tělo se však přece jen podobalo spíše masu než duchu. Nedivil se ničemu, ani sobě samému, a procházel se mezi stromy a zvířaty, jako by byl na všechno zvyklý, jako někdo, kdo obhlíží svoje pole.
Viděla jsem Adama na pahorku u stromu při vodě, jak leží na levém boku, tvář podepřenou levou rukou. Bůh na něj seslal spánek a on byl uchvácen viděním.
14
Tu vyňal Bůh z Adamova pravého boku Evu na onom místě, kde byl později kopím otevřen Ježíšův bok. Viděla jsem Evu jemnou a drobnou. Rychle se zvětšovala, až byla dokonale velká a krásná. Kdyby nebylo prvního hříchu, rodili by se lidé takto ve sladkém spánku. Pahorek se rozestoupil a spatřila jsem, jak po Adamově boku vzniká skála, složená jakoby z krystalických drahokamů, na straně Evině se utvářelo bílé údolí, pokryté asi jemným bílým pylem.
Poté, když Eva byla utvořena, jsem viděla, že Bůh cosi Adamovi dal, nebo mu dal něco přitéci. Vypadalo to, jako by z Boha, který se zjevil v lidské podobě, plynuly z jeho čela, úst, hrudi a rukou proudy světla a spojily se ve světelný kotouč, který vstoupil do pravého boku Adamova, odkud byla vyňata Eva. Toto vše přijal pouze sám jediný Adam. Toto byl zárodek Božího požehnání. V tomto požehnání byla trojí stránka; požehnání, které Abrahám přijal od anděla, bylo jedno, které jevilo sice stejnou formu, ne však tak záfíá.
Eva stála vzpřímena před Adamem a ten jí podal ruku. Oba byli jako dvě děti, nevýslovně krásní a ušlechtilí. Byli zcela prostoupeni světlem, oděni paprsky jako závojem. Z Adamových úst jsem ještě zřela zářit široký proud světla a na jeho čele vážný vzhled. Kolem jeho úst zářilo něco podobné paprskovému slunci. Kolem Eviných úst to nebylo. Viděla jsem, že srdce bylo skoro jako nyní v člověku, ale hruď byla obklopena paprsky a uprostřed srdce byla zářící gloriola, a v ní malá postava, která jako by něco držela v ruce. Domnívám se, že tím byla znázorněna třetí božská osoba. Také z jejích rukou a nohou jsem viděla plynout paprsky světla. Její vlasy spadaly s hlavy v pěti zářících svazcích paprsků, dva na spáncích, dva za ušima, jeden vzadu na hlavě.
Vždy jsem měla pocit, že ranami Ježíšovými se otevřely brány lidského těla, které se prvním hříchem uzavřely, a že Longin ranou v boku Ježíšově otevřel znovu bránu znovuzrození člověka k věčnému životu. Proto nikdo do nebe nevešel, dokud nebyla tato brána otevřena.
Zářící svazky paprsků na hlavě Adamově jsem spatřila jako něco, co je navíc, jako jeho slávu, jako jeho vztah
15
k jiným emanacím světla a tato gloriola se opět ukazuje na oslavených duších a tělech. Naše vlasy jsou onou ztracenou, vyhaslou, ustrnulou gloriolou a jako se mají dnešní vlasy k paprskům, takový je i poměr našeho nynějšího těla k tělu Adamovu před prvním hříchem. Paprskové slunce kolem Adamových úst mělo vztah k požehnání pro jeho svaté potomstvo zrozené z Boha, kteréžto požehnání – nebýt prvního hříchu – by bylo působilo skrze Slovo.
Adam podal Evě ruku; procházeli od onoho krásného místa Evina stvoření rájem, všechno si prohlíželi a ze všeho měli radost. Ono místo bylo nejvýše položené v ráji, všechno tam bylo samý lesk a světlo, více než kde jinde.
16
4. Strom života a strom poznání
Uprostřed této zářící zahrady jsem spatřila jezírko a v něm ostrov, který na jedné straně byl hrází spojen s pevnou zemí. Tento ostrov i hráz byly porostlé krásnými stromy, však uprostřed ostrova stál nádherný strom, který všechny ostatní převyšoval, jako by je chránil. Jeho kořeny byly současně povrchem ostrova. Pokrýval celý ostrov, dole byl velmi široký, nahoře se zužoval až do nejjemnější šipky. Jeho větve se vodorovně rozpínaly a z těchto větví rostly do výše zase další větve podobné mateřskému stromu. Listy byly jemné, plody žluté a spočívaly v listovém lůžku, podobné rozvíjející se růži. Strom měl cosi příbuzného s cedrem. Nevzpomínám, že bych kdy spatřila Adama nebo Evu nebo nějaké zvíře na tomto ostrově blízko stromu, viděla jsem však krásné, ušlechtilé ptáky, které jsem slyšela zpívat v jeho větvích. Tento strom byl stromem života.
Právě před hrází, která vedla na ostrov, stál strom poznání. Jeho kmen byl šupinatý jako u palem, listy rostly bezprostředně z kmene, byly obrovské a široké a měly tvar chodidla lidské nohy. Vpředu ukryté v listech visely plody vždy po pěti v jakýchsi hroznech, jedna vpředu, čtyři seskupené kolem řapíku. Žlutý plod se méně podobal jablku, měl spíše tvar hrušky nebo fíku, dále pět žeber a oschlé lístky okvětí na povrchu plodu se podobaly pupku. Vnitřek plodu byl měkký jako u fíků,barvy hnědého cukru a protkaný rudými žilkami. Strom byl nahoře širší než dole, jeho větve se skláněly hluboko k zemi. Vidím tento druh stromů ještě v teplých krajinách. Sklánějí výhonky svých větví k zemi, kde zapouštějí kořeny a opět bujně vyrůstají jiné kmeny, které znovu takovým způsobem bují, takže takový strom často zakrývá velkou plochu hustým listím, pod kterým žijí početné rodiny.
Kousek cesty vpravo od stromu poznání jsem spatřila malý, mírně se svažující pahorek vejcovitého tvaru, který
17
se skládal z červených třpytících se zrnek a z všelijakých barevných drahokamů. Byl stupňovitý jako krystalický útvar. Byl dokola obklopen útlými stromky, které byly právě tak vysoké, aby člověk mohl nepozorován prodlévat na pahorku ; kolem byly rostliny a jiný porost. Tyto stromy a rostliny měly květy a plody, které byly veliké a barevné.
Kousek cesty vlevo od stromu poznání jsem spatřila dolinu, malé údolí. Bylo pokryto jakoby bílou jemnou zeminou nebo mlhou, posetou bílými kvítky a pylem. Také na této straně byl rozmanitý porost, byl však méně barvitý a měl jakoby více prachu než plodů.
Bylo to, jako by obě místa stála k sobě v určitém vztahu, jako by onen pahorek byl vykrojen z tohoto údolíčka. Byl to vztah jako setba a pole. Obě místa mi připadala svatá. Viděla jsem je, zvlášť pak zářící pahorek. Mezi nimi a stromem poznání rostly všelijaké drobné stromky a keře. Toto vše, jako vůbec celá příroda, bylo jakoby průhledné a naplněné světlem. Na těchto obou místech pobývali první lidé. Strom poznání byl něco jako předěl mezi těmito místy. Mám zato, že Bůh jim po stvoření tato místa vykázal. Zpočátku jsem je viděla pospolu jen velmi málo. Viděla jsem, že jsou bez žádostivosti a že každý se procházel sám na svém místě. Zvířata byla nepopsatelně ušlechtilá a zářící a sloužila jim. Všechna zvířata měla dle svého druhu místa, kde se zdržovala, kde přebývala, měla svoje cestičky, své okrsky a všechny tyto okrsky skrývaly v sobě velké tajemství Božího zákona a vzájemné souvislosti.
18
PRVOTNÍ HŘÍCH A JEHO NÁSLEDKY
1. Pád do hříchu
Spatřila jsem, jak Adam a Eva po prvé procházeli rájem. Zvířata jim vycházela v ústrety a provázela je; měla víc co činit s Evou než s Adamem. Eva měla v sobě daleko více společného se zemí a se vším stvořením, hleděla častěji k zemi, rozhlížela se více kolem sebe a zdála se zvědavější. Adam byl tišší a více obrácen k Bohu. Mezi všemi zvířaty bylo však jedno, které se přimklo více k Evě než ostatní všechna; bylo to neobyčejně přívětivé, přítulné, povolné zvíře; neznám jiné zvíře, které bych k němu mohla přirovnat. Bylo zcela hlaďounké a slabounké, jako by nemělo kostí, jehož zadní nohy byly krátké a běhalo po těchto nožkách vzpřímeně. Mělo špičatý ocásek, který visel na zem; zcela nahoře blízko hlavy mělo krátké drobné tlapky. Hlava byla kulatá a neobyčejně chytrá; mělo jemný, mrštný jazýček. Jeho břicho, hruď a krk mělo bělavožlutou barvu, celá záda byla hnědě skvrnitá, skoro jako u úhoře. Bylo vysoké asi jako desetileté dítě. Stále se pohybovalo kolem Evy a bylo tak přítulné a půvabné, tak pohyblivé a stále sem tam něco ukazovalo, že Eva měla v něm veliké zalíbení. Pro mne však to zvířátko mělo cosi děsivého. Stále je ještě mám jasně před očima. Neviděla jsem, že by se ho Adam nebo Eva kdy dotkli. Před prvotním hříchem byl veliký odstup mezi lidmi a zvířaty. Neviděla jsem, že by se první lidé kdy dotkli zvířete, přesto, že zvířata byla k lidem mnohem důvěrnější, byl mezi nimi větší odstup.
Když se Adam a Eva vrátili na ono svítící místo, přistoupila k nim zářící postaya, podobající se vážnému muži s bílými a lesklými vlasy a zdálo se, že krátkými slovy jim vše kolem ukazuje, všechno jim předává a něco jim poroučí. Nebyli plaší, nýbrž bez ostychu poslouchali. Když tata postava zmizela, zdáli se spokojenější, šťastnější, zdálo se, že daleko
20
lépe chápou a že nacházejí ve všem více řádu; neboť nyní pociťovali vděčnost Adam dřív než Eva, která myslela více na štěstí a na věci než na vděčnost. Nebyla tak zakotvena v Bohu jako Adam, tkvěla svou duší více v přírodě. Domnívám se, že rájem procházeli třikrát.
Nyní jsem viděla Adama, jak děkuje a obdivuje celé stvoření a stojí opět na onom zářícím místě – pahorku, na který byl ve spánku přenesen, když Bůh stvořil z jeho boku ženu. Adam stál pod stromy sám. Viděla jsem, jak se Eva blížila ke stromu poznání, jako by chtěla kolem něho přejít. Ono zvířátko bylo opět u ní a bylo ještě přítulnější a byla zcela uchvácena hadem a našla v něm veliké zalíbení. Had nyní vyšplhal po kmeni tak vysoko, že jeho hlava byla ve stejné výši s hlavou Evinou, přidržoval se nožičkama kmene, hlavu obracel k hlavě Evině a promluvil: Kdyby pojedli ovoce stromu, byli by svobodní, nebyli by více otroky a znali by, jakým způsobem se budou rozmnožovat. Oni už sice přijali výrok o svém rozmnožování; ale slyšela jsem, že ještě nepoznali, jak to Bůh učiní, a že kdyby to věděli a přesto upadli do hříchu, že by vykoupení již nebylo možné. Eva byla stále zamyšlenější a dychtivější po tom, co zvířátko povídalo, odehrávalo se v ní něco, co ji Činilo nižší; mně bylo úzko. Nyní se rozhlížela po Adamovi, který stál ještě zcela klidně pod stromy a zavolala ho a on přišel. Eva mu šla vstříc a opět se vrátila. Váhala a byla neklidná, šla znovu, jako by chtěla přejít kolem stromu; ale blížila se k němu z levé strany a stála za ním, zakryta jeho dlouhými, dolů visícími listy. Strom byl nahoře širší než dole a široké větve s listy visely hluboko k zemi. Tam, kde stála Eva, visel zvlášť krásný plod.
Když Adam přišel, uchopila ho Eva za rámě a ukazovala směrem k mluvícímu zvířeti a také Adam mu naslouchal. Když ho Eva takto uchopila za rámě, dotkla se ho poprvé, on se jí nedotkl, ale kolem nich se zešeřilo.
Spatřila jsem, že zvíře ukazovalo na plod, aby ho pro Evu utrhlo. Když však Eva po plodu zatoužila, zvíře jej utrhlo a podalo jí ho. Byl to prostřední, nejkrásnější plod z oněch pěti, které jako v hroznu spolu visely.
Spatřila jsem, že se nyní Eva blížila s plodem k Adamovi a podala mu ho, a že bez jeho svolení by nebylo
21
došlo k prvotnímu hříchu. Viděla jsem, že plod se v jeho ruce jako by otevřel a rozevřel a Adam v jeho vnitřku jako by zřel obrazy. Bylo to, jako by poznali něco, co neměli vědět. Vnitřek plodu byl rudý jako krev a protkán žilkami. Spatřila jsem, že oba ztemněli a že i jejich postavy se zmenšily. Bylo to, jako by i slunce ustoupilo. Zvíře slezlo se stromu a viděla jsem je odběhnout po všech čtyřech. Neviděla jsem, že by pojedli plod ústy jak to činíme my; ale plod mezi nimi zmizel.
Viděla jsem, že Eva zhřešila již tehdy, když had ještě seděl na stromě; neboť její vůle byla zajedno s jeho. Přitom jsem zažila něco, co nemohu dost dobře vystihnout Bylo to, jako by had měl její postavu a vzhled její vůle, jako by byli jedné bytosti, prostřednictvím které mohli všechno učinit a všeho dosáhnout. Tudy dovnitř vstoupil Satan.
Požitím zakázaného ovoce – plodu – nebyl hřích dovršen, ale toto ovoce se stromu, který své větve zapouští do země a tímto způsobem vyhání nové výhonky, které opět činí totéž, i po prvotním hříchu člověka, obsahoval v sobě pojem svévolného rozmnožení, smyslového rozmnožení jen v sobě, oddělujícího od Boha. Tak vzešlo z požití plodu a z neposlušnosti odloučení člověka od Boha a jeho rozmnožování sám v sobě a vlastním prostřednictvím a do lidské přirozenosti vešla sobecká žádostivost Požití ovoce, vzatého jako pojem o sobě, mělo za následek odvrácení od Boha, ponížení přirozenosti a hřích, tím i smrt.
Požehnání svatého, čistého rozmnožování z Boha a jeho prostřednictvím, kterého se Adamovi dostalo po stvoření Evy, mu bylo pro tento požitek opět odňato; neboť jsem spatřila, když Adam opustil svůj pahorek, aby šel za Evou; jak Pán, Hospodin, vztáhl za ním ruku a jako by mu něco odňal a bylo mně, jako by z toho jednou měla vzejít spása světa.
Když se mi jednou o svátku Neposkvrněného početí dostalo od Boha vidění o tomto tajemství, spatřila jsem, že v Adamovi a Evě je pojato tělesné i duševní bytí lidí a jak je prvotním hříchem zkažené a smíšené se zlem, čímž nad celým lidstvem získali moc padlí andělé. Spatřila jsem však druhou božskou osobu, jak sestupuje dolů
22
 a odnímá Adamovi pomocí jakési kosy požehnání dříve, než zhřešil. V témže okamžiku jsem spatřila vystupovat z Adamova boku Pannu a vznášet se jako světlý obláček k Bohu do jeho slávy.
Požitím plodu byli Adam a Eva jako opojeni a tím, že svolili ke hříchu, udala se s nimi veliká změna. Byl však u nich i had, byli jeho bytostí proniknuti a mezi pšenicí se objevil i koukol.
Jako trest, i za pokání, byla ustanovena obřízka. Tak jako u vinného keře musí být odříznut první výhonek, aby keř nezdivočel, nenesl trpké plody a stal se neplodným, obdobně se muselo stát i u člověka, aby byl opět zušlechtěn. Když mně bylo jednou spatřit ve vidění ozdravění z hříchu, viděla jsem Evu, jak vystupuje z Adamova boku a již otáčí hlavu po zakázaném ovoci a jak pospíchá ke stromu, aby jej objala. Ale v protějším obraze jsem spatřila Ježíše, který – sotva se zrodil z neposkvrněné Panny – spěchal ke kříži a objal ho i jeho kmen a viděla jsem, jak Evino potomstvo její vinou ztemnělé a roztříštěné je Kristovým utrpením očištěno a že bolestmi pokání musí být odstraněna ze všeho lidstva jeho domýšlivost. Slova epištoly z neděle Laetare z listu Galaťanům 4.30-31, podle nichž syn služky nemá být spoludědicem, jsem chápala vždy v tom smyslu, že pojem služky znamená tělo a jeho otrockou poslušnost hříchu. Manželství je stavem pokání a vyžaduje odříkání, modlitbu, posty, almužny a úmysl rozmnožit Boží království.
Vyhnání z ráje
Po jakési chvíli jsem spatřila, jak Adam a Eva ve velikém zármutku bloudí sem a tam. Byli temní, šli od sebe odděleně, jako by něco hledali, co ztratili. Styděli se jeden před druhým. Každým krokem stále sestupovali níže; bylo to jako by půda pod nimi ustupovala a kudy kráčeli, tam se zatemnilo, rostliny ztrácely svůj lesk, zešedly, a zvířata před nimi prchala. Ale oni hledali veliké listy a upletli si z nich jakýsi věnec kolem beder a bloudili stále od sebe odděleni.
A když již dost dlouho bloudili, bylo ono zářící místo, odkud vyšli, jako vzdálená výšina a oni se každý sám schovali pod křovím v jakési temnější rovině. Tu na ně zavolal jakýsi hlas z výšiny; oni se však neobjevili, bylo jim ještě více úzko, prchali dále a ještě více se skrývali. Bylo mně jich velice líto. Onen hlas však byl přísnější; rádi by se byli hlouběji skryli, byli však přinuceni vystoupit.
Objevila se vážná, zářící postava; předstoupili se svěšenou hlavou a na Pána nevzhlédli; dívali se na sebe navzájem a obviňovali se. Nyní jim vykázal ještě hlouběji ležící rovinu, kde byly keře a stromy a tam se stali pokornými a teprve teď poznali plně svůj bědný stav. Když byli o samotě, viděla jsem je modlit se. Odešli od sebe, vrhli se na kolena, pozvedli ruce, křičeli a plakali. Když jsem toto spanilá, cítila jsem, jaké dobrodiní je odloučenost v modlitbě.
Byli nyní oblečeni jakýmsi oděvem. Zahaloval tělo přes ramena a sahal až po kolena. Kolem pasu se přepásali pruhem lýka. Když opět prchali dále, zdálo se, jako by se ráj od nich vzdaloval jako oblak. Ale s nebe sestoupil ohnivý kruh, tak jak vidíme kolo kolem Slunce nebo Měsíce a tento kruh obklopil návrší, kde byl ráj.
Byli v ráji pouze jediný den. Ráj spatřuji nyní zdáli jako pruh pod Sluncem, když vychází/Vychází, když to
32
tak vidím, na konci tohoto pruhu vpravo. Ráj leží východně od Hory proroků, zcela tam, kde vychází Slunce a jeví se mi vždy jako vajíčko, vznášející se nad nepopsatelně jasnou vodou, která jej odděluje od země; a je to tak, jako by Hora proroků byla jakýmsi jeho předhůřím. Na ní vidíme kouzelné zelené nivy a mezi nimi hluboké strže a průrvy naplněné vodou. Viděla jsem již lidi, kteří vystupovali po jejích úbočích; nedošli však daleko.
Spatřila jsem, jak Adam a Eva došli na Zemi, místo jejich pokání. Byl to nepopsatelně dojemný pohled na oba kajícníky na holé zemi. Adam si směl vzít s sebou olivovou ratolest z ráje, kterou si nyní zde zasadil. Spatřila jsem, že později byl z tohoto dřeva zhotoven kříž. Byli nepopsatelně zarmouceni. Jak jsem je tu spanilá, odsud ráj již nikdy nezahlédli. Sestupovali stále níž a bylo tomu tak, jako by se cosi odvrátilo, a tak dospěli nocí a tmou na smutné místo svého pokání.
33
4. Rodina Adamova
Byla to končina Olivové hory, kam jsem viděla jít Adama a Evu. Tato krajina tehdy byla jiná než dnes; bylo mně ukázáno, že je to tato krajina. Viděla jsem, jak žili a jak se káli na tom místě Olivové hory, kde se Ježíš potil krví. Obdělávali pole. Viděla jsem, jak jsou obklopeni syny a jak volají k Bohu ve velikém zármutku, aby jim Pán dal i dceru. Měli přislíbení, že semeno ženy rozdrtí hadovi hlavu.
Eva rodila děti v určitých intervalech, mezi jednotlivými porody uběhla vždy řada let, strávených v pokání. Tak Eva porodila po sedmiletém pokání Seta, „Dítě přislíbení“ v Jeskyni jesliček, a zde jí zvěstoval anděl, že Set je syn, kterého jí Bůh daroval namísto Ábela. Set byl zde dlouho v úkrytu a byl také skryt v jeskyni, kde byl odkojen Abrahám, neboť jeho bratři usilovali, podobni bratřím Josefovým, o jeho život.
Jednou jsem spatřila asi dvanáct lidí: Adama, Evu, Kaina, Ábela a dvě sestry a několik menších dětí. Všichni byli oblečeni do kožešin, které měli podobně škapulíři přehozené a přepásané. Kolem hrudi byly kožešiny širší a sloužily zároveň jako tašky, kolem nohou byly delší a na stranách byly sešity. Muži měli kratší kožešiny a měli na nich našitou tašku, do které vkládali věci. Přes ramena až k lokti byly tyto kožešiny velmi bílé a jemné, a u žen byly v podpaží jednou sepjaty. Vyhlíželi ve svém oblečení velmi krásně a ušlechtile. Byly zde i chýše, částečně vyhloubené v zemi a nahoře přikryté rostlinami. Bylo to docela pořádné hospodářství. Viděla jsem pole s nízkými, ale dost silnými ovocnými stromy; měli také obilí, pšeničná zrna, která dal Bůh Adamovi k setbě.
Nemohu si vzpomenout, že bych byla spatřila v ráji pšenici a vinnou révu. V ráji nebyly žádné plody, které by musely být upravovány k jídlu. Úprava plodů k jídlu je teprve následek hříchu a proto i symbolem utrpení. Bůh dal Adamovi všechno, co musel vyšívat. Vzpomínám
34
si také, že jsem spatřila muže, kteří se podobali andělům, a ti přinášeli Noemovi něco, když vešel do archy, co připadalo mně jako vinná ratolest zapíchnutá do jablka.
Rostla zde také sama od sebe jakási divoká odrůda obilí, do kterého Adam musel našít ušlechtilou pšenici, pak se ono mladé obilí zušlechťovalo, ale tento druh vždy znovu upadal a stával se horším. Toto divoké obilí bylo v prvních dobách zcela dobré a jakoby zušlechtěné rostlo dále na východ v Indii nebo Číně, když tam ještě žilo málo lidí. Ale nedaří se mu tam, kde roste vinná réva a kde jsou ryby.
Pili mléko zvířat a jedli i sýr, který sušili na slunci. Ze zvířat jsem viděla zvláště ovce. Všechna zvířata, kterým dal Adam jméno, jej také následovala, ale pak před ním utekla a on si musel domácí zvířata teprve potravou k sobě přilákat a ochočit si je. Viděla jsem pobíhat i ptáky, malá zvířata a skokánky. Byl tam pořádek zcela jako doma v rodině. Viděla jsem Adamovy děti, jak ve vlastní chýši ležely kolem kamene, aby jedly, viděl jsem, jak se modlí a jak děkují.
Bůh Adama také poučil o oběti a on byl knězem ve své rodině. Kain a Ábel jimi byli též a viděla jsem, že přípravy k oběti se vždy konaly ve vlastní chýši.
Hlavu měli pokrytou čepcem na způsob lodičky, která byla sešita z listí a řapíků, vpředu trochu přečnívala, takže se zde dala uchopit. Měli lesklou, krásnou, žlutavou pleť jako hedvábí a měli zlatočervené vlasy. Adam měl také dlouhé vlasy. Zpočátku měl krátký, později dlouhý vous. Eva měla zpočátku velmi dlouhé vlasy, potom zavázány a spleteny do copu, ovinuty kolem hlavy, jako jakýsi čepec.
Oheň jsem viděla jako nějaký skrytý žár, jako v podzemí. Ponejprv ho přijali z nebe, Bůh je poučil, jak ho používat. Byla to žlutavá látka, jako země, jako uhlí, kterou zapalovali. Vařit jsem je nespatřila. Viděla jsem je zpočátku, jak praží na slunci, pšenici rozdrtili a pod jakousi upletenou rohoží v malých jamkách vystavovali slunci. Obilí, které jim Bůh dal, byla pšenice, žito a ječmen. Poučil je také, jak obilí pěstovat, jako je učil vždy všemu.
Veliké řeky, jako například Jordán, jsem ještě neviděla, byly zde ale prameny, které vytvářely rybníky. Před Ábelovou smrtí maso nejedli.
35
O hoře Kalvárii

jsem měla jednou vidění, jak prorok, průvodce Eliášův, na tomto místě, které tehdy bylo pahorkem s mnoha jeskyněmi a vyzděnými hroby, se odebral do jedné takové jeskyně pod zemí a v kamenném sarkofágu s kostmi uchopil Adamovu lebku. Stálo u něho andělské zjevení, které mu řeklo: „To je lebka Adamova,“ a zabránilo mu, aby ji ze sarkofágu vyňal. Na této lebce byly ještě tu a tam jemné žlutavé vlasy. Viděla jsem také, že pro toto prorokovo vyprávění bylo to místo nazváno místem Lebky. Přímo kolmo nad touto lebkou stála při ukřižování pata Kristova kříže. Dostalo se mně také zjevení, že toto místo je středem Země a byla mi ukázána vzdálenost na východ, na jih a na západ v číslech, která jsem ale zapomněla.
Melchisedech*
Často jsem vídala Melchisedecha, ale nikdy ne jako člověka, ale vždy jako bytost jiného druhu, jako anděla a vyslance Božího. Nikdy jsem neviděla žádné jiné místo, kde by přebýval, žádnou jeho vlast, žádnou rodinu, žádnou souvislost s něčím; nikdy jsem neviděla, že by jedl, že by pil, neviděla jsem ho spát a nikdy mně ani nepřipadla myšlenka, že by to byl člověk.
Byl tak oblečen, jako v jeho době tehdy na zemi nebyl oblečen žádný kněz, ale spatřovala jsem ho jako anděla v nebeském Jeruzalémě, a vídala jsem později, jak Mojžíš dal takový kněžský oděv zhotovit na Boží rozkaz. Viděla jsem, jak Melchisedech vystupuje zde i tam, zprostředkuje a zařizuje ve věcech, které se týkaly všech národů, například při oslavě vítězství tehdy tak strašlivých válek. Kde vystoupil a tam kde byl, vykonával vše silou, která nesnesla odporu a působil svou osobností. Nikdo mu nemohl odporovat a přece nepotřeboval žádné prostředky síly a všichni lidé, přestože sloužili modlám, dbali jeho rozhodnutí a dali na jeho radu. Nebyl nikdo, kdo by se mu vyrovnal, neměl žádného přítele, byl vždy zcela sám; někdy míval dva posly, které přijímal a byli to běžci, oděni bíle a v krátkém oděvu a jejich starostí bylo tam, kde bylo zapotřebí, ohlásit jeho příchod, potom je opět poslal zpět. To, co potřeboval, to měl, to se mu dostávalo. Lidé, od nichž něco přijal, to nepostrádali a dávali mu to s radostí. Všichni tam, kde byl, se pokládali za šťastné a měli k němu úctu i bázeň. Zlí o něm žvanili, ale přece se před ním pokořovali. Jemu, této bytosti vyššího druhu, se vedlo mezi těmito pohanskými lidmi, částečně
* Melchisedech (hebrejsky Melkit-sedek) byl král ze Salemu (Jeruzalém) a kněz nejvyššího Boha. V Novém zákoně poukazuje svatý Pavel v dopise k Židům 6,6-10; 7,1 nn. na Mel chsed echa jako na Ježíšův předobraz.
69
bezbožnými a částečně i smyslnými, jako se vede dodnes každému vynikajícímu a zbožnému člověku, který kdekoli vystupuje jako cizinec a rozšiřuje dobro. Tak jsem ho vídala na dvoře Semiramidy v Babylóně. Ta zde měla nepopsatelnou nádheru a moc. Na její rozkaz vykonávali otroci obrovské stavební práce a ona je utiskovala daleko krutěji než farao děti Jakubovy v Egyptě. Stejně hrozný a strašný byl i pohanský kult, kde lidé byli obětováni a až po krk zahrabáváni do země. Byla zde všude hojnost smyslné rozkoše, nádhery, bohatství a umění a vše hraničilo až s nemožným. Semiramis také vedla veliké války s obrovskými masami vojska, ale vždy téměř proti národům na východě, na západ nepřišla tak často, směrem na sever byly temné, tmavé národy.
V její zemi však byl četný kmen lidský, který zůstal po stavbě věže v Babylóně a ze kterého poznenáhlu vznikaly semitské kmeny. Žili jako malý pastýřský nárůdek pod stany, pěstovali dobytek a slavili svou bohoslužbu v noci ve stanu, který byl nahoře otevřen, nebo dokonce pod širým nebem. Měli mnoho požehnání. Vše se jim dařilo a jejich dobytek byl vždy zcela výjimečně krásný. Tento kmen chtěla Semiramis, ona ďábelská žena, vyhubit a podařilo se jí již jeho velkou část zničit. Z požehnání, které spočívalo na tomto kmeni, Semiramis poznala, že Bůh s ním má milosrdné úmysly, proto sama, jako satanův nástroj, ho utlačovala. Když bída tohoto kmene byla největší, viděla jsem, jak tam vstoupil Melchisedech. Přišel k Semiramidě a požadoval, že musí povolit, aby tento kmen odešel. Vytýkal jí také její nepravosti a ona mu neodporovala a on také vedl utiskovaný kmen rozdělený na různé skupiny směrem k Zaslíbené zemi. Melchisedech měl jako příbytek v Babylóně stan a zde lámal chléb tomuto dobrému kmeni, čímž tito lidé dostávali teprve sílu, aby se vydali na cestu. V Kanaanu jim vykázal tu i tam jednotlivá místa k obdělávání a dostali zemi, která měla rozdílnou hodnotu. Tito lidé byli sami jím rozděleni podle své čistoty s úmyslem, že se nesmí smísit s ostatními. Jejich jméno zní jako Šamanové nebo Semanové. Jednotlivým z nich přidělil Melchisedech krajinu u pozdějšího Mrtvého moře, aby ji osídlili, jejich město ale bylo zničené se Sodomou a Gomorou.
70
Semiramis přijala Melchisedecha s velikou bázní a s tajemným strachem před jeho moudrostí. Objevil se před ní jako král Jitřenky, tj. nejvýchodnější, nejvzdálenější země. Představovala si, že by si ji mohl vzít za ženu, ale on s ní jednal velmi stroze, vytýkal jí její ohavnosti a oznámil jí zničení pyramidy, kterou u Memfidy vybudovala. Zděsila se a byla velice malomyslná. Viděla jsem také trest, který ji postihl. Byla jako dobytče a byla velmi dlouhou dobu uvězněna. Lidé jí házeli s pohrdáním trávu a slámu do jeslí, jen jediný služebník u ní vytrval a ten jí dával jídlo. Opět byla osvobozena, ale svoje nepravosti konala zase dál a nanovo. Konečně zahynula strašlivým způsobem. Byly jí vytrhány z těla vnitřnosti. Dožila se stáří jednoho sta a sedmnácti roků.
Na Melchisedecha se lidé dívali jako na proroka, mudrce, jako na člověka vyššího řádu, kterému se vše daří. Tehdy a později také bývalo více zjevení takových bytostí vyššího řádu a to vše bylo tehdejším národům právě tak málo cizí, jako když andělé navštívili a mluvili s Abrahámem. Byla zde i zlá zjevení, vedle mnoha těchto dobrých, stejně jako vedle dobrých proroků se vyskytovali i proroci falešní. Vyvedení tohoto kmene z Babylónu mělo obdobu s historií a vyvedením Izraele z Egypta; přece však nebylo jich tolik jako Izraelitů.
Z kmene Šamanů, které Melchisedech přestěhoval do Zaslíbené země, viděla jsem tři muže v blízkosti Tábora u takzvané Hory rozmnožení chlebů, jak bydlí v jeskyních a to ještě dlouho před Abrahámovým příchodem. Měli hnědou pleť, hnědší než Abrahám, byli oblečeni do kůže a upevňovali si na hlavu veliký list na ochranu před sluncem. Podle Henochova způsobu vedli zde svatý život, měli jednoduché svaté náboženství a mívali zjevení a jednoduchá vidění. Bylo to v jejich náboženství, že Bůh se chce spojit s lidmi a že oni pro to musí uskutečnit vše, co je vůbec možné. Také obětovali, při čemž ze svého jednu třetinu zanechávali, aby se strávila na slunci, nebo ji tam snad položili pro jiné hladové, což jsem také vídala. Viděla jsem, že tito lidé žijí zcela osaměle a odlišují se od tamních obyvatel této země, kteří tam tehdy ještě nebyli ve
71
velikém počtu a tito lidé bydleli v sídlech daleko od sebe rozptýlených a tato sídla byla vystavěna na způsob pevných stanových městeček. Viděla jsem, jak tito mužové obcházejí různými částmi země, vykopávají prameny, vykořeňují jednotlivé nevázanosti a kladou základní kameny na jednotlivých místech, kde později byla vybudována města. Viděla jsem, jak zahánějí z celých krajin zlé duchy a jak je zapuzují na jiná zlá, bažinatá, mlžná místa. Viděla jsem zde opět, že zlí duchové se více zdržují v takových špatných končinách. Vídala jsem často, že tito mužové často s těmito duchy zápolili a proti nim bojovali. Zpočátku jsem se divila, jak na místech, kde položili kameny, tato místa potom opět zcela zpustla a zarostla travou, jak na těchto místech měla jednou vzniknout města a přece jsem viděla mnoho měst, která byla vybudována na těchto místech, které oni vyznačili kameny, jako například Safet, Betsaidu, Nazaret, kde oni na těchto místech pracovali, kde později stál domek, ve kterém se odehrálo andělovo zvěstování Panně Marii, Gatefer, Seforia, v krajině, kde později stával domek svaté Anny u Nazareta, Meggido, Naim, Ainon, jeskyně u Betléma a u Hebronu, viděla jsem i zakládání Michmethatu a mnoho jiných míst, která jsem již zapomněla.
Na této hoře jsem viděla, jak tito mužové zde každý měsíc se scházejí s Melchisedechem, který jim přinesl veliký čtyřhranný chléb, který byl jistě tři čtvrteční stopy veliký, poměrně silný a byl rozdělen v mnoho malých oddílů. Byl nahnědlý a byl pečen v popeli. Viděla jsem, že Melchisedech vždy k nim přišel sám, častokráte jsem vídala, že chléb nese zcela lehce, jako by se vznášel v jeho ruce, častokráte když se k nim již ale blížil, jsem vídala, jako by mu byl velký, těžký a měl ho na své šíji. Domnívala jsem se, že je to tím, protože on, když se k nim blížil, měl jim připadat jako člověk. Chovali se vůči němu s velikou úctou a vrhali se na svoje tváře. Učil ryto muže pěstovat i víno na hoře Tábor a také rozsévali semena nejrůznějších druhů rostlin na mnoha místech země, které on jim dal a které tam ještě nyní divoce rostou. Vídala jsem, jak denně z tohoto chleba jeden díl oddělovali hnědým rýčem, se kterým také pracovali. Jídali též
72
ptáky, kteří k nim přilétali ve velikém množství. Měli také určité svátky a znali také hvězdy, osmý den slavili obětmi a modlitbou a stejně tak několik dní na konci roku. Vídala jsem je, že také v neobydlené a neschůdné zemi vytvářejí mnoho cest k místům, kde položili svoje základní kameny, vykopali prameny, vyseli rostliny, takže lidé, kteří později do této krajiny přicházeli, sledovali tyto cesty a sami od sebe se usidlovali u pramenů a na životodárných místech, které jim tak připravili. Vídala jsem, že často při svých pracích byli obklopeni zlými duchy a mohli je i vidět, a vídala jsem, jak je zapuzovali modlitbou a rozkazem je posílali pryč do bažinatých pustých míst a jak oni prchali, a pak tito mužové ve své práci pokračovali a dále uklízeli a čistili.
Připravili i cesty do Kány, Naimu, Meggida a tímto způsobem připravili i rodná místa všech proroků. Položili i základy pro Abelmeholu i Dotaim a zřídili i nádherný pramen pro koupání u Betulie. Melchisedech procházel ještě neznám a sám kol dokola zemí a nikdo nevěděl, kde se zdržuje. Tito lidé byli starší, ale při tom ještě velmi čilí. U pozdějšího Mrtvého moře a v Judsku byla již města i nahoře v horní části země, jen ještě v jejím středu nebylo stále nic. Tito lidé si sami vykopali hrob a do něho se položili. Jeden byl u Hebronu, jiný na hoře Tábor, další v jeskyních u Hebronu nedaleko Safetu. Ve všeobecném smyslu byli pro Abraháma tím, čím byl Jan Křtitel pro Ježíše. Oni připravili a čistili zemi a připravovali cesty, rozsévali dobré plody a přiváděli vodu pro patriarchy Božího lidu. Jan ale připravoval cestu srdce k pokání a ke znovuzrození v Ježíši Kristu. Oni konali pro Izraele to, co Jan pro církev. Vídala jsem takové muže ale jednotlivě na jiných místech, byli tam ustanoveni Mechisedechem.
Často jsem vídal Melchisedecha, jak dávno před dobou Abrahámovou a Semiramidinou v Zaslíbené zemi, která tehdy byla ještě zcela pustá, se objevuje, jako by zemi pořádal, jako by poznamenával a připravoval jednotlivá místa. Vídala jsem ho zcela osamělého a myslívala jsem při tom, co zde chce tento muž tak záhy, vždyť zde nikdo není. Tak jsem ho vídala, jak na jakési hoře hloubí pramen, byl to pramen řeky Jordánu. Měl jakýsi dlouhý, jemný vrták, který pronikl do nitra hory jako paprsek. Tak jsem ho vídala na mnohých
73
místech země, jak otevírá prameny. V prvních dobách před potopou jsem vůbec nevídala, aby řeky pramenily tam jako dnes a tak tekly, vídala jsem však, jak mnoho vody stéká s jakési vysoké hory na východě.
Melchisedech přijal do držení mnoho zemí na východě v Zaslíbené zemi tím, že je označil. Vyměřoval také místo rybníku Bethesda. Položil kámen tam, kde měl jednou stát chrám, ještě dříve, než byl Jeruzalém. Viděla jsem ho také, jak zasadil jako zrna dvanáct kamenů-drahokamů, které ležely v Jordáně tam, kde při přechodu dětí Izraele řekou stáli kněží s Archou a ryto drahokamy vyrostly. Melchisedecha jsem vždy vídala samotného mimo doby, kdy měl co činit, aby usmiřoval, odděloval a vedl rodiny i celé kmeny národů.
Vídala jsem také, že Melchisedech vystavěl jakýsi zámek u Salemu. Ale spíše to byl stan s galeriemi a schodišti kolem dokola, na způsob zámku Mensorova v Arábii. Jen základ byl velmi pevný a vybudován z kamenů. Domnívám se, že ještě v době Janově jsem viděla čtyři rohy tam, kde stávaly hlavní pilíře. Tento zámek měl jenom velmi mohutný, kamenný základ, který vypadal jako opevnění porostlé trávou, protože Jan na tom postavil svou malou chatu z rákosí. Onen stanový zámek byl místem, kde se zdržovalo mnoho cizích lidí, kteří putovali krajinou, jakýsi druh volného, drahocenného útulku u příjemné vody. Snad tento zámek vlastnil Melchisedech, kterého jsem vždy vídala jako rádce a vůdce kmenů, které sem tam putovaly, byly to národy i kmeny. On je tam ubytovával a poučoval. Již tehdy to mělo jakýsi vztah ke křtu.
Melchisedech zde měl jakýsi bod, odkud vycházel ke svým stavbám v Jeruzalémě k Abrahámovi a jak bylo potřeba. Také zde shromažďoval a rozděloval rodiny a lidi, kteří se potom zde všude usidlovali. To vše bylo ještě před obětováním chleba a vína, které, jak se domnívám, se stalo v jakémsi údolí na jih od Jeruzaléma. Vybudoval Sálem, dříve ještě než budoval v Jeruzalémě. Tam, kde působil a stavěl, bylo to jako kdyby kladl základní kámen budoucí milosti, jako kdyby usměrňoval pozornost na jedno místo, jako kdyby započínal něco budoucího.
74
Melchisedech naleží k onomu kůru andělů, kteří jsou ustanoveni nad zeměmi a národy, andělé, kteří přicházeli k Abrahámovi a patriarchům a přinášeli jim poselství. Jsou protějškem archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela.
Melchisedechova oběť chleba a vína
Melchisedecha jsem u Abraháma vídala častěji. Přišel způsobem, jakým obvykle k Abrahámovi chodí andělé. Jednou mu přikázal, aby přinesl trojnásobnou oběť a to holuby a jiné ptáky a prorokoval o Sodomě a o Lotovi, oznámil, že zase k němu přijde, aby obětoval chléb a víno, řekl také, o co by Abrahám měl Boha prosit. Abrahám měl k Melchisedechovi velikou úctu a byl plný očekávání na přislíbenou oběť, proto postavil překrásný oltář a obklopil ho listnatým loubím. Melchisedech, když přicházel k oběti chleba a vína, dal Abrahámovi vědět skrze posly o svém příchodu jako král ze Salemu. Abrahám mu vyšel vstříc, poklekl před ním a přijal jeho požehnání. Stalo se to v údolí jižně od úrodného údolí, které se táhne ke Gáze.
Melchisedech přišel směrem od pozdějšího Jeruzaléma. Měl při sobě zvíře, šedé a velmi rychlé, s krátkým širokým krkem, které bylo po obou stranách naloženo. Na jedné straně neslo nádobu s vínem, která na straně, jíž ležela na boku zvířete, byla plochá a na druhé straně neslo truhlici, ve které byly narovnány kulaté, ploché, vedle sebe naskládané chleby a tentýž kalich, který jsem později spatřila při ustanovení NejsvětějŠí svátosti při poslední večeři, a poháry, které měly podobu malých soudků. Tyto nádoby nebyly ani ze zlata, ani ze stříbra, ale byly průhledné, jakoby z nějakého hnědého drahokamu, jako by byly rostlé, ne udělané. Melchisedech při svém putování jako učitel vzbuzoval dojem jako pán. Byl velmi štíhlý a vysoký, neobyčejně vážný a jemný. Nosil dlouhé roucho, tak bílé a světlé, že mně často připomínalo bílé roucho, jaké se objevilo u našeho Pána při jeho proměnění. Bílé Abrahámovo roucho bylo proti tomu úplně bez světla. Nosil také pás s písmeny, jako to později nosili židovští kněží a viděla jsem, že i on jako oni nosil čepici se záhyby na hlavě
85
při oběti. Jeho vlasy byly zářivě žluté, jako světlé a dlouhé hedvábí. Jeho tvář byla plna záře.
Když se Melchisedech blížil, byl již král ze Sodomy u Abraháma ve stanu a kolem dokola bylo mnoho lidí se zvířaty, pytly a bednami. Všichni byli velmi tišší a slavnostní a plni úcty vůči Melchisedechovi, jehož přítomnost je učinila tak vážnými. Přistoupil k oltáři, na kterém byl jakýsi druh svatostánku, do kterého postavil kalich, na tomto oltáři byla také prohlubenina, domnívám se pro oběť. Abrahám zase jako vždy při oběti položil na oltář Adamovy kosti, které měl již před tím v arše Noe. Úpěnlivě prosili před ním, aby Bůh naplnil své přislíbení Mesiáše, přislíbení, které Bůh dal Adamovi. Melchisedech napřed položil přes oltář červenou pokrývku, kterou přinesl s sebou a přes tuto položil jinou průhlednou a bílou. Jeho slavnost mě připomínala mši svatou. Viděla jsem ho, jak pozvedá chleba a víno, jak obětuje, jak žehná a láme. Abrahámovi potom podal kalich, který se později stal kalichem poslední večeře, aby se napil, ostatní pili z menších nádobek, které podával Abrahám a nejpřednější mužové, kteří byli přítomni, celému množství lidu, podobně i nalámaný chléb. Dostali větší kousky, než byly ty, které byly rozdávány v první době při slavení poslední večeře. Viděla jsem, že tyto kousky zářily, byly však jenom posvěceny, ne proměněny. Andělé nemohou proměňovat. Všichni přítomní byli povzbuzeni a k Bohu obráceni.
Melchisedech podal Abrahámovi chléb a víno k požití, a on přijal jemnější, zářivější chléb než ostatní. Dostal také velkou sflu a takovou pevnost víry, že později vůbec neváhal, když měl obětovat na Boží rozkaz syna přislíbení. Prorokoval a vyřkl slova: „To není to, co dá na Sinaji Mojžíš levitům.“ Nevím, zda také Abrahám sám přinesl oběť chleba a vína, ale to vím, že kalich, ze kterého pil, je tentýž kalich, ve kterém Ježíš ustanovil Nejsvětější svátost.
Když Melchisedech žehnal Abrahámovi při obětování chleba a vína, tu ho posvětil na kněze. Vyslovil nad ním slova: „Mluví Pán k mému Pánu, posaď se po mé pravici, ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova. Pán to přísahal a nebude toho litovat!“ Vložil na Abraháma svoje ruce a tento mu potom dal desátek. I poznal, že to má velký
86
význam, že Abrahám po své posvěcení dal desátek. Již si více nevzpomínám na příčinu, proč toto bylo důležité. (Srovnej 7.kapitolu dopisu Židům). Viděla jsem také, když David napsal tento žalm, že měl vidění, ve kterém spatřil, jak Melchisedech světí Abraháma a prorocky opakoval slova: „Posaď se po mé pravici,“ která měla svůj vlastní smysl. Když mě bylo ukázáno ve formě vidění a obrazu věčné plození Syna z Otce, pak jsem vídala, jak Syn vychází z Otcovy pravice v jakési formě světla, které bylo ohraničeno trojúhelníkem, tak jak zobrazujeme Boží oko, v jehož horním rohu jsem spatřila Ducha svatého. Přece to vše se nedá vyslovit.
Evu jsem viděla, jak vystupuje z pravého boku Adamova, a viděla jsem, že Praotcové nosili požehnání na pravici, a že děti, jimž toto požehnání předávali, stavěli po své pravici. I Ježíš přijal ránu kopím do svého pravého boku a jak Církev vyrůstá také z jeho pravého boku. Tím, že vstupujeme do Církve, vstupujeme také do pravého boku Kristova a jsme ním spojeni se svým nebeským Otcem.
Domnívám se, že touto obětí a posvěcením Abraháma bylo na zemi naplněno Melchisedechovo poslání, neboť jsem ho potom již více nevídala. Kalich se Šesti poháry zanechal Abrahámovi.

Lazarova rodina
Lazarův otec se jmenoval Zarah nebo Zerah a pocházel z velmi vznešeného rodu z Egypta. Přebýval v Sýrii u hranic s Arábií a měl vztah k jistému syrskému králi. Pro svoje zásluhy v určité válce byl obdarován římským císařem statky u Jeruzaléma a v Galileji. Byl někým jako kníže a tedy velmi bohatý a získal ještě větší bohatství prostřednictvím své ženy Jezabel, židovky z farizejského pokolení. Stal se židem, byl zbožný a přísný podle způsobu farizeů. Náležela mu také městská čtvrť na hoře Sionu, tam, kde tekl potok průrvou podél chrámové hory. On však z tohoto vlastnictví odkázal největší díl chrámu, a přece však ještě rodině zůstala zachována spravedlivá část. Bylo to tam, kudy apoštolově vystupovali k večeřadlu, ale tato část již k ní nepatřila. Zámek v Betánii byl velmi veliký s mnoha zahradami, terasami a kašnami a byl obklopen dvojitou zahradou. Rodina věděla o proroctví Anny i Simeona a očekávala Mesiáše, znali se již v době Ježíšova dětství se svatou Rodinou, jako se ostatní, často vznešení zbožní lidé také stýkají s prostými zbožnými lidmi.
Lazarovi rodiče měli celkem patnáct dětí, ze kterých šest brzy zemřelo, devět se dožilo vyššího věku a jenom čtyři zbyly do časů, kdy Kristus učil. Tito čtyři byli: Lazar, Marta , o dva roky mladší Marie, která byla pokládána za slabomyslnou, potom Marie Magdaléna o pět let mladší než tato slabomyslná Marie. O této poslední v Písmu není zmínka a není vypočítávána, ale přece jenom před Bohem zde byla. V rodině ji vždy odsouvali stranou a je zcela neznámá.
Magdaléna,

nejmladší dcera, byla velmi krásná a již v raném věku byla velká a vyspělá jako urostlá dívka. Byla plná všelijakých kejklů a nejrůznějších šelmovských kousků. Když měla sedm let, zemřeli jí rodiče. Už od dětství je nemohla snést pro jejich přísné posty. Již jako dítě byla nevýslovně marnivá, mlsná, pyšná, změkčilá a umíněná. Nikdy nebyla věrná a visela na tom, co jí právě nejvíce lichotilo, přitom byla marnotratná a dobročinná ze smyslného soucitu, velmi dobromyslná a oddávala se všemu skvělému a pouze vnějšímu. Její matka měla podíl na jejím rozmaru a onen změkčilý soucit pocházel od ní.
Matka a její chůva rozmazlovaly Magdalénu, všude jí postrkovaly, aby její kejkle a způsoby byly obdivovány a často s ní vysedávaly vyšňořené u okna. Právě toto vysedávání u okna bylo prvním pramenem její zkázy. Vídala jsem ji u okna nebo na terasách v domě na přepychovém sedátku z koberců a polštářů. Lidé z ulice ji tak mohli vidět v její nádheře. Odcizovala také pamlsky, aby je donášela do zahrad zámku jiným dětem. Již ve svém devátém roce začala s milostnými pletkami.
S jejím vzrůstajícím nadáním a vlastnostmi rostl i rozruch a obdivování kolem ní. Měla také kolem sebe velkou společnost, byla rovněž vzdělaná a psala výroky o věcech lásky na malé svitky pergamenu a viděla jsem, že při tom počítala na prstech. Tyto svitky pak posílala kolem a vyměňovala je se svými oblíbenci a vůbec byla slavná a obdivovaná.
Nikdy jsem však nespatřila, že by někoho měla upřímně ráda a natož milovala. To všechno byla ješitnost, rozmazlenost, přehnaná úcta, dále obdiv k sobě samé a pýcha z krásy. Viděla jsem, že je také pohoršením pro své sourozence, kterými ona pro jejich prostší způsob života pohrdala a styděla se za ně.
Když si děti rozdělovaly otcovské statky, připadl jí losem zámek v Magdalu. Byl to zámek velmi krásný. Jako dítě tam Magdaléna přicházela často s rodinou a vždy měla zvláštní zálibu pro toto místo. Bylo jí asi dvanáct let, když se tam odebrala s mnohou okázalostí a s celou domácností děveček a služebných.
Magdalum bylo opevněné místo, které se sestávalo z více zámků, veřejných budov, velikých prostranství s alejemi a zahradami. Leželo osm hodin cesty od Nazareta východním směrem, asi tři hodiny od Kafarnaa a půldruhé od Betsaidy jižním směrem, asi jednu míli od jezera Genezaretského na návrší a také ještě jeho budovy sestupují dolů do údolí, které se prostírá k jezeru a vybíhá v cestu okolo břehu jezera. Jeden ze zámků patřil Herodovi, který vlastnil ještě jeden větší v úrodné krajině u Genezaretu. V Magdalu byla posádka Herodových vojáků, kteří také přispěli ke zkáze mravů. Důstojníci se stýkali s Magdalénou. Vcelku přebývalo v Magdalu kromě vojáků pár stovek lidí, ponejvíce úředníci, správci budov a služebnictvo. Nebyla zde ani jedna synagóga. Lidé docházeli do synagógy v Betsaidě. Magdalénin zámek byl nádhernější a vyšší než ostatní, s jehož střechy bylo možno přehlédnout hladinu Galilejského jezera a protější břeh. Do Magdaly vedlo pět cest a na každé z nich stála ve vzdálenosti jedné půlhodiny od opevněného města věž nad branami jako hláska, aby bylo možno bedlivě pozorovat okolí. Tyto věže neměly spolu žádné spojení a končina, kterou ohraničovaly, byla plná zahrad, polí a luk. Magdaléna měla služebníky a děvečky, pole a stáda, bylo to však hospodářství plné nepořádku a všechno dospělo k zániku.
Divokou strží do údolí, na jehož začátku leželo na výšině Magdalum, tekla říčka směrem k jezeru a zdržovalo se v něm mnoho divoké zvěře. Ta se sem stahovala ze tří pustin, které se napojovaly na toto údolí. Zde lovíval Herodes. Při svém zámku u Genezareta měl zoologickou zahradu.
Genezaretská končina začíná mezi Tiberiadou a Tarichejou, asi čtyři hodiny od Kafarnaa, a táhne se tři hodiny od jezera do nitra země a jižně do okolí Taricheje až k místu, kde vytéká Jordán. Půvabné údolí s uměle vytvořeným jezerem, které vytváří potok, s lázněmi u Betulie sousedí s touto končinou a jiné prameny tudy protékají do jezera. Tento potok vytváří více uměle vytvořených vodopádů a vzdušných rybníků v této krásné krajině, které tvoří souvislé řady zahrad, domů pro občerstvení, zámky, zahrady se zvěří, aleje, štěpnice, vinice a po celý rok je zde plno květů a každého druhu ovoce. Bohatí lidé a zvláště ti z Jeruzaléma mají zde svoje příbytky a zahrady. Všechno je výstavné a ozdobeno sady, besídkami, zelenými labyrinty a protkáno cestami, obklopenými stupňovitě členěnými pahorky. V této krajině nejsou žádná větší města. Zdejšími usedlíky jsou ponejvíce zahradníci a správci statků, také pastýři stád, tvořených zcela drobnými ovcemi a kozami. Chovají také nejrůznější vzácná zvířata a ptáky. Touto končinou neprochází žádná zemská silnice, avšak dvě cesty – jedna od jezera a druhá od Jordánu – ji obepínají.

Ježíš v Nazaretě
Ráno učil Ježíš znovu a potom k němu přišli dva farizeové z Nazareta, kteří ho přátelsky pozvali, aby je následoval k nim do školy, oni že tolik slyšeli v kraji o jeho učení. Přece by i jim měl vysvětlit proroky. Ježíš je následoval. Uvedli ho do domu jednoho farizea, kde bylo shromážděno ještě mnoho jiných farizeů. Jeho pět učedníků bylo s ním. Farizeové, kteří mu naslouchali, se k němu chovali přátelsky a on s nimi mluvil v tak překrásných podobenstvích, až se zdálo, že z jeho učení mají velikou radost a zavedli ho do synagógy. Zde bylo shromážděno mnoho lidí a Ježíš mluvil o Mojžíšovi a vykládal jim proroctví o Mesiáši. Protože však mluvil takovým způsobem, že vytušili, že by tím vším mohl myslet sám sebe, byli pobouřeni, přesto však mu připravili u jednoho farizea hostinu. Ježíš spal se svými pěti učedníky v útulku blízko školy.
Den nato poučoval Ježíš zástup celníků, kteří se ubírali ke křtu a znovu v synagóze učil o pšeničném zrnéčku, které musí být vloženo do země. Tu se na něho farizeové zlobili a začali mluvit o synu tesaře Josefa. Předhazovali mu také jeho stýkání se a rozmluvy s celníky a hříšníky. Ježíš jim odpověděl velmi přísně. Mluvili s ním také o esenech, jako by to byli pokrytci, kteří nežijí podle Zákona. Ježíš jim však vysvětlil, že oni věrněji plní zákon než farizeové a tak výtka o pokrytectví padla opět na ně. Ve své řeči došli až k tomu, že esenové žehnají, neboť je pobuřovalo i to, že Ježíš mnoho žehnal dětem a mluvili o tom, že u esenů bylo žehnání hodně používáno. Neboť zejména, když Ježíš vcházel do synagógy nebo z ní vycházel, přistupovaly k němu mnohé ženy se svými dětmi a prosily ho, aby jim požehnal.
Když zde ještě Ježíš bydlel, měl mnoho co dělat s dětmi, které u něho byly tiché a klidné a on jim žehnal, i když ještě byly vzpurné a plakaly. Matky, pamatujíce na to, přinášely mu svoje děti a chtěly vidět, zda Ježíš nebude pyšnější. Byly při tom některé děti, které se mocně vzpíraly a silně křičely. A hned po jeho požehnání se však utišily. Viděla jsem to, jak od některých vyšlo něco jako temný dým. Chlapcům pokládal ruku na hlavu a žehnal je na způsob požehnání patriarchů ve třech liniích od hlavy a obou ramen dolů k srdci, kde se tyto tři linie sbíhaly. Dívkám žehnal právě tak, ale bez vložení rukou na hlavu. Těmto však dělal znamení na ústech, myslela jsem přitom na to, že by neměly být tak povídavé, ale mohlo to znamenat také jiné tajemství. Ježíš přenocoval se svými učedníky v domě jednoho farizea.
Pohled na učedníky, jdoucí ke křtu
Viděla jsem, že učedníci, které Ježíš odeslal, přicházejí do Ka-farnaa, zřejmě jich bylo asi jenom pět nejbližších. Mluvili s Marií, dva odešli do Betsaidy a dovedli Petra a Ondřeje; Jakub Menší, Šimon, Tadeáš, Jan a Jakub Větší byli také přítomni. Učedníci vyprávěli o Ježíšově mírnosti, jemnosti a moudrosti; ostatní mluvili s největším nadšením o Janovi, o jeho přísném způsobu života a učení – k tomu, že nikdy neslyšeli tak krásný výklad proroků a Zákona. Sám Jan mluvil nadšeně o Křtiteli, i když Ježíše již znal, neboť jeho rodiče dříve bydleli jen několik hodin od Nazareta a Ježíš ho miloval již jako dítě. Slavili zde sabat.
Den nato jsem viděla devět učedníků, doprovázených těmi deseti jmenovanými, nahoře na cestě směrem na Tiberiadu, odkud pak šli směrem k Efronu pouští k Jerichu a putovali k Janovi. Petr a Ondřej zvláště horlivě mluvili pro Křtitele: že pochází z předního kněžského pokolení, na poušti ho vyučovali esenové, nestrpí žádný nepořádek a je stejně přísný jako je svatý. Učedníci se zase zmiňovali o Ježíšově mírnosti a o jeho moudrosti, ostatní jim zase namítali a odporovali, že jeho povolností vzešly mnohé nepořádky a uváděli o tom příklady: že i on byl vyučován eseny, když nedávno byl mimo domov. Na této cestě jsem více neslyšela, že by Jan něco říkal. Nešli stále zcela pohromadě, jen občas po několik hodin. Podle tohoto rozhovoru se domnívám, že tehdejší lidé byli stejní, jako my dnes.

Ježíš mluví proti Herodovu cizoložství. Cesta svatých žen
Ráno odešel Ježíš do školy, kde se shromáždilo mnoho lidí. Učil jako obvykle o křtu, o Mesiášově blízkosti a o tom, že oni ho nepoznají. Poukázal na to, že umíněně lepěji na starých a prázdných zvyklostech, což bylo zvláště chybou těchto lidí. Vcelku byli značně prostí a vše vstřícně přijímali. Ježíš se potom dal ještě dovést představeným synagógy asi k deseti nemocným. Žádného neuzdravil, neboť řekl již Eliudovi a svým pěti učedníkům, že v blízkosti Jeruzaléma to před křtem dělat nebude. Byli to ponejvíce nemocní duševně a vodnatelností, rovněž ženy. Napomenul je a řekl každému zvlášť, co by duchovně měli dělat, protože jejich nemoci byly částečně tresty za hříchy. Jednotlivým poručil, aby se očistili a šli ke křtu.
V útulku byla ještě hostina a na ní byli mnozí muži z tohoto města. Před jídlem mluvili tito lidé o Herodovi, o jeho protizákonném manželství, haněli ho a vyptávali se Ježíše na osobní mínění. Ježíš přísně káral toto jednání. Řekl však také, že když chceme druhé soudit, musíme napřed soudit také sami sebe a mluvil přísně o cizoložství.
V tomto místě bylo také mnoho hříšníků a Ježíš s jednotlivými mluvil zvlášť a vážně jim poukazoval na jejich setrvávání v cizoložství. Mnohým říkal jejich zcela tajné hříchy a to každému odděleně tak, že oni ohromeni slíbili pokání. Odtud odešel směrem na Betánii, kam mohlo být dobře šest hodin cesty a vystoupil opět do hor. Nyní je v krajině zimní počasí, je mnoho mlhy a pošmourno, a v noci často bývá mrazivá jinovatka. Ježíš si zahalil hlavu šátkem. Jde teď zcela východním směrem.
Spatřila jsem svatou Pannu a čtyři svaté ženy na cestě polem u Teberiady a to, jak právě vycházely z domu. Doprovázeli je dva rybářští pomocníci. Jeden šel před nimi a nesl pytel vpředu na hrudi, druhý ho měl vzadu na zádech a na ramenou nesli hůl. Je to Jana Chuzova, Marie Kleofášova, jedna ze tří vdov, a s nimi i Marie Salome. I ony chtěly jít do Betánie, jdou obvyklou cestou kolem Sicharu, který nechaly po pravé straně. Ježíš ho pak minul z opačné strany. Svaté ženy šly ponejvíce v jedné řadě, jedna za druhou, od sebe vzdáleny několik kroků, což se zdá proto, že nejvíce cest, mimo široké vojenské silnice, byly jen užší stezky pro pěší a často vedly pohořím. Šly hbitě pevnými kroky a nekymácely se tolik, jako lidé tady u nás v kraji, a domnívám se proto, že již od mládí byly zvyklé na dlouhé pěší chůze. Na cestě měly pláště podkasané až do polu lýtek a nohy měly ovinuty pásy až ke kotníkům a šlapaly v silných, vystlaných sandálech, na hlavě měly závoj, který byl připevněn kolem šíje dlouhým úzkým šátkem. Tento šátek mají pak na hrudi zkřížen a pak přes záda přechází k pasu. Ruce mohou mít potom střídavě zasunuté za tento pás. Muž, který kráčel vpředu, připravoval cestu, otevíral branky, odstraňoval z cesty kamení, dělal pěšiny a staral se o to, kam měly přijít, objednával také místa v útulku. Druhý, který šel vzadu, zase vše uváděl do dřívějšího stavu.

21. Ježíš v Betánii
Na cestě do Betánie, která mohla být vzdálena ještě šest hodin cesty, přišel Ježíš opět do kopců. Večer dorazil několik hodin cesty severně od Jeruzaléma do města, které se sestávalo z jedné ulice, dlouhé půl hodiny chůze a vedoucí přes pahorek. Betánie může být odtud dobře ještě tři hodiny cesty. Odsud můžeme vidět krajinu do dálky, protože tato končina leží hlouběji v rovině. Od tohoto pahorku se rozprostírá na severovýchod pustina asi tři hodiny cesty směrem k další u Efronu a mezi těmito dvěma pustinami jsem viděla Marii a její společnost, jak zde nocuje.
Tento pahorek je týž, na kterém Joáb a Abisaj ustali v pronásledování Abnera, protože je oslovil. Tento pahorek se jmenuje Amma a leží severovýchodně od Jeruzaléma. Z města, kde Ježíš byl, je výhled na sever a na východ, domnívám se, že se jmenuje Giach a shlíží na pustinu Gabaon, která u jeho úpatí začíná a dále směřuje k pustině Efron. Byla asi tři hodiny cesty daleko. Ježíš tam přišel k večeru, vstoupil do jednoho domu a požádal o osvěžení. Omyli mu nohy, dali napít a podali malé chlebíčky. Brzy se kolem něho shromáždilo mnoho lidí a ptali se ho, protože pocházeli z Galileje, na onoho učitele z Nazareta, o kterém je možno tolik slyšet a o němž Jan také tolik vypráví; a zda potom je Janův křest dobrý? Ježíš poučoval jako vždy, vybízel je, aby křest přijali, konali pokání a mluvil o proroku z Nazareta a o Mesiáši, že se mezi nimi objeví a oni ho nepoznají, ano, budou ho pronásledovat a špatně s ním jednat, měli by na všechno dát dobrý pozor, protože čas se naplnil. On že se nezjeví v nádheře a v triumfu, ale bude chudý chodit mezi prostými lidmi. Tito lidé ho nepoznali, ale dobře přijali a měli k němu velikou úctu. Procházeli tudy pokřtění, kteří mluvili o Ježíšovi. Doprovázeli ho na cestě, potom, co si zde Ježíš asi dvě hodiny odpočinul.
Do Betánie přišel Ježíš v noci. Lazar byl ve svém domě v Jeruzalémě, který se nacházel na západním úpatí hory Siónu; na straně, kde čněl kalvarský pahorek, tam byl ještě před několika dny, ale vrátil se do Betánie, neboť prostřednictvím učedníků věděl o Ježíšově příchodu. Sídlo v Betánii náleželo vlastně Martě. Lazar zde ale býval raději a tak oba hospodařili společně. Očekávali Ježíše a připravili hostinu. Marta obývala dům ležící na druhé straně dvora. V domě byli hosté. U Marty byla Serafie (Veronika), Marie Markova a ještě jedna starší paní z Jeruzaléma. Bývala s Marií ve chrámě a ten opustila, i když by tam raději zůstala sloužit, ale řízením Božím se musela provdat. U Lazara byl Nikodém, Jan Marek, jeden ze synů Simeonových a jeden starý muž jménem Obéd, bratr nebo synovec Anny z chrámu. Všichni byli tajnými Ježíšovými přáteli, částečně prostřednictvím Jana Křtitele, zčásti rodinným příbuzenstvím a působením proroctví Simeona a Anny ve chrámě.
Nikodém byl hloubavý, přemýšlivý muž, který doufal v Ježíše a byl velmi dychtivý. Všichni přijali křest Janův. Přišli sem potají na Lazarovo pozvání. Nikodém potom sloužil Ježíšovi a jeho věci, ale vždy tajně.
Lazar vyslal sluhy, aby Ježíše dostihli na cestě a tak asi půl hodiny před Betánii se s ním setkal na cestě jeho starý věrný služebník, který se také později stal učedníkem. Vrhl se před Ježíšem na svoji tvář a říkal: „Jsem Lazarův sluha, kéž bych nalezl milost před tebou, svým pánem, následuj mne do jeho domu.“ Ježíš mu poručil, aby povstal a šel za ním. Choval se k němu přátelsky a přece úměrně ke své vznešenosti a právě to bylo na něm tím, co nejvíce uchvacovalo. Oni milovali člověka a ctili Boha. Služebník dovedl Ježíše do jakési předsíně před vchodem do Lazarova sídla u jistého pramene. Zde bylo vše připraveno: omyl Ježíšovi nohy, obul mu jiné opánky, protože jak sem přišel, měl na nohou zelené, vykládané a vypolštářované opánky. Zanechal je v této předsíni a obul si zde tvrdé opánky s koženými řeménky, které potom nosil stále. Služebník mu také vyvětral a vyklepal šaty. Když Ježíši umyli nohy, přišel Lazar se svými přáteli. Přinesli mu pohár a něco k snědku. Ježíš objal Lazara a ostatní pozdravil podáním ruky. Všichni mu sloužili s přátelskou pohostinností a doprovázeli ho do domu. Lazar však Ježíše napřed zavedl do Mariina příbytku. Ženy, které zde byly přítomny, vrhly se, zahaleny do závojů, k zemi, Ježíš je za ruku pozvedl a řekl Martě, že jeho Matka sem přijde, aby zde čekala na jeho návrat od křtu. Potom odešli do Lazarova domu a pojedli. Byl připraven pečený beránek a holubi, byl po ruce i med, malé chleby a plody, i zelenina a pohár. U stolu zde leželi na lehátkách s opěradly, vždy dva a dva, ženy jedly v předsíni. Ježíš se modlil před jídlem a všechna jídla požehnal. Byl velmi vážný a zarmoucený. Řekl jim mezi jídlem, ze se blíží zlé časy, on že nastupuje namáhavou cestu, která skončí hořce. Napomínal je, chtějí-li být jeho příteli, aby vytrvali, že budou s ním mnoho trpět. Mluvil tak dojemně, že plakali, ale přesto mu vůbec nerozuměli, nevěděli, že je Bůh.
Musím se stále divit jejich nechápavosti, protože já mám takové nesmírné přesvědčení o Ježíšově božství a jeho poslání. Stále musím myslet na to, proč přece těmto lidem nebylo také ukázáno to, co jsem tak jasně stále viděla před očima? Patřila jsem, jak byl člověk stvořen Bohem, dále byla z něho vzata Eva a připojena k němu jako jeho žena a jak zhřešili oba, viděla jsem přislíbení Mesiáše, rozptýlení lidí po zemi a obdivuhodné vedení a Svátosti boží až k dočkání svaté Panny. Zřela jsem cestu požehnání, kterou se Slovo boží stalo Tělem, jako cestu světla, jak probíhá všemi pokoleními Mariiných předků, viděla jsem konečně andělovo zvěstování Marii a paprsek Božství, který ji pronikl, když se Spasitel stal člověkem. A po všem to pak mně, nehodné, ubohé hříšnici se musí zdát obdivuhodné vidět tyto svaté současníky a přátele Kristovy v jeho blízkosti, jak ho milují a mají k němu úctu a přece všichni věří, že jeho království musí být jen něco pozemského, jak ho sice pokládají za přislíbeného Mesiáše, ale přece jen ne za Boha samého! Byl pro ně přece syn Josefův a jeho matkou byla Maria. Že Maria je pannou, netušil nikdo, neboť nic nevěděli o nadpřirozeném a neposkvrněném Početí. Vůbec neměli vědomí o Tajemství Archy úmluvy. Už to bylo mnoho a znamením mimořádné milosti, že ho milovali a uznávali. Farizeové, kteří znali proroctví Simeona a Anny při jeho obětování, kteří naslouchali jeho obdivuhodnému učení ve chrámě v jeho dvanácti letech, byli velmi zatvrzelí, tehdy po těch událostech se dobře vyptali na rodiče tohoto dítěte a později učitele, ale tito lidé byli pro ně příliš nepatrní, chudí a pohrdaní, oni chtěli jiného Mesiáše, plného nádhery. Lazar, Nikodém a mnozí jeho přívrženci věřili neustále s mlčením, že je povolán, aby se se svými učedníky zmocnil Jeruzaléma, Židy osvobodil od římského jha a obnovil království Izraele. Bylo to skutečně stejné jako dnes, kdy by každý chtěl mít Spasitelem toho, kdo by jeho vlasti zaopatřil její starou milovanou samostatnost a svobodu. Oni ani tehdy nevěděli, že království, které nám má vypomoci, není z tohoto světa. Ano, oni se v jednotlivých okamžicích utěšovali myšlenkou, že nyní již brzy skončí veliká podstata tohoto nebo onoho národního utrpení. Nikdo z nich se však neodvážil o tom s Ježíšem promluvit, neboť všichni stále setrvávali ve veliké plachosti, protože nikde necítili ani náznak potvrzení svého očekávání ze žádného rysu v jeho chování, ani v libovolném slově, které promluvil.
Po jídle odešli na místo určené k modlení a Ježíš tam vykonal děkovnou modlitbu, že jeho čas a úděl nastává nyní. Bylo to velmi dojemné a všichni plakali. Ženy byly při tom a stály v pozadí. Modlily se společně ještě všeobecné modlitby. Ježíš jim požehnal a Lazar ho dovedl na místo, kde měl spát. Byly tu také oddělené prostory ve veliké místnosti, kde spali všichni muži, ale tato místnost byla krásnější než v obyčejných domech; lože zde nebylo, jako obvykle bylo svinuto a trochu vyšší než obvykle tam, kde bývá přímo na zemi. Toto lože bylo pevné, vpředu mělo ozdobnou pelest, zhotovenou z mřížoví, bylo ozdobeno přikrývkami a střapci. Na stěnu, před kterou stálo lůžko, byla nahoře svinuta jemná rohož, kterou bylo možno jedním pohybem vytáhnout nahoru nebo spustit na zem před lože, takže tvořila jakousi šikmou stříšku, když zakrývala prázdné lože. Vedle něho stál nízký stoleček na odložení věcí a na stěně v jisté výši bylo umyvadlo, nad nímž byla vysoká nádrž na vodu a malá nádobka na čerpání a vylévání vody. Ze zdi také vyčnívala lampa a na ní visel šátek k osušení. Lazar zažehl lampu a vrhl se před Ježíšem na zemi. Ježíš mu ještě jednou požehnal a rozešli se.
Také Marie, Lazarova slabomyslná sestra, se neukázala; nikdy před lidmi nepromluvila ani slovo. Když ale byla sama ve své jizbě nebo v zahradě, mluvila tiše sama se sebou i se všemi věcmi, které byly okolo ní. Bylo to, jako by věci v její blízkosti byly živé, jen s lidmi nemluvila, před jinými čilá nebyla, hleděla do země a stála jako socha, na pozdrav se přece však uklonila a chovala se zcela přístojně, jenomže mlčela. Když byla o samotě, věnovala se nejrůznější Činnosti a starala se o svoje šaty a vše dělala pořádně. Byla velmi zbožná, neobjevila se však ve škole, ale modlila se ve svém pokoji. Domnívám se, že měla vidění a mluvila se zjeveními. Lpěla nevysvětlitelnou láskou ke svým sourozencům, zvláště k Magdaléně. Bylo tomu tak již od samého dětství. Měla svoje opatrovnice, ale byla velmi čistotná a nebylo na ní nic bláznivého.
O Magdaléně se dosud v Ježíšově přítomnosti nemluvilo; žila v Magdalu ve svém největším lesku.
V noci, ve které Ježíš přišel k Lazarovi, viděla jsem svatou Pannu, Janu Chuzovu, Marii Kleofášovu, vdovu Leu a Marii Salome jak nocují v jistém útulku mezi pouští Gibea a pouští Eřraim, asi pět hodin cesty od Betánie. Spaly v jakési kůlně, která ze všech stran byla uzavřena lehkými stěnami. Byla rozdělena na dvě místnosti, přední byla uspořádána ve dvě řady míst pro spaní, které nyní zaujaly svaté ženy, zadní prostora byla kuchyně. Před domem stála otevřená chýše, ve které hořel oheň. Mužští průvodci spali na tomto místě nebo zde hlídali, příbytek správce útulku byl v blízkosti.
Následujícího dne Ježíš zde i vedle procházel a učil ve dvoře i zahradách sídla. Mluvil velmi vážně a dojemně a byl tak láskyplný, tak vznešeně se choval a neřekl žádné zbytečné slovo. Všichni ho milovali a chodili za ním, a přesto byli velmi plaší, nejdůvěrnější vůči němu byl Lazar, ostatní muži byli naplněni obdivem a zdrženlivostí.

22. Ježíšovy rozmluvy s tichou Marií a Marií, jeho Matkou
Doprovázen Lazarem odešel Ježíš také k ženám a Marta ho dovedla ke své tiché sestře Marii, se kterou chtěl Ježíš mluvit. Prošli dveřmi v jedné zdi u velikého dvora na dvorek menší, přece však to byl prostranný zahradní dvůr obehnaný zdí, na kterou navazoval příbytek Marie. Ježíš zůstal v zahrádce a Marta odešla, aby zavolala svoji sestru.
Zahrádka byla velmi ozdobná, uprostřed stál veliký datlovník, mimo to zde rostlo nejrůznější koření a keře. Nacházel se zde také pramen, lemovaný roubením a do středu této nádrže bezpečně přešla tichá Marie po prkně a zde mohla sedět pod střechou ze stanového plátna, která byla napjata nad nádrží uprostřed vodní hladiny. Marta šla k ní a řekla jí, že by měla jít do dvora, tam že ji někdo očekává. Byla zcela poslušná, zahalila se závojem a vstoupila do dvora, aniž by řekla slovo, načež Marta odešla. Byla velmi krásná, urostlá a stará asi třicet roků. Ponejvíce shlížela k nebi a když jednou výjimečně pohlédla na tu stranu, kde přecházel Ježíš, stalo se tak jen zčásti a neurčitě, jako kdyby se dívala do dálky. Nikdy neříkala „já“ ale „ty“, když mluvila o sobě, tak zřejmě sebe viděla jako někoho jiného a sama se oslovovala a nevrhla se před ním na zem. Ježíš ji sám nejprve oslovil a procházeli se po zahradě, vlastně spolu ani nemluvili. Tichá Marie stále vzhlížela vzhůru a přijímala nebeské věci tak, jako by na ně patřila. I Ježíš se vyjadřoval tímto způsobem. Mluvil o nebeském Otci a současně s ním, přičemž Marie se nikdy na Ježíše nepodívala, jen někdy mluvila napůl obrácena k Ježíšovi. Jejich vzájemný rozhovor byl víc než modlitba, chvalozpěv, rozjímání, vyslovování tajemství či jenom pouhá rozmluva. Zdálo se, že Marie neví o tom, že žije, její duše se nalézá v jiném světě a tělo setrvává ještě na zemi.
Z jejich rozhovoru si ještě vzpomínám, že vzhlížejíc mluvila o Kristově vtělení, jako by je spatřovala coby dění ve svaté Trojici… Nedovedu opakovat její dětsky přístupné a přece vážné řeči. Mluvila, jako by to právě zřela, o tom, že Otec řekl Synu: že má sestoupit dolů k lidem a má být počat Pannou a nyní Marie popsala, jak všichni andělé se nad tím radovali a jak bude vyslán Gabriel k jedné Panně a tak promlouvala o všech kůrech andělů a které všechny s ním sestupovaly dolů, a tak dále, jako by mluvilo dítě o procesí, které prochází kolem a raduje se a chválí zbožnost a horlivost jednotlivých zúčastněných. Potom se dívala do komůrky Panny Marie a přála si, aby přijala andělovo poselství a viděla anděla, jak přichází a zvěstuje Panně Pána a promlouvala o tom všem, jako by tomu přihlížela a nahlas potom pronášela svoje myšlenky. Prodlévala dále zcela bezprostředně při tom, když svatá Panna si vše promyslela, dříve než odpověděla a řekla: „Vždyť tys učinila slib panenství, neboť kdybys bývala zaváhala stát se Matkou Páně, co by se bývalo stalo? Dala by se nalézt Panna, která by byla taková? Ještě dlouho bys musel vzdychat, svatý Izraeli!“ A nyní došla znovu k onomu štěstí, že Panna volila a chválila ji a tak došla k Ježíšovu narození a oslovila Děťátko a řekla: Máslo a med budeš požívat a probírala znovu proroctví Simeonovo a Anny a tak dále, vždy jako by to spatřovala, a mluvila se všemi, jako by byla v každé této chvíli současně přítomna. Tak došla až k přítomnosti a řekla: „Nyní jdeš tam cestou krušnou a těžkou …“ Přitom byla stále jakoby sama a ačkoliv věděla, že Pán je u ní, bylo to přece tak, jako by Pán jí nebyl blíže než všechna ostatní její vidění, o kterých promlouvala. Ježíš ji přerušoval modlitbou a díkem Bohu a velebením svého Otce a prosil za lidi, všechno na patřičném místě. Celý rozhovor byl nevýslovně dojemný a obdivuhodný.
Ježíš ji opustil a ona byla jako před tím klidná, nepohnutá a odešla zpět do svého příbytku. Když se Ježíš navrátil k Lazarovi a Martě, řekl jim toto: „Ona nepostrádá rozumu, avšak není svou duší na tomto světě a proto ho nevnímá a ani tomuto světu nerozumí, ona je šťastná a nehřeší!“
Tichá Marie ve svém stavu, který je zcela duchovní a proniknut patřením, nevěděla také skutečně vůbec, co se s ní a kolem ní děje a byla vždy taková jakoby duchem mimo. Před nikým tak ještě nemluvila jako před Ježíšem, přede všemi ostatními mlčela, ne proto, že by byla uzavřená nebo pyšná, proto ne, ale protože tyto lidi vnitřně neviděla, nespatřovala je v žádném vztahu k tomu, co ona sama viděla, věci nebeské a vykoupení. Mnohdy na ni promlouvali zbožní a učení přátelé domu, a potom ona řekla mile a hlasitě něco, avšak oni z toho nerozuměli ani slovu, protože to nebylo pokračováním jejich vlastního pohledu, ale bylo to něco z onoho celku, který ona sama viděla, ale to učeným zůstávalo uzavřeno! A tak ji celá rodina pokládala za slabomyslnou, a ona byla osamělá, jak jen sama mohla být a musela, neboť svou duší neprodlévala v denním shonu. Zaměstnávala se opatrování zahrádky a vyšíváním pro chrám, které jí Marta donesla, byla v tomto směru zručná a vše vykonávala v neustálém rozjímání a vidění. Modlila se velmi zbožně a uctivě a prožívala i jakýsi druh utrpení za hříchy druhých, neboť často spočinul na její duši takový tlak, jako by už na ni padal celý svět. Její příbytek byl pohodlně zařízen odpočívadly a veškerou výbavou. Jedla málo a sama. Zemřela bolestí nad velikostí Ježíšova utrpení, které již předem vídala ve svém duchu.
Marta mluvila s Ježíšem také o Magdaléně a o svém velikém zármutku nad ní; Ježíš ji utěšoval, že ona se jistě navrátí a oni skutečně nemají cítit únavu, ale mají se stále za ni modlit a domlouvat jí.
Kolem půl druhé přišla svatá Panna s Marií Chuzovou, Leou, Marií Salome a Marií Kleofášovou. Průvodce, který byl vyslán napřed, oznámil jejich přítomnost a Marta, Serafie, Marie Markova a Zuzana šly s nutnými věcmi a s osvěžením do téže haly na okraji pozemku, patřícího k zámku, aby je přijaly tam, kde včerejšího dne přijal Lazar Pána. Pozdravily se a přítomné ženy omyly přicházejícím nohy, svaté ženy si také oblékly nové šaty a vzaly si jiné závoje. Všechny byly oblečeny v bílé, žlutavé nebo hnědší nebarvené šaty z vlny. Přijaly malé osvěžení a odešly do Martina příbytku.
Ježíš a muži přišli, aby je pozdravili a Ježíš odešel sám se svatou Pannou a mluvil s ní. Řekl jí, avšak velmi láskyplně a vážně – že nyní začíná jeho životní dráha. Odchází, aby byl Janem pokřtěn, odtud se pak znovu k ní vrátí a bude s ní ještě krátký čas v končině u Samaří, potom však odejde na poušť a tam bude čtyřicet dní. Když Maria slyšela o této poušti, byla velmi zarmoucena a úpěnlivě prosila, že by přece neměl odcházet na toto strašlivé místo, že by neměl zahynout. Ježíš jí také řekl, že od této chvíle se nemá pokoušet svou lidskou starostlivostí tomu zabraňovat, že musí konat to, co má uloženo. Začíná svoji těžkou cestu a ti, kdo jsou s ním, musí s ním i trpět. On však teď nastoupil cestu svého poslání a ona nyní musí obětovat všechny pouhé lidské požadavky. Bude ji milovat jako vždycky, ale nyní musí být otevřen pro všechny lidi. Ona má konat to, co on řekne a jeho nebeský Otec ji odmění, neboť právě začíná to, co Simeon prorokoval: meč pronikne její duší. Svatá Panna byla velmi zarmoucená a vážná, ale i pevná a odevzdaná Bohu, neboť Ježíš byl velmi dobrotivý a láskyplný.
Večer ještě byla veliká hostina v Lazarově domě a pozvali Šimona a několik jiných farizeů. Ženy jedly v přilehlé místnosti, oddělené mřížovím, takže mohly naslouchat Ježíšovu učení. Ježíš učil o víře, naději a lásce a o poslušnosti. Ti, kdo ho chtějí následovat, nesmí se rozhlížet kolem sebe, ale dělat to, co on učí, a trpět to, co na ně přijde: on je neopustí. Mluvil také znovu o těžké cestě, na kterou se vydává a jak s ním lidé budou špatně jednat a pronásledovat ho, a jak všichni, kteří jsou jeho přáteli, budou trpět spolu s ním. Všichni mu naslouchali s údivem a dojetím, ale tomu, co Ježíš mluvil o velikém utrpení, dobře nerozuměli a také to tak vůbec nechápali, domnívali se, že je to takový prorocký způsob řeči a že se nesmí chápat doslova. Farizeům nepřipadala jeho řeč pohoršlivá, ačkoliv už byli zaujatější než ostatní, avšak Ježíš tentokráte ještě učil zcela umírněně.

Hle, Beránek Boží!
Ráno za rozbřesku dne odešel Ježíš se svými učedníky a jedním zástupcem, který se ubíral za nimi a který se zde k Ježíšovi přiřadil, směrem k Jordánu, který odtud mohl být tři hodiny, ne-li více, vzdálen. Jordán teče v širokém údolí, které po obou stranách dobře půl hodiny stoupá. Kámen, na kterém stála Archa úmluvy v uzavřeném prostoru, kde posledně byla slavnost, leží od křestního místa Janova asi jednu hodinu cesty, jdeme li přímo směrem od Jeruzaléma. Janova chýše leží u dvanácti kamenů ve směru od Betabary, poněkud více směrem severním než kámen, na kterém stála Archa úmluvy. Dvanáct kamenů se nachází půl hodiny od tohoto místa křtu ve směru ke Gilgalu. Gilgal leží na západní straně planiny, kde se toto návrší znovu trochu sklání.
Od křestního místa Janova byl krásný pohled na oba břehy vzhůru po toku Jordánu. Tyto břehy byly velmi plodné. Vlastní pruh byl opravdu příjemný, plný ovoce a bohatství u Galilejského moře, zde však a kolem Betléma více obdělávali pole a pěstovali durrhu, česnek, okurky a byly zde louky.
Ježíš již minul ono místo s kamenem, na kterém stávala Archa úmluvy a procházel asi čtvrt hodiny daleko od Janovy chýše, kde stál Jan a učil, putoval místem, kde se údolí otevíralo jen na velmi malý kousek, odkud bylo možno z dálky spatřit Jana, jak učí, jenom ne víc než několik minut. Avšak Jan, uchvácen Duchem, poukázal na Ježíše a zvolal: „Hle, Beránek boží, který snímá hříchy světa!“ Ježíš putoval kolem, jeho učedníci rozptýleni ve skupinách před ním i za ním. Zástup, který se přidal nakonec, byl poslední. Bylo to časně zrána, velmi mnoho lidí přibíhalo sem na Janova slova. Avšak Ježíš již přešel. Tito lidé volali slova slávy za ním, ale jeho již neoslovili.
Když se lidé vrátili zpátky, řekli Janovi: Tolik lidí jde s Ježíšem. Již se též dozvěděli, že jeho učedníci už také křtili, co má být? Jan jim ještě jednou opakoval, že on toto místo před Ježíšem brzo opustí, neboť je jenom předchůdcem a sluhou. Toto jeho učedníkům nepřipadalo správné, byli proto na Ježíšovy učedníky poněkud žárliví.
Ježíš se nyní ubíral svojí cestou severovýchodním směrem, Jericho zanechal po pravici a šel do Gilgalu, který ležel asi dvě hodiny cesty od Jericha. Ježíš se zastavoval na této cestě na mnoha místech, kde ho částečně doprovázely děti a zpívaly chvály, částečně vbíhaly do domů a přiváděly mu rodiče.

vodopády

Svatba v Káně
Kána, ležící na západní straně jednoho pahorku, je příjemné a bohaté místo, menší než Kafarnaum. Je tam jedna synagóga s třemi kněžími. V blízkosti synagógy je veřejný dvůr pro slavnosti, který má nádvoří a je obklopen loubím, kde bude také slavena svatba. Od tohoto domu až k synagóze je umístěno loubí a mnohé brány – oblouky, které jsou ověšeny věnci a plody. Jako slavnostní místnost domu slouží prostor, který vede od předsíně až k ohništi. Toto ohniště, vysoká a stupňovitá zeď, která je teď vyzdobena jako nějaký oltář nádobami, květinami a dary pro snoubence, má za sebou ještě třetinu prostoru, kde odděleně sedí ženy při svatební hostině. Nad tímto prostorem je vidět trámy domu ozdobené věnci, k těmto trámům je možno vystoupit, aby se daly zažehnout lampy na ně upevněné.
Když Ježíš s učedníky došel před Kanu, byli velmi uctivě přijati Marií, rodiči snoubenců, ženichem a ostatními, kteří jim vyšli vstříc. Ježíš přebýval se svými důvěrnými učedníky a zejména s pozdějšími apoštoly v jednom osamoceném domě, který patřil ženichově tetě, matčině sestře, která rovněž byla dcerou Sobe, Aniny sestry. Tato zaujímala při celé slavnosti místo matky při ženichovi. Otec nevěsty se jmenoval Izrael a pocházel od Rut z Betléma. Byl to majetný muž, který vlastnil veliký podnik pro přepravu, domy, kde se balilo zboží, velké nocležny a místa pro zásobování karavan podél vojenské silnice a měl mnoho vojenských úředníků. Celý blahobyt tohoto místa byl rozdělen mezi Izraele a několik jiných; většina obyvatel žila z výtěžku práce, kterou vykonávali u něj. Matka nevěsty byla trochu chromá, kulhala na jednu stranu a proto ji museli vodit.
Z Galileje se v Káni shromáždili všichni příbuzní sv. Anny a Jáchyma, vcelku přes sto lidí. Z Jeruzaléma přišla Marie Markova, Jan Marek, Obéd a Veronika. Ježíš sám přivedl z učedníků dobře na pětadvacet hostů.
Asi již ve svém dvanáctém roce řekl Ježíš, když děti spolu jedly v domě svaté Anny a on se vracel z chrámu, budoucímu ženichovi po několika tajemných řečech plných tajemství o chlebu a vínu, že on se jednou objeví na jeho svatbě; sama jeho nynější účast na této svatbě měla přece jako každá jiná událost jeho pozemského putování mimo vyšší tajemné příčiny také svoje vnější, zdánlivě obyčejné podněty. Již vícekrát požádala Maria Ježíše prostřednictvím poslů, aby přišel na tuto svatbu. Podle lidského způsobu se mezi příbuznými a známými svaté Anny mluvilo: Maria, jeho matka, je opuštěná vdova, on putuje zemí, nestará se o ni, ani o svoji rodinu. Ježíš proto chtěl přijít se svými přáteli a vzdát jí čest. Tak se ujal svatby jako své vlastní záležitosti a vzal na sebe jednu část výlohy za celou slavnost, proto zde Maria byla tak záhy a pomáhala vše připravovat. Ježíš převzal povinnost, že dodá na svatbu všechno víno, a proto Maria tak plna starostí řekla, že se ho nedostává. Ježíš do Kány také povolal Lazara a Martu, kteří Marii pomáhali při zařizování; a byl to Lazar, který převzal onen díl výdajů, což bylo známo pouze Ježíšovi a Marii. Ježíš k němu měl velikou důvěru. Rád od něho všechno přijímal a tento byl blažený, že může cokoliv dát. Lazar také byl až do konce pokladníkem obce. Po celou dobu slavnosti bylo s Lazarem nakládáno jako se zvlášť vznešeným pánem, s poskytováním předností se strany manželova otce, který sám se snažil osobně o jeho obsluhu. Lazar měl velmi jemné mravy, byl vážný, klidný a s přátelskou zdrženli¬vostí ve svém chování; mluvil málo a stále dával s vroucností na Ježíše pozor.
Mimo víno převzal Ježíš také jednu část hostiny, totiž zvláště vybraná jídla, plody, zeleninu a nejrůznější ptáky. O toto všechno se starala Veronika, která s sebou z Jeruzaléma vzala jeden koš obdivuhodných květin a umělecky vyrobených cukrovinek. Ježíš byl jako pán svatby, vedl všechny zábavy a obohacoval je . svým učením. On také uspořádal celý pořádek slavnosti a řekl, že všichni se v tyto dny dle zvyků a mravů obveselí, ale mají také ze všeho ve své radosti načerpat i moudrost. Mezi jiným řekl Ježíš, že denně dvakrát opustí dům, aby se ve volné přírodě pobavili.
Tak jsem spatřila svatební hosty, odděleně muže a ženy, jak se baví v zahradě pro osvěžení vzájemným rozhovorem a hrou. Muži leželi v kruhu na zemi, v jejich středu byly nejrůznější plody, které dle určitých pravidel si přehazovali s tím, že měly padat do určených prohlubní, kruhů, ale druzí se tomu měli snažit zabránit. Viděla jsem Ježíše, jak tuto hru s plody společně s nimi hraje s přátelskou vážností. Ježíš často řekl s úsměvem moudré slovo, které všichni obdivovali nebo dotčeni ho v tichosti přijímali, také jednotlivá napomenutí a dali si je od moudřejších vysvětlit. Ježíš uspořádal vnitřní kruhy pro hru i výhry a rozděloval je s krásnými, často zcela obdivuhodnými poznámkami. Mladší, kteří byli přítomni, běhali a skákali přes zelené závěsy loubí a plody. Zeny seděly o samotě a také hrály s plody, nevěsta seděla vždy mezi Marií a ženichovou tetou.
Provozovali i jakýsi druh tance. Děti hrály na hudební nástroje a mezi tím zpívaly sbory písně. Všichni tančící měli v rukou šátky, jimiž se muži a panny dotýkaly, když tančili v řadách nebo v uzavřených kruzích. Bez těchto šátků se nedotýkali. Nevěsta a ženich měli tyto šátky černé, ostatní žluté. Ženich a nevěsta tančili nejprve sami, potom tančili všichni společně. Panny byly zahaleny závojem, přesto byl závoj na tváři poněkud pood¬halen, jejich šaty byly vzadu dlouhé a vpředu poněkud podkasány šňůrkami. Tanec nebylo žádné hopsání a skákání, jak je tomu u nás, byl to pohyb v nejrůznějších řadách a při tom se často pohybovali podle hudby rukama, hlavou i tělem. Připomínali mně pohyby farizejských Židů při modlitbě, ale toto bylo veskrze půvabné a počestné. Z pozdějších apoštolů s nimi ne-tančil nikdo, jenom Natanael Chased, Obéd, Jonatan a ostatní učedníci. Tanečnicemi byly jenom panny; všechno bylo nesmírně uspořádané a plné klidné radosti.
S těmi učedníky, kteří se později stali jeho apoštoly, mluvil Ježíš mnoho v tyto dny o samotě, ostatní učedníci byli však přitom. Ježíš putoval však také se všemi učedníky a hosty i v této krajině kolem a učil, a později apoštolově vykládali znovu ostatním učení, které již dříve slyšeli. Toto putování hostů sloužilo k tomu, aby mohly být vykonány tím nerušeněji přípravy ke slavnosti, přece však často bývalo více učedníků a také Ježíš v domě a při přípravách, aby to i ono zařídili, protože mezi nimi bylo více těch, kteří měli každý svůj úkol při svatebním průvodu. Ježíš se při této slavnosti chtěl dát poznat všem svým přátelům a příbuzným a přál si, aby všichni, které si až dosud vyvolil, se seznámili mezi sebou navzájem a s jeho blízkými co nejlépe.
I v synagóze, kde byli shromážděni všichni hosté, učil Ježíš o radosti dobrého občerstvení, o jejím významu, její míře, vážnosti a moudrosti, potom také o manželství, o muži a ženě, zdrženlivosti, cudnosti a o duchovním manželství. Na konci učení předstoupil před Ježíše novomanželsky par a Ježíš je obdobně poučil.

Z vidění sv. Anny Kateřiny Emmerichové
(Vláda Antikrista – falošná cirkev)
„Viděla jsem obrovské množství lidí, kteří byli zaměstnáni bouráním dómu svatého Petra, ale také jiné, kteří se pokoušeli o jeho stavbu spojení všech jejich pomocníků obepínalo celý svět a já jsem žasla nad spojitostmi. Ničitelé strhávali celé kusy zdiva a byli mezi nimi obzvlášť přívrženci různých sekt a odpadlíci.
Jako podle plánu a příkazů bourali ti lidé, kteří byli oblečeni v bílé zástěry s modrým lemem a kapsami. Měli zednická kladívka zastrčena za pasem, ale na strhávání zdí se sami nepodíleli, nýbrž jen kladívky na zdivu naznačovali, kdo, kde a jak má vybrat kus zdiva. Jinak byli oblečeni v šatech různého typu.
Byli to velcí, tlustí, vážení lidé i v uniformách s hvězdičkami, ale ti sami nepracovali, jen řídili celou akci. K mému zděšení jsem viděla mezi těmito zednáři i katolické kněze někdy hned nevěděli, kde bourat dál aby si byli jistí, vyhledali jednoho ze svých, který měl velkou knihu, jakoby zakreslenou plány stavby a postupu ničení. Potom narýsovali zednickým kladívkem přesně, kde se má bourat dál a hned bylo zdivo dole. Tito lidé bourali s naprostým klidem a jistotou, ale utajeně a byli stále jako na číhané.
Celou noc jsem se musela dívat, jak nepřátelé vláčí Pána Ježíše na Kalvarii a trýzní jej!
Vidím takovou spoustu zrádců! Oni nesnášejí, když se jim říká, že je něco špatně. Všemu a každému dají za pravdu, jen aby se mohli dát oslavovat světem, nepřítelem Krista!
Budovali velikou a bláznivou církev, kde by si byli všichni rovni, a tam, kde stál oltář, bylo pusto a strašlivo…
Mělo to být pravé společenství nesvatých, jedno stádo pod jedním pastýřem, katolíci, evangelíci a všechny sekty se stejnými právy…“
—————————————————————————-

(12. září 1820)
V cizí církvi bylo všechno prováděno mechanicky. Všechno bylo podle lidského rozumu…
Viděla jsem nejrůznější osoby, věci, nauky a názory. Bylo v tom něco pyšného, domýšlivého a násilného a zdá se, že budovatelé byli velmi úspěšní. Neviděla jsem ani jednoho anděla nebo světce, který by jim pomáhal. Ale v pozadí v dálce jsem viděla krutý národ vyzbrojený oštěpy. A viděla jsem jednu postavu, která se smála a řekla: »Postavte ho tak pevný, jak můžete. Jen my ho srovnáme se zemí.«“ „Mezi tím, co jsem viděla, bylo také velké procesí biskupů. Poznávala jsem jejich myšlenky a slova skrze obrazy, které jim vycházely z úst. Jejich hříchy proti náboženství byly znázorněny deformacemi jejich těla. Někteří měli jen tělo s temným mrakem místo hlavy. Jiní měli jen hlavu a jejich těla a srdce byla jako hustá pára. Někteří byli chromí, jiní ochrnutí; jiní zase spali nebo vrávorali.

(1. června 1820)
Viděla jsem snad všechny biskupy světa, ale jen málo z nich bylo takových, jak mají být. Viděla jsem také Svatého otce pohrouženého do modlitby a bohabojného. Jeho zjevu nechybělo nic, ale byl zesláblý pro vysoký věk a mnoho utrpení. Hlava se klátila ze strany na stranu a padala na hruď, jako by usínal. Upadal často do mrákot a zdálo se, že umírá. Ale když se modlil, posilovala ho nebeská zjevení. V té chvíli byla jeho hlava vzpřímená, ale jakmile mu opět klesla na hruď, viděla jsem mnoho osob, jak se rychle ohlížely napravo i nalevo, tj. Směrem k světu. Pak jsem viděla všechno, co se týkalo protestantismu, který postupně nabýval vrchu a katolické náboženství se hroutilo do úplného úpadku. Mnoho kněží bylo přitahováno svůdnými naukami, které hlásali mladí učitelé, a ti všichni přispívali k dílu zkázy. V těch dnech víra upadne velmi hluboko a zachová se na málo místech a v nemnohých domech a rodinách, které Bůh uchrání od pohrom a válek.“

(1820)
„Viděla jsem mnoho církevních hodnostářů, kteří byli exkomunikováni, ale zdálo se, že se o to vůbec nestarají a neberou to na vědomí. Byli exkomunikováni, když spolupracovali s plány, vstupovali do sdružení a zastávali názory, na které bylo vysloveno anathema. Bylo možno vidět, jak Bůh potvrzuje dekrety, řády a interdikty, které vydává Hlava Církve a dodržuje je, i když lidé o ně nemají zájem, odmítají je a tropí si z nich posměch.“ „Viděla jsem jasně bludy, úchylky a nesčetné hříchy lidí. Viděla jsem jejich šílenství a zlobu jejich skutků proti pravdě a proti rozumu. Byli mezi nimi kněží a já jsem s velkou radostí snášela své utrpení, aby se obrátili a polepšili.“ „Viděla jsem mnoho pastýřů zapletených do záležitostí nebezpečných pro Církev. Budovali velkou církev, velkou a extravagantní. Do té měli být připuštěni všichni se stejnými právy: evangelíci, katolíci a nejrůznější sekty. Tak měla vzniknout nová církev….Ale Bůh měl jiné plány.

(22. dubna 1823)
Viděla jsem také různé oblasti země. Můj Průvodce (Ježíš) jmenoval Evropu a o jedné malé oblasti se vyjádřil překvapujícími slovy: »Hle, Prusko, nepřítel.« Pak mi ukázal jiné místo na severu a řekl: »Tato Moskva, země Moskvy přinese mnoho zla.«“ „Měla jsem vidění velkého soužení. Zdálo se mi, že klérus požadoval povolení, které nemohlo být schváleno. Viděla jsem mnoho starých kněží, kteří hořce plakali, zvláště jeden z nich. Také někteří mladí plakali. Ale jiní mezi nimi byli vlažní, a dělali bez námitek, co se po nich chtělo. Bylo to, jako by se lidé sami rozdělili na dvě strany.“

(12. dubna 1820)
„Preláti vnitřní hierarchie se zdáli být neupřímní a zbavení horlivosti; nelíbili se mi. Mluvila jsem s papežem o biskupech, kteří mají být jmenováni. Řekla jsem mu, že nesmí opouštět Řím. Kdyby to udělal, vznikl by velký chaos. Myslel si, že zlo je nevyhnutelné a že by měl odejít, aby zachránil mnoho věcí. Byl velmi nakloněn tomu opustiti Řím a povzbuzovali ho, aby to udělal.“ „Viděla jsem žalostné věci. V chrámě se hrály hazardní hry, pilo se a mluvilo. Dvořili se zde ženám. Pronikly sem všechny druhy hanebnosti. Kněží všechno povolovali a panovala zde velká neúcta. Viděla jsem i židy, kteří se nacházeli pod podloubím chrámu. Všechno mě to naplňovalo velkým smutkem.“

(27. září 1820)
„Církev se nacházela ve velkém nebezpečí. Musíme se modlit za papeže, aby neopouštěl Řím. Kdyby to udělal, vzniklo by tím nepředstavitelné zlo. Protestantská nauka a nauka schizmatických pravoslavných Řeků se všude šířila. Vidím na tomto místě Církev ohroženou tak rafinovaným zlem, že už zbývá sotva stovka kněží, kteří nejsou pomýlení. Všichni pracují na zničení, dokonce i klérus. Blíží se velká spoušť.“

(1. října 1820)
„Když jsem viděla chrám Svatého Petra v troskách a způsob, jak se na tomto díle zkázy podílí mnoho příslušníků kléru, – přitom nikdo to nechtěl dělat otevřeně před druhými – byla jsem z toho tak znechucená a volala jsem Ježíše ze všech sil a žádala jsem ho o milosrdenství. Pak jsem uviděla svého nebeského Ženicha a On ke mně dlouho promlouval… Řekl mi mezi jiným, že toto přemisťování Církve z místa na místo znamená, že se bude jevit jak v úplném úpadku. Ale znovu vstane. I kdyby zůstal je jeden jediný katolík, Církev by zvítězila, protože se nezakládá na lidských úmyslech a lidském rozumu. Dal mi spatřit, že nezůstal takřka žádný křesťan v prapůvodním smyslu slova

(4. Října 1820).
Pak jsem viděla zjevení Matky Boží, která řekla, že soužení bude velmi veliké. Řekla, že tyto osoby se musí velmi vroucně modlit. …Mají se modlit především za to, aby církev temnot opustila Řím.“

(25. října 1820)
„Viděla jsem chrám Svatého Petra. Byl celý zbořený s výjimkou presbytáře a hlavního oltáře. Svatý Michael sestoupil ve zbroji do chrámu a hrozil mečem určitému počtu nehodných pastýřů, kteří chtěli vstoupit do chrámu. Ty části chrámu, které byly zbořeny, byly rychle obnovovány, aby mohly být slaveny bohoslužby tak, jak se patří. Ze všech částí světa přicházeli kněží a věřící a obnovovali chrám, protože ničitelé nebyli schopni pohnout těžkými základními kvádry.“ (1)

(10. Září 1820)
Měla jsem vidění svatého císaře Jindřicha. Viděla jsem ho v noci, samotného na kolenou u hlavního oltáře velkého a krásného chrámu… A viděla jsem blahoslavenou Pannu, jak sama sestupuje. Položila na oltář rudé sukno a na ně bílé plátno, na to položila knihu intarzovanou drahými kameny, zapálila svíce a věčné světlo… Přišel osobně Spasitel v kněžském rouchu. Mše byla krátká. Na konci mše nebylo evangelium svatého Jana. Když mše skončila, Maria se obrátila k Jindřichovi, vztáhla k němu ruku a řekla, že to bylo uznání za jeho čistotu. Povzbudila ho, aby neváhal. Viděla jsem anděla, který se dotklchrániče jeho kyčle, jako Jakuba. Jindřich zakusil velkou bolest a od toho dne kulhal.“ (2)

(12. července 1820)
„Viděla jsem jiné mučedníky, nikoliv nynější, ale budoucí. Viděla jsem tajné sekty, které nelítostně ohrožovaly velkou Církev. Vedle nich jsem viděla strašnou šelmu, která vystupovala z moře… Na celém světě byly zbožné a dobré osoby, zvláště klérus, trýzněny, utlačovány a vězněny. Měla jsem pocit, že se mají stát jednou mučedníky.“ „Když byla Církev z velké části zničena a zůstaly jen svatyně a oltáře, viděla jsem, jak do chrámu vstupují ničitelé se šelmou. Tak se potkali se ženou vznešeného chování, která zřejmě měla v lůně dítě, protože kráčela pomalu. Při pohledu na ni se nepřátelé zděsili a šelma nebyla schopná udělat krok vpřed. Natáhla šíji k Ženě, jako by ji chtěla pozřít, ale Žena se vrhla na zem v prostraci (na znamení podřízenosti Bohu – pozn. redakce) a hlava se dotýkala země. Když to šelma spatřila, utekla zpět do moře a nepřátelé ve velkém zmatku prchali… Pak jsem spatřila v dálce velkolepé šiky, které se blížily. V jejich čele jsem viděla muže na bílém koni. Vězni byli osvobozeni a připojovali se k nim. Všichni nepřátelé byli zahnáni. Viděla jsem Církev, jak byla obnovena a byla velkolepější než dříve“

(10. srpna 1820).
„Minulou noc jsem byla zavedena do Říma, kde byl Svatý otec ponořen do velkého smutku a byl ještě ukryt, aby se vyhnul nebezpečným nástrahám. Byl velmi slabý a vyčerpaný bolestmi, starostmi a modlitbami. Mohl důvěřovat jen malému počtu osob a právě z toho důvodu se musel skrývat. Ale má s sebou stařičkého kněze, velmi prostého a zbožného. Byl to jeho přítel a pro jeho prostotu si mysleli, že není třeba ho odstranit. Ale tento muž přijímal od Boha velké milosti. Viděl a chápal mnoho věcí, o kterých informoval Svatého otce. Měla jsem pokušení informovat ho o zrádcích a pachatelích nepravostí, kteří byli členy staré hierarchie, aby je identifikoval.“ „Nevím, jakým způsobem jsem byla minulou noc přenesena do Říma a nacházela jsem se v blízkosti chrámu Santa Maria Maggiore. Viděla jsem velmi mnoho lidí zarmoucených a ustaraných, protože nikde nebylo vidět papeže, a také pro velký neklid a poplašné hlasy ve městě. Zdálo se, že lid nečeká, že by se brány chrámu otevřely, chtěl se jen modlit venku. Přivedlo je sem vnitřní vnuknutí. Ale já jsem se ocitla uvnitř v chrámě a otevřela jsem brány. Vstoupili překvapení a polekaní, že se brány otevřely. Zdálo se mi, že jsem za branou a že mě nemohli vidět. Nesloužil se zde žádný obřad, ale lampy byly rozsvíceny. Lid se pokojně modlil.“ „Když jsme procházeli se svatým Františkem a jinými světci Římem, viděli jsme velký palác zachvácený plameny odzdola až nahoru. Měla jsem velký strach, že obyvatelé paláce mohou uhořet, protože nikdo požár nehasil. Ale jak jsem se přiblížili, oheň se zmenšoval a viděli jsme začouzenou budovu. Procházeli jsme velkým počtem velkolepých komnat a konečně jsme našli papeže. Seděl potmě a spal na velkém křesle. Byl velmi nemocný a slabý a neschopný chůze.“ „Viděla jsem ještě jednou, že Petrova Církev byla ohrožována plánem, který zpracovala tajná sekta, a ničily ji blesky. Ale viděla jsem také, jak přišla pomoc právě, když utrpení vrcholilo. Viděla jsem blahoslavenou Pannu, jak sestupuje na Církev a rozprostírá nad ní svůj plášť. Viděla jsem papeže, který byl současně velice mírný a zároveň pevný… Viděla jsem velkou obnovu a Církev se vznášela vysoko k nebi.“ „Viděla jsem nového papeže, který bude velmi přísný. Převychová si chladné a vlažné biskupy. Není to Říman, ale Ital. Pochází z místa nedaleko Říma, myslím, že pochází ze zbožného královského rodu. Ale nějakou dobu musí být ještě mnoho bojů a zápasů“

(27. ledna 1822).
„Přijdou velmi zlé časy, kdy nekatolíci svedou na scestí mnoho osob. Výsledkem bude velký zmatek. Viděla jsem také bitvu. Nepřátelé byli velmi početní, ale malé vojsko věřících jich pobilo celé řady. Během bitvy se Maria nacházela na úpatí pahorku a oděla se do brnění. Byla to strašná bitva. Nakonec zbylo jen málo věrných bojovníků, kteří přežili, ale vítězství bylo jejich“

(22. října 1822).
„Vidím apoštoly, nikoliv ty z minulosti, ale apoštoly posledních časů a zdá se mi, že papež je mezi nimi.“ „Židé se vrátí do Palestiny a před koncem světa se stanou křesťany.“